Lesy trvale nestačí na oxid uhličitý

Ekologové hledají nejrůznější způsoby, jak nadlouho vázat skleníkové plyny v rostlinách nebo schránkách korálů

Díky problému, který se řešil v Haagu, Kjótu a skončil kompromisem v Bonnu, se oxid uhličitý stal hrdinou dne. Není důležité, zda má na svědomí, že ještě na Mikuláše můžeme sbírat hřiby; skutečností zůstává, že jeho obsah v ovzduší stoupá.

Jaroslav Drobník

Člověk žádá pohodlí, to spotřebuje více energie a ta znamená - při převažujícím způsobu, jakým ji dnes vyrábíme - další oxid uhličitý (CO2) do vzduchu. Je ho tam už moc, ale méně pohodlí nikdo nechce. Tak se všelijak vymýšlí, jak jej ze vzduchu ubrat.

Ať se navrhuje cokoli, jedná se o ekologii, protože ekologie není ani hnutí proti atomové energii, ani plakáty proti "Frankensteinským potravinám", ale nauka o tom, jak příroda hospodaří s energií a látkami - jednou z nich je uhlík.

Uhlík také tvoří cyklus

Všechen život na Zemi je vlastně koloběh uhlíku: Rostliny fotosyntézou vyrobí z CO2 složité sloučeniny a do nich uloží energii světla. Ta pak slouží jim samým a všem dalším organismům k pohánění životních procesů. Až se vyčerpá, zbude ze všech těch miliónů pestrých uhlíkatých látek zase jen oxid uhličitý. Ekologie tak říká: "pomni, žes CO2 byl a v CO2 se obrátíš".

Celý cyklus trvá různě dlouho. Současný problém, který se řešil a nevyřešil v Haagu, spočívá v tom, že se lidstvo vložilo do posledního jednání cyklu, který začal před zhruba třemi sty milióny lety. Tehdy se uhlík a energie světla uložily do rostlin, vzniklo z nich uhlí a my si jeho spálením dnes přisvojujeme skrytou energii, přičemž CO2 pouštíme do vzduchu jako odpad.

O tom, zda stejným způsobem vznikla nafta a zemní plyn - zda se uložily díky dávným organismům nebo geologickým procesům - se stále vedou diskuse, ale v každém případě v nich jsou uhlík a energie uloženy neméně stejně dlouho jako v uhlí a teprve "člověk pohodlný" dnes žádá jejich energii a zase vypouští oxid uhličitý.

Lidé rychle uvolnili procesy vzniklé v geologickém - tedy nesmírně dlouhém - čase, a nyní volají na pomoc ekologii, aby jejich situaci vyřešila v reálném čase. Není to příliš nadějné. Samozřejmě, rostliny stále odčerpávají CO2 ze vzduchu a vyrábějí z něj organické látky obsahující energii. Jenže cykly, které z těchto látek nazpět produkují CO2, jsou pro řešení problému příliš krátké.

Rychle to vskutku nejde

Uhlík uložený do úrody na poli se díky lidem a zvířatům, která z plodin čerpají energii, vrací zpět v rozmezí okolo dvou let. Přežvýkavci ho navíc část přemění na methan (CH4), který je pro skleníkový efekt ještě horší než CO2. Totéž platí pro pastviny, na nichž se jen malá část uhlíku uloží dlouhodobě do humusu.

Na řešení stoupajícího obsahu CO2 ve vzduchu se navrhovalo vysadit les. Je pravda, že vysazený nový les váže v prvních letech část uhlíku do dřeva, jehož cyklus lze měřit na desítky nebo třeba i stovky let. Avšak jakmile les dosáhne rovnovážného stavu, kterému se říká klimax, je příjem a výdej uhlíku vyvážený. I les tedy představuje jen krátkodobé řešení.

Delší zadržení uhlíku vázaného lesem stejně jako polem může člověk podpořit použitím jeho produkce jako trvalého technického materiálu, ale - dřevo, bavlna a celulóza chráněné před přirozeným rozkladem vydrží sice teoreticky dlouho, ale v moderní společnosti je jejich obrat také velmi rychlý. Nakonec je spálíme nebo necháme rozložit - a CO2 je opět ve vzduchu.

Podstatně déle může uhlík zadržet rašelina. Jenže člověk ji těží, spaluje či jinak využívá, čímž situaci zhoršuje. Stejně působí kultivace lesních půd zejména v tropech, neboť uvolňuje uhlík z humusu.

Jaké řešení tedy zbývá?

Vyskytnul se také projekt zvýšit produkci řas v moři přidáním železa, jehož nedostatek je limitujícím faktorem pro množství fotosyntetizujících organismů. Jenže ty stojí na počátku celého cyklu složitého potravního řetězce. Co se s nimi bude dít dál? Stanou-li se kořistí živočichů a bakterií, uhlík se zase rychle vrátí.

Jedině uložení do hlubinných sedimentů by mohlo pomoci. Dojde k němu? Projdeme-li všechny návrhy na odstranění CO2 ze vzduchu ekologickou cestou, skončíme u učebnicové kapitoly o uhlíku: čistou formu tvoří diamant nebo méně atraktivní tuha, ale nejvíce je ho skryto v uhličitanech - a tím už se opět dostáváme k ekologii.

Nejběžnější uhličitan, po kterém šlapeme na chodníku a ze kterého Řekové vytesali Venuši, totiž představuje vápenec. Vznikl díky živým organismům - z mořského planktonu a korálů. Dobře se na něj podívejme, protože je to forma, do které lze oxid uhličitý uložit téměř na trvalo. Pokud by hnojení moře železem vedlo k množení organismů s vápencovými schránkami a pokud se podaří zachránit korály, mohla by ekologie pomoci.

(Autor je emeritním profesorem Přírodovědecké fakulty UK v Praze.)