Epidemie otřásly zemědělstvím unie

Nahlas to ještě nikdo neřekl, ale v kuloárech evropských institucí se o tom mluví otevřeně: nemoc šílených krav a epidemie slintavky a kulhavy zasadily dosavadnímu financování zemědělství v unii ránu z milosti.

Nynější způsob financování zemědělství se zrodil v roce 1962. Pomoc agrárnímu sektoru v Evropské unii sledovala dva cíle. Za prvé, zajistit samozásobení potravinami, což bylo pochopitelné v letech, kdy byla ještě v živé paměti válečná a poválečná nouze. Za druhé, od začátku bylo jasné, že byl ušit na míru především Francii. Tyto příspěvky ze společné pokladny byly pro Paříž hlavním kanálem, kudy dostávala zpět podstatnou část toho, co do ní vložila. Zůstávala přitom zemí, která do bruselských fondů vkládala více, než z nich získávala. Subvencování výroby potravin ale během doby vedlo k nadprodukci projevující se v horách masa, másla a sušeného mléka. Částečně se ji podařilo omezit poté, kdy se ze společných fondů méně dotovaly ceny a finanční pomoc začala směřovat přímo k zemědělcům. K sedlákům nyní jde 65 procent dotací.

Tanec ve slepé ulici

Výdaje na podporu společné zemědělské politiky jsou enormní. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj zahrnující vyspělé země světa vypočítala, že Evropská unie na jednoho plně zaměstnaného farmáře vydává ročně 17 tisíc dolarů. Pro euroskeptiky s oblibou poukazující na rozmařilost výdajů v EU nutno dodat, že ve Spojených státech tato hodnota přesahuje 20 tisíc dolarů (v Norsku a Švýcarsku více než 30 tisíc dolarů). V minulých letech byly podniknuty skromné pokusy o reformu unijní zemědělské politiky. Takřka debaklem skončil před dvěma lety poslední pokus na vrcholné schůzce EU v Berlíně. Již připravený projekt ráznější reformy na poslední chvíli vetoval francouzský prezident Jacques Chirac, který si nedovedl představit, že by něco takového obhájil před domácí zemědělskou lobby. Unii teď čeká řešení problému pod tlakem událostí a dřívější odklady se mohou vymstít. Výdaje na podporu zemědělcům nyní dosahují 46 procent rozpočtu EU a jejich výši, určenou až do roku 2006, nelze překročit. Evropská komise stále tvrdí, že výdaje navíc kvůli nemoci šílených krav (BSE) a slintavce a kulhavce je ještě možné zvládnout v rámci dohodnutého zemědělského rozpočtu. Jenže propočty o trhu s hovězím nemusí vyjít. Unie například vychází z toho, že poptávka po hovězím bude nižší o 15 procent. Už nyní ale klesla o 27 procent a někde se pokles změnil ve volný pád. Například v Německu od chvíle, kdy BSE zasáhla kontinent, spadla spotřeba bifteků a dalšího hovězího o desítky procent. Od okamžiku, kdy vypukly epidemie mezi hospodářským zvířectvem, se členské státy EU nedokázaly shodnout na společném řešení krize. Zatímco například Francie by byla pro porážku a okamžité spálení všech nakažených kusů, Němci navrhují uskladnit maso na pozdější dobu. To by ale znamenalo jen odklad problému, protože ve chvíli, kdy by se ze skladů dostalo na trh, by šly ceny zase rapidně dolů.

Kudy ven?

Planoucí hromady poražených krav a ovcí nutí politiky přemýšlet o nápravě. Německo již dalo vědět, kde vidí cestu k obratu. Jmenování "zelené" a velice populární Renate Künastové do čela ministerstva zemědělství ukazuje na odklon od nadprodukce k ekologičtější, "čistší" výrobě. Tato změna může ve Spolkové republice projít také proto, že kancléř Gerhard Schöder není tolik závislý na hlasech například sedláků z Bavorska jako jeho předchůdce Helmut Kohl. Nejobtížnější bude získat podporu pro reformu z Francie. Prezident Chirac vděčí svým zemědělcům za mnohé. Koneckonců kariéru ve vládní politice začínal jako ministr zemědělství v kabinetu Georgese Pompidoua na přelomu 60. a 70. let. Vstřícnější by mohl být předseda vlády, socialista Lionel Jospin. I on ale, stejně jako Chirac, musí myslet na příští rok, kdy se budou konat prezidentské volby. Myšlenku pomáhat více zelenějším a menším podnikům podpořil Franz Fischler, komisař EU odpovědný za zemědělství, pocházející z Rakouska, jenž si zakládá na organických metodách Orientace na ekologičtější zemědělství ale nemusí řešit vše. Podle optimistických odhadů ministryně Künastové by se během deseti let mohlo dostat z podílu 2,5 procenta na 20 procent. "Čistší" strava je dražší a spotřebitelé si zvykli na láci. S vyššími cenami by evropští farmáři byli zranitelnější vůči konkurenci odjinud, mohly by je ohrozit například dovozy z méně regulovaných čínských a brazilských trhů.