Krajina bělásků

Krajina a příroda se mění nenápadně. Než postřehneme změnu, trvá to často desítky let. Dnešní mladá generace proto změnu z pohledu historie středoevropské přírody jakkoli nápadnou nezpozoruje a pamětníků mezi přírodovědci, zemědělci a lesníky ubývá. I když se druhové složení živé přírody mění pomalu, nejsou vzácné překvapivé a někdy nevratné důsledky.

V roce 1950 přední český zoolog prof. Komárek ještě uváděl, že černá zvěř je vzácná a chovaná v několika oborách, po půlstoletí se z ní stal přemnožený druh. Stalo se tak vinou člověka. Tam, kde je naše hospodaření v krajině příčinou nově vzniklé nerovnováhy, je také na lidech, aby sami byli účinnými regulátory a podíleli se na ochraně i tvorbě krajiny. Této odpovědnosti se nelze zbavit. Utopické představy, že necháme nápravu na přírodě, nebo snad v daném případě u přemnožených druhů zvěře použijeme regulaci velkými šelmami, jak je tomu na Slovensku, jsou v naší kulturní převážně zemědělské a intenzivně využívané krajině absurdní. 

Svět kolem sebe vnímá člověk jinak, když jde krajinou pěšky nebo jede na kole, než když se přepravuje automobilem, nebo obhospodařuje pole a lesy s moderní těžkou technikou řízenou GPS signálem v klimatizované kabině s chladničkou za zády. Ještě jinak to vidí v moderně zařízeném bytě u monitoru počítače. 

Projíždím naší kulturní krajinou často stovky kilometrů týdně v místech, které znám desítky let. To mně dává příležitost pozorovat změny, k nimž dochází. V letošním roce koncem června mě zaujala stále narůstající početnost běláska řepkového spojená s alarmujícím úbytkem dříve běžných okáčů a baboček. Možná by nás mohla potěšit tato skutečnost signalizující, že chemická ochrana řepkových polí nedosahuje takového stupně, aby byl bělásek řepkový ohrožen. Mohli bychom spekulovat i o tom, že v objemu produkce řepky se najdou plochy nezasažené pesticidy, nebo si tento druh vyselektoval jistou míru odolnosti, a kromě toho se jeho housenky vyvíjejí na mnoha dalších druzích brukvovitých rostlin. Nejspíše zde působí komplex příčin, který vyvolává tuto stále výraznější dominanci jednoho druhu v citlivě reagující motýlí entomofauně. Je to především skutečnost, že se nezměnil trend nivelizace biotopů vytvořením velkých celků s několika málo střídajícími se plodinami (v r. 2017: pšenice (830 tis. ha), řepka (394 tis. ha), ječmen (327 tis. ha), kukuřice (308 tis. ha)) a že po jarních nejvýše 6 týdnech hojnosti se krajina mění pro opylovatele v zelenou a v horších případech i v hnědnoucí poušť. Velký pokles ploch pícnin, zvláště vojtěšky a jetele v průběhu posledních 20 let výživu opylovatelů velmi zhoršil. Osevní plochy těchto pícnin od roku 1990 klesly v případě jetele lučního téměř o 3/4, u vojtěšky o více než polovinu. Každá z těchto plodin je pěstována jen asi na 60 tis. ha.

Více kontinentální sušší klima poslední doby přináší do krajiny s narůstajícími plochami kukuřice zvýšená rizika větrné i vodní eroze půdy, která může ohrozit naši budoucí potravinovou bezpečnost. Systémové řešení problému ochrany půdního fondu a výživy opylovatelů je přitom stále více potřebné. 

V našich lesích na mnoha místech prosychajících s často stanovištně nevhodnou druhovou skladbou dřevin se daří moderními prostředky úspěšněji bojovat s buření než s kůrovcem, s tou buření, která je v lesích jediným letním zdrojem potravy opylovatelů (maliníky, ostružiníky, vrbky, starčeky...). V lesích zejména na sušších lokalitách bez výskytu medovice tak včely hladoví. „Miny“ položené dříve monokulturním zakládáním lesů začínají vybuchovat. Někde se opře vítr, jinde vykoná spoušť hmyzí kalamita způsobená druhy, jimž jsme nerozumně vytvořili svým hospodařením v krajině ekologickou výhodu. Podobné ač bez zřejmých škod z přemnožení je tomu u zmíněných bělásků. Většina druhů hmyzu přitom z naší přírody naopak mizí. 

Ekologické škody vznikají i nevhodnými  metodami užití chemických prostředků v zemědělství. Častěji probíhá i letecká aplikace látek s dopady na životní prostředí. To přináší závažné důsledky pro kvalitu vod včetně zdrojů pitné vody. Přitom projevujeme někdy až paranoidní strach z vysazování nepůvodních keřů a stromů a jejich možného invazivního potenciálu. Řada těchto druhů vysazovaných téměř jen ve městech by v naší dnes převážně fádní kulturní krajině mohla podstatně pomoci zlepšit pastvu opylovatelů a zmenšit pokles druhové diverzity. Patří k nim například katalpy, svitely, jerlíny, evodie, pámelníky, komule, netvařce, arálie, ořechokřídlece a mnohé další druhy.  Alespoň jejich výsadby mohou pomoci, když realizace greeningu, která má již několik let opylovatelům v létě významně pomáhat, se příliš nedaří. 

V letošním roce se nedostatek nektarových i medovicových snůšek po časném skončení jarního období začal projevovat již v druhé polovině května, v oblastech s akátovou snůškou o 10 dnů později. Včely medonosné, čmeláky a samotářky ještě několik týdnů v červnu živily lípy, avšak i na těchto stanovištích přichází s koncem června ukončení snůšky. Medonosným včelám pomohou včelaři. Musí krmit dříve a více, než tomu bývalo. Úbytky létavek denně nahrazují stovky a tisíce nových včel líhnoucích se v úlech. Ostatním opylovatelům také důležitým pro udržení přírodní rovnováhy ale nikdo pomoci nemůže.

Jsme potěšeni každým pozoruhodným jedincem opylovatele, který se vedle včel medonosných, rok od roku méně početných samotářek, čmeláků a všudypřítomných bělásků objeví v našem areálu v Májině údolí. Tento týden to byl i jeden kus ozdoby naší přírody – otakárka fenyklového. Můžeme jen doufat, že nebyl z posledních exemplářů tohoto druhu a že nebudeme žít jen v krajině bělásků.

 

autor: Václav Švamberk

Tisk

Další články v kategorii Ekologie

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info