Jaderné elektrárny nejde nahradit

Ministr životního prostředí Libor Ambrozek v HN 7. března napsal, že úspěch našich sousedů ve snižování emisí spočívá v útlumu jaderné energetiky, rozvoji energetické efektivity a podpoře technologií pro využití obnovitelných zdrojů. Proklamovat je jistě možné vše. Ovšem i úvahy o trvale udržitelném rozvoji by vždy měly být v souladu s ekonomickou a sociální realitou. Jinak jsou pouhou bezcennou ideologií, která ekologii nepomáhá, ale vede ji do temného hrobu.

Energetická politika není hrátkou ideologií, ale musí především odpovědně zajišťovat maximální soběstačnost státu a spolehlivost v jakémkoliv klimatickém i politickém období. Při tomto jistě reálném pohledu nemůžeme fantazírovat - bohužel je nutné se i nadále spoléhat na tuzemské primární suroviny, tedy především na hnědé uhlí. Pokračující, možná nižší těžbu nejde prostým mávnutím odepsat, bez tragických důsledků v růstu nezaměstnanosti a vyplácení miliardových sociálních dávek, na které státní rozpočet nemá.

Ekologická řešení spočívají proto ve vybudování nových tepelných elektráren s maximální účinností záchytu škodlivin. Po roce 2010 bude nutné nahradit chybějících šest až osm tisíc megawattů za již zastaralá energetická zařízení. Problémem mohou být investoři, neboť stát nová zařízení nebude zcela určitě financovat.

Máme-li splnit Evropskou unií požadované emisní stropy, znamenající závazné a pevné limity pro hlavní plynné škodliviny vypouštěné z území státu, nemůžeme se vyhnout ani vybudování nových jaderných zdrojů. Připočteme-li k tomu další v blízké budoucnosti ratifikovanou úmluvu o celosvětovém omezování produkce skleníkových plynů, nutnou k ochraně klimatu Země, pak musí jít stranou veškerá proklamační ideologie.

Argumenty, že tepelné a jaderné elektrárny zcela nahradí obnovitelné zdroje energie, nemůžeme brát vážně. Je potřebné podporovat rozvoj obnovitelných zdrojů, především využití větru, sluneční energie i využíváním biomasy ve státech, které mají k tomu příznivé podmínky. Ale i zde budou vždy pouhou částí energetické spotřeby.

V České republice rozhodně nemůžeme mluvit o tom, že stát obnovitelné zdroje nepodporuje. Legislativně byl stanoven jejich povinný výkup za velmi příznivé ceny. Jejich masové rozšíření však má reálnou ekonomickou bariéru. Pro zvýšení jejich podílu na pouhých šest procent potřebujeme získat podnikatele, kteří přinesou podle studie Světové banky investice ve výši 150 až 200 miliard. Ani zde nebude stát tato zařízení financovat.

Další realitou jsou ceny elektřiny. Náklady na provoz obnovitelných zdrojů, které je nutné z klimatických důvodů dále zálohovat, jsou až trojnásobně vyšší než u klasických zdrojů. Bude vláda nebo různí aktivisté vysvětlovat občanům nezbytnost dalšího zdražování elektřiny, u které je naopak žádoucí docílit poklesu?

Na závěr pouze připomínám, že zákon na podporu obnovitelných zdrojů nepřipravuje neustále uváděné Ministerstvo životního prostředí, ale Ministerstvo průmyslu a obchodu, které je odpovědné za jejich spolupráci.

Autor, ekolog, pracuje na Ministerstvu průmyslu a obchodu.