Kde hledat ekologickou funkci myslivosti?

Pomalu a nesmele otevíráme brány tretího tisíciletí. Hledíme do nich s nadejí, ale také s rostoucími obavami. Jen málokdo si troufne již nyní odhadnout, kterým smerem se bude v následujících desetiletích ubírat vývoj mezinárodních vztahu, spolecnosti, ekonomiky, ci jaké zmeny cekají naše životní prostredí. Nezanedbatelné promeny lze v tomto období predvídat prakticky ve všech odvetvích lidské cinnosti. Výjimkou nemuže zustat ani sama myslivost, ci její praktický výkon. Již predchozích nekolik let ukázalo, jak radikální, místy až drastické, zmeny mohou behem krátké doby tuto oblast postihnout. Její další vývoj bude nepochybne závislý na celé rade vedlejších faktoru, ale již nyní si troufám tvrdit, že následující etapa bude težkým zápasem. Nejen o konecnou podobu, ale pravdepodobne i o samotnou podstatu existence ceské myslivosti.

Tuto skutecnost v soucasnosti podvedome cítí prakticky všichni myslivci a prakticky všichni si také uvedomují potrebu co nejlépe obhájit význam myslivosti v moderní spolecnosti. Argumenty, které k tomu používají, jsou ruzné - ekonomické, kulturne-spolecenské, veterinární i ekologické. Osobne se domnívám, že práve ekologická funkce myslivosti v sobe skrývá celou radu faktu, které se mohou stát velkým trumfem v rukou jejích obhájcu.

V souvislosti s dialogy vedenými na téma obhajoby myslivosti se nejcasteji setkáváme s pojmy typu péce o zver, zajištení její ochrany, prikrmování v období nouze, podíl myslivcu na plnení veterinárních opatreních a v neposlední rade také zazverování honiteb z umelých odchovu ci management chránených druhu. O této problematice toho bylo na stránkách myslivecké literatury receno a napsáno pomerne hodne. Následující krátkou úvahu bych proto rád venoval ponekud opacnému pohledu, pohledu ukazujícímu aktivity myslivosti jako neoddelitelný prvek v celkové ekologii krajiny.

Samotná ekologie muže být ve strucnosti chápána jako biologická veda, která se zabývá vzájemnými vztahy organismu a vztahy mezi temito organismy a prostredím, které je obklopuje. Planeta Zeme má v nám dosud známém vesmíru naprosto jedinecné postavení. Je jediným telesem, kde podmínky dovolily vznik a rozvoj vyšších forem života. Živé organismy osídlily behem milionu let své existence ruznorodý prostor a v podstate vytvorily kolem povrchu planety živoucí obal oznacovaný jako biosféra.

Z pohledu ekologie je podstatná predevším skutecnost, že biosféra je velice složitým systémem s mnoha ruznorodými procesy, vazbami i strukturou. V prubehu milionu let se v ní ustálila prírodní rovnováha, která je základním znakem všech obehu látek i energií v prírode. Jakýkoliv drastický zásah do tohoto zabehnutého systému má težko predvídatelné následky s težko predvídatelným dopadem, vyznacujícím se navíc obrovskou dobou setrvacnosti.

Rozmanitost biosféry, jejích pochodu i ruznorodost života prímo predurcuje biosféru k dalšímu logickému delení. Tento živý obal planety se nám tak rozpadá na dílcí prvky, které oznacujeme jako ekosystémy. Ty nejcasteji delíme na vodní (ekosystém tekoucích vod, morské ekosystémy apod.) a suchozemské (lesní, stepní apod). Samotný ekosystém je domovem živých organismu, které zde nacházejí svoje životní prostredí. V tomto prostredí pusobí na každý organismus celá rada biotických a abiotických faktoru. Z abiotických (neživých) faktoru se nejvýrazneji uplatnuje vliv klimatu, stavu atmosféry, pudního podloží a hydrologických pomeru. Z biotických (živých) faktoru má na existenci každého organismu vliv ostatních jedincu stejného druhu, vlivy mezidruhové, a neustále sílící vliv cloveka. Práve živé organismy jsou pravdepodobne nejlepším indikátorem vlivu cloveka na životní prostredí.

Prurezy ekosystému, které nás bezprostredne obklopují, jsme si zvykli nejcasteji oznacovat jako krajiny. Krajiny se liší nejenom svými charakteristickými rysy, ale predevším stupnem pretvorení clovekem. Clovek behem desetitisícu let svojí existence osídlil témer všechny suchozemské ekosystémy a zanechal v nich nesmazatelné stopy. Puvodní prírodní krajinu tak mužeme dnes nalézt jen velice sporadicky v místech s extrémními klimatickými a životními podmínkami (polární oblasti, velehory, poušte, pralesy), nebo v nekterých velkoplošných chránených územích.

V drtivé vetšine prípadu je pak krajina natolik poznamenána lidskou prítomností, že hovoríme o krajine kulturní, v mnohých extrémních prípadech je však lépe hovorit o krajine urbanizované (zastavené, mestské) ci devastované (znicené težebními prostory povrchových dolu apod.). Prerod krajiny prírodní v krajinu kulturní byl vždy postupný. Spolecným jmenovatelem všech umele vyvolaných pochodu bylo uspokojení potreb a zájmu rozrustající se lidské civilizace, které následne vedlo k výrazným zmenám prostredí. Nekteré prvky, živé organismy nebo celá jejich spolecenstva, se musela prizpusobit novým podmínkám, ta která tuto adaptaci nezvládla byla ze svých puvodních stávaništ vytlacována a v krajním prípade zanikala.

Zmeny v krajine pochopitelne postihovaly nejmarkantneji puvodní vegetaci a volne žijící živocichy, mezi nimi také zver. Za príklad živocišného druhu, který v našich podmínkách tlak zmen v krajine nedokázal vydržet, muže posloužit napr. medved nebo vlk, na opacném pólu mužeme videt srncí zver dobre se adaptující v polních podmínkách, poštolky prežívající bez problému prostredí nejvetších mest, ci populace bažantu úspešne osídlující prímestské rumištní plochy, zahrádkárské kolonie apod. Clovek však do vývoje krajiny dokázal zasáhnout také naprosto novým zpusobem - importoval do ní v relativne krátké dobe neznámé živocišné druhy, jakým byl v našich podmínkách divoký králík, danek, muflon, jelenec, kamzík, koza bezoárová nebo ondatra. Tyto nové prvky se pak následne musely více ci méne úspešne zaclenit do místních ekosystému. Mnohé z nich dokázaly vytvorit postupem casu místne významné populace. Jejich ponekud neuvážené radikální omezení v devadesátých letech zacíná nyní rozprostírat náznaky dalších, dosud nepredvídaných, vztahu v krajine. Tak napr. výrazná redukce stavu kozy bezoárové na Pálave ci kamzíka v Jeseníkách dala prostor pro vetší rozmach plevelných druhu, dosud intenzivne spásaných. Šírení techto spolecenstev do dalších prostor vytvárí nebezpecnou konkurenci pro nekteré druhy, díky kterým jsou mnohé lokality vysoce ceneny.

Proces pretvárení a cílených zásahu do krajiny probíhal tempem závislým na vývoji spolecnosti. Soubežne s ním pokracoval po dlouhé stovky let také zoufalý boj prírody o nastolení porušené rovnováhy. Dá se ríct, že se jí dlouho darilo jakousi rovnováhu vždy obnovit. Nebyla to pochopitelne již nikdy ta prapuvodní, ryze prírodní rovnováha, spíše se jednalo o umelý rovnovážný stav, kde se jako výrazný cinitel, suplující funkce chybejících krajinotvorných prvku, zákonite uplatnoval clovek se svými aktivitami.

Mezi ciniteli ovlivnujícími utvárení krajinného rázu pochopitelne po celé stovky let vynikaly také aktivity cloveka - myslivce. Výsledek snahy myslivcu zajistit optimální podmínky pro život zvere je dodnes patrný na mnoha místech. V podobe porostu trvalých krytin, zverních polícek a remízu okusových drevin. Predevším však v podobe svetoznámých bažantnic a obor. Mnohé z nich se staly nejen výraznými krajinnými dominantami. Velice casto se totiž vyskytují na seznamech chránených prírodními prvku, kulturních památek a mezi nejvýznamnejšími stavebními kameny územních systému ekologické stability krajiny. Málokdo si však uvedomuje, že tuto výsadu si v ješte hojnejší míre vysloužila také zbývající torza dávno zaniklých zarízení urcených puvodne práve k provozu myslivosti.

Míra vynakládaného úsilí na udržení harmonie probíhajících procesu je v celé historii prímo úmerne závislá na rychlosti technického pokroku a rozvoje lidské civilizace. Je více než jasné, že se v prevážne zemedelské krajine do konce devatenáctého století darilo takto umele nastolený rovnovážný stav udržet celkem snadno. Svoji roli zde totiž sehrály nejenom ryze prírodní pochody fungující jako protiváha cinností cloveka, ale i nepomerne vetší citlivost zásahu našich predku do krajiny. Vždyt napr. nekteré postupné vodohospodárské zmeny v minulosti byly pro rodící se kulturní krajinu dokonce prospešné. Troufám se proto domnívat, že období rádove pred stovkou, možná dvema stovkami let, bylo charakterizováno harmonickou rovnováhou kulturní krajiny.

S nástupem dvacátého století však byly dány do rukou cloveka do té doby nepredstavitelné nástroje. S jejich pomocí dokázal to, co se mu za celou dobu existence nepodarilo. Zásahy do životního prostoru nabraly takové tempo a zmeny dosáhly takového rozsahu, že na ne príroda reagovat jednoduše nestacila. Odstartovaly se nové, doposud težko odhadnutelné prírodní pochody. Tyto pochody v krajine se vyznacují nejenom zcela novou podobou a rozsahem, ale predevším zcela novou, prekvapive obrovskou rychlostí. Kdy skoncí a kde se zastaví lze jen težko odhadnout. Clovek si tak príliš pozde uvedomil, že behem velmi krátké doby (sto let technického pokroku oproti miliardám let stárí Zeme) naplno prekrocil hranicní meze prírodní rovnováhy. Mám-li charakterizovat soucasnou ekologickou epochu, nebojím se ríct, že clovek zahájil pravdepodobne nejtežší boj ve své historii, boj o záchranu nejenom rostlinných a živocišných spolecenstev (tak jak ochranu životního prostredí nejcasteji chápeme), ale že je to ve skutecnosti boj o vlastní prežití, boj o záchranu podstaty života na planete Zemi.

Vrátíme-li se nyní od teoretických úvah k úloze myslivosti v soudobém svete, musíme videt okolní krajinu tak, jak jsme si ji v predchozích odstavcích predstavili - jako systém složený z mnoha prvku, které jsou ve vzájemné vazbe a tyto vazby budují složité retezce obehu látek a energií. Narušením kteréhokoliv clánku se retez rozpadá, prvky hynou a není-li onen chybející clánek nahrazen, zanikají nejenom prvky s nejtesnejší vazbou, ale druhotne celé tyto retezce. Každý další, byt zcela nepatrný, zásah pak v takto oslabeném ekosystému vyvolává katastrofální, vetšinou velmi rychlou, reakci.

Preneseme-li tento jednoduchý model do reality, postacuje si vzpomenout na dramatické úhyny dravcu po likvidaci hrabošu prostredky chemické ochrany nebo pokles stavu koroptví po nasazení pesticidních prostredku proti hmyzím škudcum hospodárských plodin. Vzpomeneme-li na pocetné stavy divokých králíku, kterí predstavovali významný zdroj potravy pro predátory a jejich náhlé vymizení z krajiny v dusledku násilne zavlecených chorob, neprekvapí nás zajisté zvýšený tlak šelem na zbývající drobnou zver. Nedostatek hnízdních možností po zcelování zemedelsky obhospodarovaných ploch pak prispívá k dalšímu úpadku drobné pernaté zvere. V dusledku zmen v krajine byla jelení zver vytlacena ze svých puvodních stávaništ do rozsáhlých lesních komplexu vyšších poloh, kde se v málo úživných smrkových monokulturách dopouští rozsáhlého poškození porostu. Oslabené lesy pak snadno podléhají dalším škudcum. To je ovšem jenom malý výcet príkladu, kdy je lovná zver úzce svázaná s ostatními prvky ekosystému.

Podíváme-li se na okolní krajinu tímto pohledem, zajisté si snadno uvedomíme, že každý prvek, v soucasnosti již dostatecne narušených ekosystémech, vyžaduje citlivou lidskou péci a ochranu. I zdánlive zbytecné malickosti, merené casto ocima moderní spolecnosti pres brýle financního efektu, zde sehrávají nezastupitelné role. Svoje místo v nich má i volne žijící zver. Úloha, poslání a úkol myslivosti tak není omezen na pouhý její lov, jak je rádo vytýkáno myslivcum ústy zástupcu nezasvecené verejnosti, ale myslivost se stává nedílnou soucástí péce o krajinu. Krajinu, která predstavuje ve svém souhrnu životní prostredí všech lidí bez rozdílu.

Vlastní význam ekologické funkce soudobé myslivosti a její význam pro životní prostredí je tak ve svých dusledcích mnohem širší, než nám ukazují naše dosavadní predstavy. Chceme-li je plne pochopit, musíme se ponekud odpoutat od dosud zažitého pohledu na myslivost, který ji nejcasteji strucne charakterizuje jako odvetví lidské cinnosti, predmetem jehož zájmu je volne žijící zver, zvelebování jejích stavu, její ochrana a lov. Širší ekologický pohled musí myslivost chápat jako duležitý, ve své podstate nepostradatelný, ekologický nástroj pro rízenou "správu" volne žijících živocichu, kterí predstavují neoddelitelný prvek krajiny, hrající duležitou roli v udržení citlivé prírodní rovnováhy.

Myslivost je tak potreba prestat vnímat jako složku lidské cinnosti starající se o produkci zveriny, nýbrž jako složku lidské cinnosti udržující rovnovážný stav v jednom konkrétním spolecenstvu krajinné sféry. Zver je potom zákonite nutno chápat ne jako výhodného producenta ekonomicky zajímavé masy, ale predevším jako ekologický i kulturní doplnek naší krajiny. Doplnek odtržený od vlastnických práv vzhledem k pozemkum, prvek v urcitém logicky zduvodnitelném rozsahu vlastnený celou spolecností, národem, nebo chcete-li státem.

Správa takového prvku v sobe musí automaticky zahrnovat celou radu cinností - od ochrany ohrožených druhu, péce o lovnou (ale samozrejme i nelovnou!) zver, její ochranu pred nepríznivými vlivy (vcetne vlivu škodících živocišných druhu, které do prírodních spolecenstev nepatrí, i negativního vlivu cloveka), pres reintrodukci ohrožených a vymizelých druhu zvere, až po suplování role chybejícího predátora v krajine (což nelze z pochopitelných duvodu vyrešit plošným vypuštením vyhynulých druhu šelem do volné prírody), za podmínky prísného dodržení pravidel minimálních (ale i maximálních) prípustných stavu zvere, prirozené selekce a za dodržení všech zákonných norem, mysliveckých tradic, etického prístupu k lovu i morálky. Pak snad dospejeme k tomu, že rána na zver pro nás prestane být krutým potešením a pro nemysliveckou verejnost krvavým zlocinem. Práve v tomto poznání lze hledat ony casto diskutované ekologické koreny soucasné a predevším budoucí myslivosti.

Co dodat na záver? Snad jen politování. Politování nad skutecností, že velká cást myslivcu si stále ješte tuto roli svojí ušlechtilé zábavy ne zcela uvedomila. Politování nad skutecností, že soucasný výkon práva myslivosti nestojí na takových legislativních základech, které by tuto funkci nejenom podporovaly, ale prímo ji majitelum i uživatelum honiteb ukládaly. A na úplný záver snad ješte malou špetku nadeje. Nadeje, že nakonec snad prece jenom zvítezí zdravý rozum. Zdravý rozum zákonodárcu i zdravý rozum celé spolecnosti. Nejen její myslivecké cásti.

Mgr. Josef DRMOTA