Evropa rozšiřuje plochy národních parků

Pokračující devastace přírody a necitlivé zásahy člověka do krajiny poukázaly v uplynulém desetiletí na nezbytnost zintenzívnění spolupráce mezinárodních ochranářských organizací. Další ranou pro životní prostředí v globálním měřítku se stala před nedávnem skutečnost, že Spojené státy odmítly podepsat protokol z Kjóta, na jehož základě by měly být sníženy emise skleníkových plynů. Jakkoli řada zemí, mezi nimi i Česká republika, v minulých letech výrazně snížila emise škodlivin, není vůbec jisté, zda stávající lesní plochy budou i nadále schopny pohlcovat nadprodukci kysličníku uhličitého, který lidstvo dennodenně chrlí do okolní přírody.

Nejvíce jsou v tomto ohledu ohroženy národní parky, zakládané s cílem chránit životně důležité přírodní ekosystémy. Jejich vznik na evropském kontinentu připomíná od předloňského roku Evropský den národních parků vyhlášený na 24. květen jako připomínka schválení nejstaršího zákona na ochranu přírody v Evropě.

Průkopníky zákonné ochrany divočiny v Evropě jsou severské země a jejich systém ochrany přírody patří k nejdokonalejším na světě. Švédsko přijalo zákon na ochranu přírody 24. května 1909, na jeho základě vzniklo i prvních devět národních parků. Dnes jich má Švédsko asi 20, z nich oblast národních parků Sarek, Stora Sjöfallet a Padjelanta v Laponsku zaujímá rozlohu 523 000 hektarů a je nejrozsáhlejší chráněnou divočinou v Evropě. Dánsko přijalo zákon na ochranu přírody v roce 1917, Finsko v roce 1923 a Island o pět let později.

První programy na ochranu přírody na Britských ostrovech vznikly v 19. století, první zákon byl ale přijat až v roce 1949. V 50. letech bylo vyhlášeno prvních deset národních parků, z nichž většina je v soukromých rukou. K největším patří národní parky Lake District (228 000 hektarů) a Snowdonia (218 000 hektarů), vyhlášené v roce 1951. Ve Francii bylo první chráněné území zřízeno již v roce 1848 na 640 hektarech lesa ve Fontainebleau, organizovanou ochranu přírody vládní nařízení nastartovala až v roce 1960. Ostrovní národní park Port-Cros ve Středozemním moři zřízený v roce 1967 je prvním v Evropě, který zahrnuje jak pevninu, tak moře.

Navzdory vysoké hustotě obyvatelstva a relativně malé rozloze, alespoň tedy ve srovnání s ostatními kontinenty, existují i v samém srdci Evropy oblasti pyšnící se člověkem nedotčenou přírodou. Nejlepším příkladem je v tomto směru Bělověžský prales, rozkládající se při polsko-běloruské hranici na ploše 126 kilometrů čtverečních, poslední útočiště zubra evropského. Vzhledem ke snižujícímu se tlaku na vytváření nových ploch zemědělské půdy by se navíc v budoucnu měla zvětšit také rozloha chráněných krajinných oblastí, jejichž nejcennější části by mohly být posléze přeměněny v národní parky. Tímto způsobem je pak možné přebudovat v řadě zemí lidskou činností ohrožené ekosystémy.

Plocha národních parků, jež vznikly v uplynulém desetiletí v Evropě, je přibližně stejně veliká jako rozloha těch, jež byly vytvořeny v letech 1970-1990. V celkem třiadvaceti evropských zemích se v současnosti uvažuje o vybudování sedmaosmdesáti národních parků o úhrnné rozloze více než pěti miliónů hektarů. Ty stávající se rozkládají na přibližně jednom procentu území starého kontinentu.

Síť chráněných území sleduje z pověření OSN Mezinárodní svaz pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) založený v říjnu 1948 ve Fontainebleau z iniciativy francouzské vlády a UNESCO. Jednou z šesti komisí působících při IUCN je Komise pro národní parky a chráněná území. Největší soukromou mezinárodní organizací je Světový fond na ochranu přírody (WWFN, WWF) ve Švýcarsku.

Nejstarším národním parkem vůbec je Yellowstonský národní park v USA založený v roce 1872, který je od roku 1976 i biosférickou rezervací UNESCO a od roku 1978 součástí světového dědictví.