KDO JSOU BARVÁŘI

V myslivecké kynologii se pod pojmem barváři uvádí psi vyšlechtění pro sledování stopy postřelené spárkaté zvěře. Vzhledem k tomu, že barváři jsou plemenem specializovaným a jejich výkon i výcvik je vrcholem kynologického umění, nejsou mezi myslivci rozšíření v takové míře, jako jiná plemena loveckých psů.

Barváři byli vyšlechtěni ze starých keltských honičů popsaných již Flaviem Arrianusem, místodržícím v jedné z galských provincií v letech 131 - 137 n. l. Z keltských honičů se vyvinul pes se schopnostmi vodiče, který je všeobecně považován za předka dnešních barvářů. Zvláštní postavení tohoto vodiče, který byl v tehdejších loveckých kruzích považován za nejušlechtilejšího psa, trvalo až do 18. století, kdy se v důsledku zavedení palných zbraní výrazně změnila technika lovu. Tehdy se vodič stával stále opomíjenějším. Lovec totiž často potřeboval psa, který dokázal dosledovat zvěř poraněnou, která barvila a tak se, dalo by se říci, stali z “přeškolených vodičů” barváři.

KTERÁ PLEMENA ŘADÍME MEZI BARVÁŘE

Tvarem těla podobný vodiči je těžší typ barváře, který byl vyšlechtěn na loveckém dvoře v německém Hannoveru (podle něho je i pojmenován - hannoverský barvář). Zde se pečlivě pěstovaly a dodržovaly lovecké tradice a velké pozornosti se těšil právě výcvik barvářů. Poprvé byli hannoverští barváři vystavováni na první německé přehlídce psů v Hamburku dne 14. 7. 1863. Šlechtění podle přesně popsaného exteriéru odstartovalo založení spolku Hirschmann v roce 1894 v Erfurtu. První světová válka však chov hannoverských barvářů zcela zdecimovala. Po jejím skončení zbylo jen pár psů vhodných pro chov. Prakticky všichni dnešní potomci mají původ od 5 fen, které přežily světovou válku. V roce 1989 se v západní Evropě chovalo přibližně 1000 hannoverských barvářů.

Dalším psem patřícím do skupiny barvářů je bavorský barvář, který byl vyšlechtěn v Bavorsku z hannoverského barváře přikřížením brakýřů a jezevčíků. Ještě dnes mají mnozí bavorští barváři křivé přední běhy a obličeje jezevčíků. Oficiální uznání standardu plemene bavorský barvář se vztahuje k datu 29. 5. 1883. Bavorský barvář je temperamentní pes lehčího rázu, který se hodí do honiteb vyšších horských poloh.

Posledním ze skupiny barvářů je bloodhound neboli pes svatého Huberta. Již v roce 1536 popsal H. Bloece umění bloodhoundů při vyhledávání zlodějů podle pachu ukradených věcí. V Americe byli bloodhoundi používáni pro chytání uprchlých otroků. Podoba dnešního plemene vznikla v 19. století splynutím původní formy s plemenem anglický bloodhound. Byl vytvořen jediný standard, který se však blíží standardu anglického bloodhounda. K nám se toto plemeno dostalo v roce 1974 a bylo přiřazeno k barvářům.

BARVÁŘI U NÁS

Na území bývalého Československa začali barváři pronikat v období mezi světovými válkami. Jejich velkými propagátory v Čechách byli kynologové František Peřina a Viktor Jugl a na Slovensku Koloman Slimák a Fridrich Konrád. V šedesátých letech se zájem o barváře mezi československými myslivci prudce zvýšil, přičemž šlo hlavně o bavorského barváře. V roce 1964 se v Československu chovalo již 322 chovných psů a fen, z toho na Slovensku 239 a v Čechách 93. O dvacet let později to bylo již 1600 jedinců: na Slovensku 1150, Čechách 450. Po rozdělení Československa došlo k rozpadu tehdejších chovatelských klubů a vzniku klubů republikových.

S narůstajícími počty barvářů psů byl kladen důraz na jejich výcvik. Pro dosažení lovecké upotřebitelnosti se pořádaly tzv. předběžné a na ně navazující hlavní zkoušky barvářů. Pořádání předběžných zkoušek barvářů bylo bezproblémové, potíže však nastaly při pořádání hlavní zkoušky, konkrétně při zajištění postřelené zvěře. Proto byla v roce 1977 přijata úprava a hlavní zkouška byla nahrazena tzv. individuální hlavní zkouškou. V rámci individuální zkoušky se pes vyzkouší, když je kus náhodně postřelen kdekoliv za přítomnosti rozhodčího.

Všechna tři výše uvedená plemena skládají z hlediska lovecké upotřebitelnosti všechny druhy zkoušek podle platného zkušebního řádu pro barváře.

ZASLOUŽÍ SI NAŠI ÚCTU

Plemena barvářů jsou nejstarším loveckým plemenem a pro myslivost a zvěř samotnou vykonala tolik, že si naši pozornost a úctu plně zaslouží. Uvědomme si, že barvář bývá na stopu postřelené zvěře v mnoha případech nasazován až jako třetí. Po tom, co postřelená zvěř odchází, se ji zpravidla nejdříve snaží najít sám lovec, po svém neúspěchu přiveze kamaráda s jiným loveckým psem, než je barvář, a když ani ten neuspěje, na řadu konečně přichází barvář. Nad jeho výkonem se často tají dech. Z praxe vím, že pes plemene hanoverského barváře, Car z Třírubeckého polesí, dosledoval divočáka po stopě tři dny staré a 500 m dlouhé. Fena bavorského barváře, Bystra z Pětínské Olšavy, vystopovala laň po stopě 20 hodin staré a dlouhé 6 km. Zde zbývá již jen smeknout klobouk a uvědomit si, jak jsme my lidé nedokonalí.

Miroslav Gora