Epidemie slintavky a kulhavky

01.05.2001 | Myslivost

V uplynulých měsících zaujaly jedno z významných míst ve sdělovacích prostředcích informace o onemocnění hospodářských zvířat ve Velké Británii i jiných zemích slintavkou a kulhavkou. Ve sdělovacích prostředcích ale většinou chybí informace o nebezpečí onemocnění i některé lovné zvěře a exotických zvířat chovaných v zajetí. Slintavka a kulhavka (foot and mouth disease, aphtae epizooticae) je virové onemocnění sudokopytníků - z hospodářských zvířat tedy skotu, prasat, koz a ovcí, ovšem nelze v žádném případě opomenout nebezpečí přenesení nákazy i na naše populace jelenů, jelenců, daňků, srnčí zvěře a muflonů a to jak volně žijících, tak chovaných v oborách. Další vnímavá zvířata jsou i ježci a medvědi, antilopy, sobi, ale třeba i slon. Vůči nákaze jsou odolní lichokopytníci včetně koně, masožravci i ptáci, kteří ale mohou virus mechanicky přenášet i na veliké vzdálenosti.

Virus slintavky a kulhavky, dále jen SLAK, patří do čeledi Picornaviridae, stejně jako například pro člověka nebezpečný původce virové hepatitidy A, nebo vyvolavatel dětské obrny. Jedná se o opravdu extrémně infekční neobalený RNA virus o velikosti asi 22 - 28 nm. K zevnímu prostředí je virus SLAK vysoce odolný. Je ničen kyselým, nebo naopak značně zásaditým prostředím a teplotou nad 50 0C. Oproti tomu vysušení, nízké teploty ani vysoké koncentrace solí ho prakticky neovlivní a je schopen například v kontaminovaném, tedy nakaženém seně či jiném krmivu vydržet plně infekční i řadu týdnů. Stejně tak v zaschlých sekretech, exkretech, srsti a vlně od nemocných zvířat. V mléce nakaženého zvířete je virus tak dobře chráněn mléčnou bílkovinou, že vydrží i vyšší teploty a mléčný tuk ho navíc ochraňuje i před kyselým prostředím (výroba sýrů!). Virus SLAK disponuje značnou biologickou pestrostí a díky tomu se dnes dělí do sedmi základních sérotypů a ještě i do dalších subtypů a variant. Významné je jejich rozlišení při pátrání po původu viru, který způsobil danou epidemii, nebo při sestavování účinné vakcíny, očkovací látky. Protilátky vzniklé po jednorázové vakcinaci ochrání zvíře jen na šest měsíců a proto je nutné pravidelné přeočkování. Problémem vakcinace hospodářských zvířat je především fakt, že malá část zvířecí populace (2 - 4 %) na očkování neodpovídá tvorbou ochranných protilátek, mohou tedy onemocnění prodělat a šířit dál. Dalším nebezpečím je také schopnost viru SLAK přežívat v kryptách tkáně krčních mandlí a v nasofaryngeálním oblouku až 2 - 3 roky. Přibližně koncem osmdesátých let přistoupily státy EU pro zjednodušení situace k tzv. “politice čistého území” a v roce 1991 tak učinila spolu s dalšími státy i ČR. Proto je i naše populace vnímavých zvířat neočkovaná a tedy bez jakýchkoliv ochranných protilátek! Platí tedy úplný zákaz obchodu s masem zvířat, která onemocnění prodělala, nebo byla očkována.

Slintavka a kulhavka není zpravidla smrtelná. Nakažené zvíře začíná virus vylučovat ještě před objevením se prvních příznaků a nemoc se tedy velmi rychle rozšíří. U vnímavých zvířat se objevuje akutní horečnaté onemocnění s výskytem charakteristických puchýřů (vesikul, aftů) nejčastěji v celé dutině ústní a v okolí tlamy (slintavka), také ovšem na sliznici složeného žaludku přežvýkavců, dále na kůži v okolí kopyt, nebo spárků (kulhavka) a na kůži mléčné žlázy. Virus rovněž postihuje srdeční a kosterní svalovinu. U oslabených zvířat a mláďat probíhá onemocnění často velmi akutně a končí srdečním selháním a úhynem. Stejně tak při zhoubném průběhu u dospělých jedinců. U březích dochází i k samovolným potratům. Onemocnění se může přenést na člověka jen velmi výjimečně při kontaktu s nemocnými zvířaty. Projevuje se jen výsevem puchýřků na rukou, v dutině ústní, nebo jiných částech těla a končí úplným uzdravením.

Diagnostika slintavky a kulhavky probíhá v laboratořích pomocí pokusu na zvířeti (morče, myš), nebo izolací virů na tkáňových kulturách a dalšími speciálními testy. Vzhledem ke krátké inkubační době 2 - 14ti dnů nelze ihned využít průkazu protilátek (které se ještě nestačí vytvořit) některou rychlou sérologickou reakcí.

Slintavka a kulhavka je dnes především ekonomický problém. Neohrožuje zdraví člověka, ale je schopna způsobit obrovské finanční ztráty potravinářskému průmyslu snížením produkce, úhynem a nucenými porážkami zvířat. Členské státy EU postupují proto za nepřítomnosti postvakcinačních ochranných protilátek ve svých chovech velmi razantně při jakémkoliv podezření ze zavlečení této choroby na své území. Následují nucené porážky celých stád často i při pouhém podezření z možnosti nákazy, karantény, izolace farem atd.. Jak dalece byla tato “politika” prozíravá a účinná můžeme posuzovat v těchto týdnech.

Ve světle událostí, jichž jsme svědky, je nutné položit si otázku, zda je opravdu vhodné snažit se zachovat tak velké území prosté tohoto viru i protilátek proti němu v těle zvířat? Již mikrobiologům v generacích před námi bylo známé, že “ příroda nemá ráda prázdná místa” a vždy se snaží je zaplnit! Jestliže je virus SLAK dnes schopen transportu několik desítek kilometrů nad pevninou a stovek nad mořem, ať již mechanickým přenosem (ptáci), nebo v prachových částicích, aerosolu, je skutečně patrně nad lidské síly ochránit vymezené území bez příslušné vakcinace a bylo jen otázkou času, kdy se znovu objeví tak velká epidemie, která zasáhla především Anglii, ale už i Evropu. Generace našich předků žila s touto zvířecí chorobou v relativním souladu. Zvířata nebyla masově vybíjena, ale naopak dle možností léčena. Některá sice uhynula, ale většina ne. Dnes má člověk navíc možnost ovlivnit celou věc ve svůj prospěch vakcinací, kterou zatím ale, možná trestuhodně, nevyužívá! Ke vzniku epidemie stačí skutečně jen málo, přihlédneme-li totiž ke schopnostem viru SLAK a jeho vysoké infekčnosti, je účinnost opatření na letištích a hraničních přechodech přinejmenším diskutabilní a téma vakcinace se proto v našich myšlenkách neustále vrací.

Uvědomme si také, že případným vybitím volně žijící vnímavé zvěře v lesích, nebo zvířat v zoologických zahradách ochudíme a výrazným způsobem narušíme její genofond. Sudokopytníci v našich lesích patří také mezi zvířata k této nemoci vysoce vnímavá a při současném přístupu je může bohužel postihnout stejný osud, jako krávy, ovce a část vnímavé volně žijící zvěře v Anglii. Televizní záběry anglických vojáků postupujících v rojnici lesem a střílející po všem živém budou asi ještě dlouho tíživým zlým snem každého lesního hospodáře.