Ještě jednou o tom, kde je "pravda" o zimním přikrmování srnčí zvěře

21.12.2001 | Myslivost

Ještě jednou o tom, kde je "pravda” o zimním přikrmování srnčí zvěře

Nemám ve zvyku diskutovat o správnosti názorů uveřejněných v odborných článcích takovým způsobem, jakým to bylo učiněno v listopadovém vydání Myslivosti v příspěvku "Kde je pravda o zimním přikrmování srnčí zvěřě”. Především se mi příčí veřejně upozorňovat věkově starší kolegy na to, že jejich některá tvrzení neodpovídají současným vědeckým poznatkům. Osobně si velmi vážím doc.Dr.Jaroslava Hintnause,CSc. jako odborníka, který se snažil v minulých desetiletích průběžně informovat českou mysliveckou veřejnost o některých výsledcích zahraničního výzkumu fyziologie zvěře. Jeho velká zásluha spočívá především v tom, že zprostředkovával myslivcům mnohé nové poznatky v oblasti výživy zvěře v době, kdy skutečně nebylo jednoduché dostat se k odborné zahraniční literatuře. Přesto mi však v případě výše uvedeného polemického příspěvku nezbývá nic jiného než na něj patřičně reagovat, neboť jeho autor v něm zčásti nesprávně interpretuje a zcela zpochybňuje podstatné závěry z mého článku o výživě srnčí zvěře, uveřejněného v únorovém vydání časopisu Myslivost na str.10-11. V tomto případě považuji za velmi důležité zabránit případnému znejistění těch mysliveckých praktiků, kteří vyžadují od myslivecké vědy pokud možno jednoznačná a srozumitelná doporučení na základě současného stavu poznání.

V prvé řadě je nutné zdůraznit pro ty čtenáře, kteří nemají možnost porovnat oba zmíněné příspěvky, že z únorového článku o zimním krmení srnčí zvěři v žádném případě nevyplývá doporučení zkrmovat pšenici. Veškeré obiloviny jsou v něm naopak výslovně uvedeny jako riziková krmiva pro přežvýkavou spárkatou zvěř. Značně velký prostor v tomto článku byl přitom věnován podrobnému popisu vzniku zažívacích poruch v důsledku překyselení bachorového obsahu při nadměrném příjmu obilovin v případě, že zvěř zároveň nepřijme dostatečné množství strukturální vlákniny z jiných potravních zdrojů. Vysoký obsah lepku v pšenici, zmiňovaný doc. Hintnausem, však nepovažuji za prvořadý problém, neboť ještě než se lepek při nadměrném příjmu pšenice v zažívacím traktu uvedeným způsobem může negativně projevit, dochází mnohem dříve k zdravotně velmi závažnému překyselení bachorového obsahu v důsledku velkého množství těkavých mastných kyselin, vznikajících bakteriálním trávením lehce stravitelných živin. Musíme však vycházet z reality myslivecké praxe, která je taková, že obiloviny jsou v zimním krmení srnčí zvěře v masivním rozsahu používány, a to i přes nesčetně opakovaná poukazování na hrozící nebezpečí při jejich zkrmování. Z toho také vyplývá mé kompromisní doporučení, uvedené v únorovém článku v časopisu Myslivost, že pokud se obiloviny srnčí zvěři předkládají, mělo by se tak dít vždy pouze v kombinaci s krmivy obsahujícími dostatečné množství strukturální vlákniny. Velmi vhodné a chuťově atraktivní krmivo s dostatečnými strukturálními vlastnostmi je například kvalitní vojtěškové nebo jetelové seno. V našich pokusech se také dobře osvědčily jablečné výlisky jako vhodný strukturální doplněk k obilovinám.

Co se týče správné volby krmiv je nutné, aby tato byla chuťově atraktivní, měla dobrou kvalitu a odpovídala svým složením fyziologickým potřebám zvěře především s ohledem na nutnost dostatečného obsahu strukturální složky. Opět zdůrazňuji, že pokud máme

fyziologicky vyhovující krmivo, na které si již srnčí zvěř navykla a dobře ho přijímá, neměli bychom jej v průběhu celého zimního krmení měnit za jiné. Dlouhodobé studie v celé řadě pokusných honiteb ukázaly, že změny složení krmiva mají často v důsledku odlišných chuťových vlastností za následek přinejmenším dočasné snížení vazby zvěře na krmeliště a mohou způsobit zvýšený okus v jeho bezprostředním okolí. Při zdůvodňování domnělé nutnosti změny krmiv během krmného období je zpravidla poukazováno na sníženou potřebu živin u srnčí zvěře během zimních měsíců ve srovnání s podzimním a jarním obdobím. Ti, kdo takto argumentují, neberou však zřejmě v úvahu dostatečně prokázanou skutečnost, že zvěř do velké míry sama reguluje množství přijatých živin snížením nebo naopak zvýšením příjmu potravy. Přesnými sledováními nejen v našich experimentálních zařízeních, ale i v pokusných honitbách jsme zjistili, že srnčí zvěř přijímá během měsíců ledna a února v přepočtu na sušinu téměř o jednu třetinu méně potravy než v podzimním a jarním období. Přesné vybalancování obsahu živin v předkládaných krmivech tak, aby odpovídala skutečným požadavkům organizmu, je sice do určité míry možné u domácích zvířat krmených ve stáji, ale v žádném případě není proveditelné u volně žijící zvěře, jejíž potřebu živin v různých životních situacích stále ještě pouze hrubě odhadujeme. V mnohých českých odborných publikacích o výživě zvěře se často poukazuje na práce prof. R. Hofmanna, které však nelze v myslivecké praxi v dnešní době, třicet let po jejich zveřejnění, přijímat zcela bez výhrad. Prof. Hofmann bezesporu velmi přispěl k lepšímu poznání stavby a funkcí trávicího traktu volně žijících přežvýkavců, některé jeho závěry a z nich vyplývající doporučení pro mysliveckou praxi však nebyly příliš šťastné. Například teorie takzvané simulace podzimního žíru, která zřejmě některé české odborníky na výživu zvěře velmi ovlivnila, se na domácí půdě v Německu a v Rakousku po četných diskusích v myslivecké praxi neprosadila. Při této příležitosti si nemohu odpustit podotknout, že poznámka doc. Hintnause o mé údajně nedostatečné informovanosti ohledně prací německých autorů prof. Brüggemanna a prof. Hofmanna u mě vyloudila pobavený úsměv. Znám jak publikace, tak i osobu prof. Hofmanna velmi dobře, neboť jsem se s ním vícekrát názorově střetl, a to nejen u příležitosti společných přednášek. Důkladné fyziologické studie z novější doby jednoznačně ukazují, že změny vnitřní stavby trávicího traktu a jeho mikrobiálního osídlení u srnčí a jelení zvěře vyplývají v prvé řadě ze složení přijímané potravy a nejsou přímo podmiňovány ročním obdobím. Z toho vyplývá, že nelze shrnovat v jeden celek divoké přežvýkavce z afrických plání a zvěř žijící ve středoevropské kulturní krajině. Už z toho důvodu to nelze, že srnčí a jelení zvěř, o kterou se v tomto případě jedná, je v evropských podmínkách zpravidla během zimního období intenzivně krmena. O širokém spektru nových poznatků z oblasti fyziologie výživy zvěře a z nich vyplývajících doporučení pro mysliveckou praxi budeme postupně informovat čtenáře Myslivosti v řadě již naplánovaných odborných příspěvků. Přitom budu v článcích týkajících se problematiky zimního krmení i nadále opakovaně zdůrazňovat, že rozhodujícím předpokladem pro výsledný efekt zimního krmení je způsob jeho provádění, to znamená kdy se krmí, kde se krmí, jak se krmí a čím se krmí. Tento "bonmot” nevyslovil jako první prof.Dr. R. Hofmann z Gießenu, jak se domnívá doc.Dr. J. Hintnaus, ale prof.Dr. K. Onderscheka z Vídně, jehož asistentem jsem byl mnoho let. Jako dlouhodobý spolupracovník prof. Onderscheky a spoluautor řady publikací, ve kterých jsme tento výrok společně uváděli, mám nespornou autorizaci k jeho používání. Na závěr chci ještě upozornit, že nic není v myslivecké praxi absolutně neměnitelné. Především odborné rady a doporučení vědeckých pracovníků by měly stále odrážet současný stav vědění a měly by se přizpůsobovat novým poznatkům. V tomto smyslu je třeba chápat pravdu, na kterou jak příspěvek doc. J. Hintnause z listopadového čísla Myslivosti, tak i tento můj článek, ve svém titulu shodně poukazují, jako značně relativní pojem.