K bezoárovým kamenům

Zajímavý článek o tradici, původu a tvorbě bezoárových kamenů, který se objevil ve Světě myslivosti č. 6/2000, mi připomněl zážitky z minulých let, kdy jsem se s bezoárovými kameny setkal u mufloní zvěře. Možná bude můj postřeh zajímat i další čtenáře.

V roce 1971 jsem v posledním listopadovém dni ulovil muflonku, na kterou mám tři vzpomínky najednou. Kromě bílé břišní spodiny byla černá jako uhel, s lesklou srstí. Při vyvrhování jsem s překvapením zjistil, že je plná, několik dní před kladením. V tuto roční dobu by mne nenapadlo kontrolovat v mlhavém ránu její stav. Přesto mi z toho nebylo dobře, utěšoval jsem se vědomím, že do sněhu položené mládě stejně nemělo šanci na přežití. Během následujících let jsem se s podobným případem setkal několikrát.

Při vyvrhování muflonky jsem z trávníku (konkrétně z bachoru) vytlačil jeho rozmělněný obsah kvůli zakrytí vývrhu. Přitom jsem našel tři nepravidelné valouny nestejné velikosti. Jejich hladký povlak měl zelenožlutou barvu a tvrdý minerálovitý povrch. Doma jsem ze zvědavosti jeden valoun rozpůlil plátkem pilky na železo. Stěna řezu byla jako rozříznutá slisovaná plst, ale tuhé konzistence a stejné barvy jako na povrchu. Nijak jsem kameny nekonzervoval, uchovával jsem je pár let v krabičce z umělé hmoty, která nebyla hermeticky uzavřena a měl do ní přístup vzduch. Valouny časem zešedly, začaly se drobit a rozpadávat.

V roce 1982 jsem doprovázel loveckého hosta, který posléze ulovil bronzového muflona. Při vyvrhování jsme zjistili v jeho trávníku dva tvrdé, oblé předměty. Po rozříznutí jsme našli dvě koule velikosti menšího jablka. Po očištění se ukázalo, že jde o zmiňované bezoárové koule. Menší z nich jsme rozřízli nožem. Tvrdý povrch, jemně tečkovaný, zelenožlutý jako v prvním případě, chvíli odolával. Ukázalo se, že je to nestrávený kaštan obalený vrstvou minerálií. Dutina byla k našemu překvapení prázdná, bez usazenin z vnitřní strany. Dodnes nevíme, jak byla dutina kaštanu strávena bez porušení hnědé slupky, zda byla z vnějšku mineralizována, nebo se scelila pevným povlakem už jako slupka. Koule jsem si schovával více než deset let. Zvětraly stejně jako v prvním případě, lesklá zeleň přecházela postupně v matnou šedivější barvu. Kamenná, minerální struktura se měnila v mechovitý povrch.

V citovaném článku je uvedeno, že se bezoárové kameny uchovávají v muzeích a špercích. Nevím, zda se nějakým způsobem impregnují nebo konzervují. Nebo zda proces mineralizace byl teprve na začátku, a proto časem docházelo ke změně struktury. Škoda, že jsem se neinformoval, mohl jsem mít zajímavou trofej.

Jaroslav Löffelman