Jaký je vlastně vztah mezi lidmi a zvěří?

JAKÝ JE VLASTNE VZTAH MEZI LIDMI A ZVERÍ?

Tuto otázku pokládám sám sobe stále casteji a odpoved na ni je vždy stejne zdrcující. Je jednoznacne falešný.

Na jedné strane totiž halasne pristupujeme k Úmluve o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volne žijících živocichu a plane rostoucími rostlinami, CITES a deklarujeme jako všechny smluvní státy, že volne žijící živocichové a plané rostliny jsou ve svých prekrásných a mnohotvárných formách nenahraditelnou soucástí prírodních systému Zeme, které musí být chráneny pro soucasnou generaci i generace príští. Také hrde hlásáme, že si uvedomuje stále rostoucí hodnotu volne žijících živocichu a plane rostoucích rostlin z hlediska estetického, vedeckého, kulturního, rekreacního a ekonomického.

Jako uchazec o clenství v EU jsme rovnež museli pristoupit k Úmluve o ochrane divoké flóry a fauny a prírodních stanovišt, známé spíše jako Bernská úmluva, jejímž smyslem je ochrana divoké fauny a flóry s durazem na ochranu ohrožených druhu vyjmenovaných v prílohách. V príloze c. III je seznam druhu živocichu, jejichž myslivecké, hospodárské ci jiné využívání, odchyt nebo usmrcování má být regulováno tak, aby populace byly udrženy mimo nebezpecí ohrožení jejich úlohy v ekosystémech.

Na druhé strane jsme však svedky projevu mnoha vlastníku lesních ci zemedelských majetku, kterí na nejvyšší úrovni zcela bezostyšne deklarují, že zver nemá na jejich pozemcích co pohledávat, a jestliže ji tam stát chce mít, tak at zaplatí škody, které jim vzniknou. Tyto názory jsou zcela bezostyšne prosazovány do legislativní úpravy perspektivních zásad hospodarení se zverí, vcetne eliminace vlivu státní správy.

Pritom je odpovednost za pocetní stavy zvere zcela jednoznacne prisouzena uživatelum honiteb, tedy myslivcum. Vlastníci honebních pozemku tuto zodpovednost kategoricky odmítají, pricemž jsou to práve oni a jejich predkové, kterí pri svém hospodarení v minulosti zvýšili mnohonásobne produkcní potenciál zemedelských a lesních porostu. Napríklad plocha osevu kukurice ve 20. letech byla približne 15.000 ha a pocátkem 80. let dosáhla témer 60.000 ha. Také výnos napr. ovsa se zvýšil z 8,3 q v roce 1918 na 47 q v roce 1990. To jsou jednoznacné duvody proc došlo po 2. svetové válce k expanzi cerné zvere, kterou nejsme schopni zvládnout. Také v lesním hospodárství došlo díky zavedení stoletého obmýtí k podpore tvorby biomasy v nejmladších rustových fázích porostu, a tudíž k vytvorení vetší potravní nabídky pro velké kopytníky. To jsou hlavní príciny nárustu pocetních stavu zvere, nikoliv zpusob mysliveckého hospodarení, jak je laicky deklarováno. Je proto velmi nemravné presouvat zodpovednost za pocetní nárust stavu zvere na uživatele honiteb. Je také paradoxní, že za drastický úbytek nebo dokonce vyhubení nekterých druhu zvere, ci ostatních živocichu v rámci zemedelského a lesnického hospodarení není vlastne zodpovedný nikdo. Pochopitelne, tito živocichové už nemohou negativne ovlivnit náklady podniku, takže škoda vlastne nevznikla.

Takto zkreslená filosofie odpovednosti se následne odráží v prístupu k pronájmu honiteb, kdy u honiteb LCR je od nájemcu požadována cástecná úhrada nákladu na ochranu lesa (tedy vlastne sponzorování podnikatelského zámeru) a podle nových smernic pro výkon práva myslivosti v honitbách LCR se vlastne nájemci honiteb stávají platícími nevolníky, nad kterými visí neustále mec v podobe náhrady škod a nepríjemností. Jsme tak svedky paradoxní situace, kdy mnozí uživatelé honiteb platí za to, aby mohli ješte více a dál platit. Konecne, je to jejich problém.

V této své úvaze jsem se zmínil o názoru mnohých vlastníku honebních pozemku, že zver nemá na jejich majetku co pohledávat. Pri rade jednání se dokonce nekterí zástupci vlastníku odkazují na Listinu základních práv a svobod a chovají se témer jako Chrušcov, když tloukl botou pri mezinárodním jednání o stul. Máme obecne plná ústa svých práv a zcela zapomínáme, že práve tato listina v cl. 11 ríká, že "Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chránenými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, prírodu a životní prostredí nad míru stanovenou zákonem." Dále v cl. 35 je stanoveno, že "Pri výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostredí, prírodní zdroje, druhové bohatství prírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem."

Ing. Vladimír Hanzal, CSc.