K náhradě škody způsobené zvěří, jejíž stavy nelze snižovat love

K NÁHRADE ŠKODY ZPUSOBENÉ ZVERÍ, JEJÍŽ POCETNÍ STAVY NEMOHOU BÝT SNIŽOVÁNY LOVEM

I když nový zákon o poskytnutí náhrad za škody zpusobené vybranými zvlášte chránenými živocichy již vstoupil v platnost, není bez významu informovat mysliveckou verejnost o jednom rozhodnutí našich soudu, které se týká náhrady škody zpusobené zverí, jejíž stavy nemohou být snižovány lovem, konkrétne rysem ostrovidem. Rozhodnutí soudu je totiž zajímavé nejen z hlediska vecného, tj. rešení existence samotné odpovednosti, ale i z hlediska rešení otázek procesních ve smyslu, který subjekt je tzv. pasivne legitimován v rízení o náhradu škody tohoto druhu. Jinými slovy, který státní orgán má být žalován, jestliže za škodu sice odpovídá stát, ale chybí predpis urcující kompetence.

V konkrétním prípade rešil Okresní soud v P. žalobu o náhradu škody 72.700,- Kc s príslušenstvím, pricemž se jednalo o náhradu za usmrcení dvaceti ovcí rysem ostrovidem samostatne hospodarícímu rolníkovi. Okresní soud dovodil, že rys ostrovid je zverí, jejíž pocetní stavy nemohou být snižovány lovem, a ac ustanovení § 34 odst. 3 zákona c. 23/1962 Sb., o myslivosti, v platném znení (úplné znení vyhlášeno pod c. 512/1992 Sb.), predpokládá odpovednost státu za škody zpusobené touto zverí, pak tato odpovednost se nevztahuje na škody zpusobené na domácím zvírectvu. Odpovednost státu za škodu se vztahuje pouze na prípady upravené v ustanovení § 34 odst. 1 písm. a), b) zákona o myslivosti, tj. škody zpusobené výkonem práva myslivosti ci zverí, u níž je doba lovu stanovena, na honebních pozemcích, polních plodinách dosud nesklizených, vinné réve nebo na lesních porostech. Z techto duvodu došlo k zamítnutí žaloby, a to vuci všem žalovaným státním orgánum - Ministerstvu zemedelství CR, Ministerstvu životního prostredí CR a Ministerstvu financí CR, které byly zrejme z opatrnosti žalobcem žalovány.

K odvolání žalobce Krajský soud v C. B. usnesením nejprve rozsudek soudu prvního stupne zrušil a vec mu vrátil k dalšímu rízení s tím, že vyslovil závazný právní názor o dopadu ustanovení § 34 odst. 3 zákona o myslivosti na prípady škod na živociších. Odvolací soud pak dále uložil vyrešit otázku, který státní orgán má za stát jednat, nebot podstatné je to, že žalovaným subjektem je Ceská republika. Jako príslušný orgán by mohl pricházet do úvahy i okresní úrad. Okresní soud v P. po vrácení veci žalobe zcela vyhovel a dále dovodil, že absence provádecího predpisu k zákonu o myslivosti, který by mel rešit kompetencní otázky, nemuže zbavit stát odpovednosti za škodu. Za príslušný orgán k zastoupení státu pak zvolil Okresní úrad v P. K novému odvolání, a to tentokrát ze strany žalovaného, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupne s tou korekturou, že za orgán mající zastupovat stát v tomto prípade zvolil Ministerstvo financí CR. Ve smyslu § 4 odst. 1 zák. c. 2/1969 Sb., ve znení pozdejších predpisu, Ministerstvo financí CR je ústredním orgánem státní správy pro státní rozpocet republiky, státní záverecný úcet republiky, státní pokladnu CR, apod. Podle názoru odvolacího soudu analogicky pak lze použít i ustanovení zák. c. 82/1988 Sb., kdy není-li možno urcit príslušný státní orgán, pak takovým orgánem príslušným k náhrade škody je práve ministerstvo financí.

Definitivní tecku pri komplikovanosti našeho právního rádu umožnujícího podat mimorádný opravný prostredek, tzv. dovolání, prakticky každému úcastníku obcanskoprávního sporu ucinil teprve Nejvyšší soud CR v B. Ten ve svém rozsudku ze dne 3.11.1999, sp. zn. 25 Cdo 2246/98, dovolání žalovaného zamítl. Akceptoval vývody odvolacího soudu, a to jak v otázce odpovednosti za škodu, tak v otázce zastoupení státu Ministerstvem financí CR. I podle dovolacího soudu není okresní úrad ustanovením § 34 odst. 3 zákona o myslivosti vubec zminován a jsou to ministerstva zemedelství, financí a životního prostredí, která jsou zmocnena k vydání obecne závazného provádecího predpisu. Jestliže se náhrada škody podle obecné úpravy provádí v penezích, pak reparace škody má dopad predevším do majetkové sféry státu po stránce financní a v konecném dusledku se dotýká samotného rozpoctu státu. Tato oblast samozrejme patrí do kompetence ministerstva financí, kterému byly na rozdíl od ministerstev zemedelství a životního prostredí svereny záležitosti financního charakteru.

Poškozený soukromý zemedelec se tedy po ctyrletém soudním sporu dockal náhrady škody, nebot je vecí státu hradit škody zpusobené zverí, jejíž pocetní stavy nemohou být snižovány lovem, jakož i stanovit jasné regule pro náhradu škody. Pokud se této role zcela jednoznacne neuchopila moc zákonodárná a výkonná, pak nezbylo jiné cesty, než cesty soudního rízení a výkladu zákona formou soudních rozhodnutí. Obecne prezentovaný právní názor, že škodu zpusobenou zverí, jejíž pocetní stavy nemohou být snižovány lovem, nelze nahradit, tedy vzal za své.

Záverem lze konstatovat, že jen zdánlive prichází tato informace opoždene, nebot nový zákon zminovaný úvodem bude rešit tuto problematiku do budoucna a nebude pusobit retroaktivne. Je proto treba videt celou vec v kontextu právního rádu a uvedomit si, že podle § 106 obcanského zákoníku se právo náhrady škody promlcuje za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škode a kdo za ni odpovídá. Nejpozdeji se pak právo na náhradu škody promlcí za tri roky ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Byt tedy nový zákon vylucuje náhradu za škody vzniklé na jiných druzích zvere, ješte dnes lze zpetne uplatnit nároky ve smyslu uvedených lhut a nemusí vždy jít pouze o nároky fyzických osob. I právnické osoby mohou takto postupovat, mají-li k dispozici rádnou dokumentaci škody (nejlépe veterinární vyšetrení ci znalecký posudek). Zajímavou právní otázkou, prozatím judikaturou nerešenou, je otázka, zda takto mohou postupovat i uživatelé honiteb pri zjištení škody práve na lovné zveri spáchané zverí, jejíž pocetní stavy nemohou být snižovány lovem. Ustanovení § 22 zákona o myslivosti sice ríká, že za škodu na zveri odpovídá každý, kdo ji zpusobil porušením právní povinnosti, což by na první pohled vylucovalo možnost odpovednosti státu za škodu na tzv. lovné zveri zpusobené zverí, jejíž pocetní stavy nemohou být snižovány lovem, nebot stát žádné povinnosti neporušuje a porušit nemuže. Ustanovení § 34 odst. 3 zákona o myslivosti však obsahuje speciální skutkovou podstatu náhrady škody zpusobené zverí, jejíž pocetní stavy nemohou být snižovány lovem, a je pak pouze otázkou výkladovou, zda mezi § 22 a § 34 odst. 3 zákona o myslivosti je vztah mezi obecným ustanovením a ustanovením zvláštním. Osobne se domnívám, že tomu tak je, a bylo by proto velice zajímavé, kdyby se nekterý uživatel honitby zkusil zpetne domáhat náhrady škody zpusobené zverí, jejíž pocetní stavy nemohou být snižovány lovem, na lovné zveri vuci státu soudní cestou. Pochopitelne, že úspech ve sporu nelze stoprocentne zarucit, nicméne ve svetle citovaných rozhodnutí soudu a nastínených úvah ho nelze ani vyloucit.

JUDr. BOHUSLAV PETR