Kyanidová skvrna se netýká jen Dunaje

ZN 16.2.2000

Kyanidová skvrna se netýká jen Dunaje

Katastrofická událost, k níž došlo předposlední lednový den ve zlatém dole poblíž města Baia Mare v severním Rumunsku, znovu vynesla významné téma naší technologické civilizace: Dokáže se opravdu lidstvo ochránit před vlastním pokrokem? Klademe si tu otázku už víc než třicet let. Poprvé patrně padla 18. března 1967, kdy jeden z tehdy největších tankerů na světě Torrey Canyon najel na podmořský útes poblíž cornwallského pobřeží a 860 tisíc barelů surové ropy vytvořilo do té doby nevídanou mastnou skvrnu dusící vše živé. Na ropné skvrny si však od té doby svět zvykl a v televizním zpravodajství jsou jen banalitou. Na kyanidové ještě ne. Původně rumunská, dnes už podunajská ekologická katastrofa je proto přirovnávána k dosud největší evropské ekologické tragédii, k havárii černobylského reaktoru. Naštěstí ve vodě rozpustné kyanidy, na rozdíl od jaderného zamoření, poměrně rychle vlivem okysličování a slunečního světla degradují a jejich koncentrace po několika stech kilometrech putování vodním tokem poklesne na přijatelnou a poté i na zanedbatelnou míru. Mrtvé ryby budou vyloveny a spáleny. Katastrofické téma se z novin a obrazovek vytratí a nahradí je jiné špatné zprávy. S řekou to ovšem bude poněkud jinak. V korytech zbude jen mrtvá voda, ryby a další vodní živočichy rychle nenahradí nikdo. Složitý ekosystém se bude obnovovat možná jen pět let, možná déle. Následky ponesou celá léta i obyvatelé okolí řek, často na jejich ekosystému závislí i existenčně. Proto jsou mementa vyvolaná katastrofou v Baia Mare tak podstatná a měla by mít delší trvání než samotné následky katastrofy. Nejlépe neomezené. Za prvé je to memento globální odpovědnosti za poškozování Země vlivy moderní technologie. Společnost se sídlem v Austrálii už nemůže používat na opačné polokouli technologie, které by nebyly únosné u nich doma či kdekoli jinde na světě. Platí to i pro nejzapadlejší kouty planety. Přes veškerou regenerační schopnost příroda své škody sčítá a ozonové díry a globální změny klimatu jsou už dnes jejich zjevným projevem. Nemá proto pravdu prezident Akademie věd Rudolf Zahradník, když říká, že »technologie, které volí těžařské společnosti, lze ještě použít možná v pustinách Konga nebo Austrálie« (Právo, 15. 3.). Nejde jen o náš kout světa, ale o svět celý. Za druhé je to memento nutného právního rámce, který jednak nezodpovědnému chování společností zabraňuje, jednak - v případě porušení zákona - dokáže trestat. I tady už svět pokročil. V prosinci 1984 unikl z továrny společnosti Union Carbide na insekticidy v indickém městě Bhopálu kyanid do ovzduší. Obětí havárie způsobené nedodržením technologických postupů - což by si společnost nemohla nikdy na americkém území dovolit - bylo 3500 lidí. Společnost Union Carbide tehdy odmítala zodpovědnost, avšak po pět let trvajícím procesu byla v únoru 1989 odsouzena k náhradě škody ve výši téměř půl miliardy dolarů. I dnes společnost Esmeralda, australský většinový majitel rumunského zlatého dolu, popírá vinu. Rozhodně však je společně s úřady, které tento způsob těžby zlata povolily, zodpovědná a musí být pohnána k soudu. Souzena musí být nejen pro obecné ohrožení. Prostřednictvím hromadných žalob, podobných žalobám právníků zastupujících oběti holocaustu proti švýcarským bankám a německým firmám, musí být těžařská společnost žalována i v zájmu katastrofou postižených jednotlivců. A konečně - musíme si při této příležitosti znovu připomenout ekology zdůrazňovaný a některými ekonomy vysmívaný princip předběžné opatrnosti. V několikaletých sporech o to, zda zahraniční společnosti získají i u nás právo těžit zbylá ložiska zlata - jak jinak než loužením kyanidem - tento princip i přes silné lobbistické tlaky naštěstí převládl. To, co se právě odehrálo v povodí Dunaje, je nutno chápat jako nechtěné a příliš drahé potvrzení jeho oprávněnosti.

JAROSLAV VEIS