Jak hnízdí výr velký

Ke hnízdění si výr velký (Bubo bubo) vybírá místa s dostatečným množstvím úkrytů a potravy. Hnízdiště se nalézají do výše 1000 m n.m, v nížinných oblastech výr chybí. Vyskytuje se většinou na skalách, kamenitých stráních, nebo i uprostřed lesa, vždy však nedaleko otevřených ploch. Žije velmi skrytým životem. Přes den je ukryt v hustých korunách stromů, kde ho vzhledem k jeho krycímu zbarvení těžko najdeme. Aktivní se stává teprve za soumraku. Jeho přítomnost v revíru však můžeme zjistit podle velkých vývržků, vyžraných ježčích kůží a dalších zbytků jeho potravy.

Počátek toku výra spadá na konec ledna, plně probíhá většinou však až v únoru. Samec se o samici uchází asi čtrnáct dnů. V této době je výří pár poměrně hlučný. Samce je často slyšet volat vúoh nebo uhuhuhu. Takto si označuje svůj revír. Samice se v době toku ozývá hlubším, mnohem tišším hlasem. Svému hnízdišti je výří pár věrný po mnoho let, nebo ho mění jen ve velmi malém okruhu. Hnízdo bývá obyčejně mělká jamka na zemi, nebo na skalním útesu, ojediněle v dutinách starých stromů, nebo ve starých hnízdech dravců, volavek či černých čápů. Hnízdo je bez výstelky, ve starších slouží za výstelku rozdrobené vývržky z předcházejících let. Výři hnízdí jednou do roka. Byla-li vejce zničena v počátku inkubace, snáší někdy i náhradní snůšku, není to však pravidlo. Počátek snůšky je závislý na počasí. Počet vajec v našich úplných snůškách je podle statistik od jednoho do pěti kusů. Vejce jsou téměř kulovitá o rozměrech 60,20 x 47,37 mm, průměrná hmotnost je 73,30 g. Jsou čistě bílá, skořápku mají slabě lesklou, drsnou s četnými hrbolky. Vejce jsou snášena v několikadenních intervalech, většinou 2 - 4denních a samice na nich sedí sama od snesení prvního vejce. Doba inkubace je 35 dní, mláďata se líhnou postupně, tak jak byla snesena vejce. V době, kdy jsou mláďata opeřena prachovým peřím, jeví ještě známky plachosti. Pokud jsou na hnízdě dvě mláďata, tulí se k sobě a sklánějí hlavy k zemi. Často se snaží, pokud to je možné, ukrýt do tmavých koutů hnízda. S přibývající velikostí a schopností lepšího pohybu po pevnějších pařátech se stává obrana záležitostí každého jedince. Mláďata zaujímají výhružně bojové postoje, syčí a klapou zobákem. Lidskému pozorovateli připadají komicky, ale pro neočekávaného vetřelce je pohled na ně určitě šokem. Na hnízdě setrvávají 5 - 6 týdnů, potom se, pokud to jde, rozlézají do okolí hnízda. Vzletnosti dosahují ve stáří devíti týdnů, ale i po této době jsou ještě rodiči krmena. Průměrný počet mláďat zjištěných na našich hnízdech je 2,07 kusů. Vzhledem k tomu, že bývají hnízda často na nechráněných místech, jsou ztráty poměrně velké, a rozmnožovací koeficient je velmi malý, tzn. že málo mláďat se dožívá dospělosti. Pohlavní dospělosti dosahují mláďata pravděpodobně již ve stáří jednoho roku, ale k rozmnožování přistupují zpravidla až ve stáří dvou až tří let.

Během sezení na vejcích je samice krmena samcem, který jí potravu předává na určitých, pravidelně užívaných stanovištích. Ta jsou od hnízda dosti vzdálena. Způsob přijímání potravy a její trávení je velmi specifický. Výr polyká malou kořist celou, velkou trhá na menší kusy. Požívá ji zásadně s peřím i s kostmi, protože všechny tyto složky potravy potřebuje ke správnému trávení. Co žaludek nedovede zpracovat, to výr vyvrhuje ve formě vývržků. Jsou to asi 10 až 17 cm velké chuchvalce šiškovitého tvaru, ve kterých je zamotána srst, peří a kosti oběti. Výr, stejně tak jako ostatní sovy, nedokáže trávit kosti. V tom se soví vývržky na první pohled liší od vývržků denních dravců, v jejichž vývržcích kosti nejsou. Rozpitváním vývržků je možné podle jednotlivých kostí poměrně snadno určit potravu výra. V době hnízdění vyvrhuje samice tyto vývržky vždy mimo hnízdo na stejném místě. Bývají jich tam často celé kupky. Stále se vedou polemiky o složení potravy výra a jeho vlivu na stavy lovné zvěře v mysliveckých revírech. Touto problematikou se již zabývala řada autorů. V naší nejstarší ucelené publikaci o sovách, vydané v roce 1944, jejímž autorem je Jirsík, je publikováno sledování ornitologa Uttendorfera, opírajícího se o rozbory vývržků z Německa, Alp a Karpat. Jedná se snad o nejrozsáhlejší sledování potravního řetězce výra velkého.

Výří pár pozoruji již pátým rokem. Hnízdí v částečně vymýceném lese poblíž vesnice. Za ní ještě před třemi roky fungovala skládka domovního odpadu, který sem byl dovážen z blízkého okresního města. Této skutečnosti se asi také značně přizpůsobil jídelníček zdejších výrů a jejich mláďat. Hnízdo sledovaného páru je vždy umístěno na zemi pod vyvráceným pařezem. Nikdy není použito hnízdo z předcházejícího roku, ale pokaždé je zvolen jiný vyvrácený pařez. Hnízda jsou každý rok na stejné stráni situované východním směrem, vzdálena od sebe asi 300 m. Po vylíhnutí mláďat chodím pravidelně přes den ke hnízdu a sleduji potravní zbytky, které se na něm nacházejí. Sbírám zde také vývržky mláďat. Vývržky dospělých sbírám pod stromy, kde přes den odpočívají. Ty jsou od hnízda vzdáleny asi 50 metrů a je od nich na hnízdo vždy dobrý výhled. Doma vývržky rozdrobím a podle kostí se snažím určit složení jídelníčku jak mláďat, tak dospělých jedinců. Při rozboru vývržků starých ptáků nacházím kosti nejen drobných myšovitých hlodavců, ale i kosti větší kořisti. Některé kosti jsou celé, některé drcené. Celé jsou především drobné spodní čelisti, drobná žebra a obratle. V žádném vývržku dospělého ptáka jsem zatím nenašel zbytky hmyzu. Ve vývržcích mláďat jsou kosti převážně drcené a s přibývajícím stářím se zvětšuje počet kostí celých. Tato skutečnost souvisí se způsobem krmení výřích mláďat rodiči. V prvních týdnech matka mláděti kořist trhá na menší kousky a tím i drtí silnější kosti. V zobáku má obrovskou sílu, protože stehenní kosti zajíce pro ni nejsou žádná překážka. V době, kdy je již mládě samostatnější, rodiče chycenou kořist na hnízdo jen položí a mládě je nuceno ji trhat samo a samo ji konzumovat. Zde pak stoupá podíl celých kostí ve vývržcích mláďat. Je velmi zajímavé pozorovat, jak velké kusy potravy je schopno mládě najednou polknout.

Složení potravy mladých výrů je přibližně stejné jako u dospělců. Součástí obsahu vývržků mladých ptáků jsou i zbytky brouků, ponejvíce mrchožroutů a chrobáků. Mláďata je sbírají na hnízdě. Vzhledem ke zbytkům rozkládající se potravy, která se zde stále nachází, je těchto brouků na hnízdě hodně. Vedle mrchožroutů a chrobáků jsem zde však nikdy neviděl kožojedy ani hrobaříky. Ze svých pozorování mohu uvést, že v potravních zbytcích sledovaných na hnízdě u mláďat byl, za existence skládky, nejvíce zastoupen potkan (40,97 %), pak ježek (31,8 %), zajíc (9,1 %) a nakonec bažant (4,6 %). Několikrát jsem nalezl na hnízdě zbytky káně lesní a jednou puštíka. Po uzavření skládky domovního odpadu a po její asanaci došlo k částečné změně jídelníčku výrů. Na první místo se posunul, co do četnosti, ježek (65,8 %), následoval potkan (16,2 %), dále pak zajíc (8,6 %), straka, sojka (7,3 %) a nakonec bažant (2,1 %). Jen jednou, za celých pět let pozorování, jsem našel na hnízdě zbytky uloveného, asi týden starého, srnčete.