Dva divočáci aneb poučení pro naháňky

Jistě jste se již setkali s pořekadlem "dvě mouchy jednou ranou”. Je předmětem vtipkování, součástí každodenních rozhovorů i při vyprávění o různých dovednostech nebo náhodách, které člověka v životě potkávají. Tak tomu bylo i po mé večerní čekané na černou zvěř počátkem března loňského roku.

Po zimě zůstala v lese poměrně slušná vrstva sněhu. K tomu ještě týden před příhodou, kterou chci popsat, napadlo za dva dny dalších asi 35 cm sněhu a počasí bylo stále zimní s teplotou kolem nuly. Ideální podmínky pro čekanou na vnadišti, řeklo by se. Zvláště, když měsíc šel do úplňku a vítr byl rovněž umírněný.

V sobotu odpoledne jsme společně s kamarády z mysliveckého sdružení přijeli na chatku, každý doplnil vnadiště na černou zvěř u "své” kazatelny a v družné debatě při praskajícím ohni v kamnech jsme povečeřeli. Navečer kolem půl šesté jsme se rozešli na čekanou s tím, že při dobrém počasí na kazatelnách vydržíme do jedenácti hodin. Okolo šesté jsem se již usadil na kazatelně, zabalil se do spacího pytle, otevřel okénka, připravil dalekohled i kulobrok a pak již jen tiše naslouchal zvukům lesa.

Slyšitelnost byla dobrá a na dvě místa s návnadou bylo po setmění také dobře vidět. Vítr šel směrem proti mně a to bylo příznivé znamení. Divočáci obvykle vycházeli ze zálehů v houštinách z dolin proti otevřeným okénkům kazatelny. Jistící bachyně nemívaly dost času na to, aby obešly kazatelnu a "došly si pro vítr”, a selata nebo lončáci, kteří byli na vnadišti první, nemohli dostat výstražné znamení, takže bylo dost času na zamíření.

A tak se také stalo. Chvíli po sedmé hodině potichu přitáhlo šest asi třicetikilových selat na vnadiště napravo od kazatelny. Hned se pustila do návnady. Nečekal jsem, zvláště když jsem dobře rozeznal stejně velké kusy a zaměřovacím dalekohledem vybíral nejmenší a současně "hrbatější” sele - kňourka. Najednou se jeden kus od ostatních oddělil asi na dva až tři metry doprava. Zdálo se mi "hrbatější”, a tak jsem zmáčkl spoušť. Zazněl výstřel a vše včetně bachyně, která již rovněž vytáhla z okraje lesa, prchalo do houštiny. Několikrát jsem zamrkal očima, abych se rychle zbavil oslnění a mohl pozorovat nástřel, který byl asi 35 metrů od kazatelny. Asi po pěti vteřinách jsem slyšel a vzápětí rovněž viděl odbíhat kus černé doprava dolů do údolí. Tedy na opačnou stranu, než šla ostatní zvěř. Podle zvuku se mi zdálo, jako by sele táhlo něco za sebou.

Srdce jsem měl "až v krku” a lovecká horečka si brala svoji daň. Snažil jsem se rychle uklidnit a pozorně poslouchat, co se děje s odběhnuvším kusem. Jeho pohyb se zdál být nepravidelným. Zdálo se, že divočák naráží na stromy a pařezy. Asi po půl minuty vše utichlo. To už mne pomalu lovecká horečka opouštěla. Po uklidnění a "povinné” čtvrthodince jsem mobilem zavolal kolegům, kteří seděli v okruhu asi 800 m, že rána padla ode mne a odbíhající kus je zasažen. Přátelé mi sdělili, že budou čekat do smluvených jedenácti hodin a ať se jdu podívat za postřeleným kusem, ale nechodím na vnadiště, abych si je nezavětřil. Vyzvednou mne až půjdou z lesa a pomohou s odtažením uloveného kusu. Poslechl jsem je, protože se mi nechtělo čekat samotnému v chatce a ještě se nabízela příležitost k lovu. Co když přijde další tlupa? Přesto ve mě hlodala myšlenka: může po střelbě na vnadiště ještě něco přijít?

Vydal jsem se obloukem z kazatelny ke stopě odbíhajícího selete. Směřovala do rokle vpravo od kazatelny. Asi po patnácti metrech jsem našel první barvu, které postupně přibývalo. Byla světlá. Že by svalovina? Po dalších metrech již zřetelně vidím, že kus narážel tu na strom, tady na pařez. Asi po osmdesáti metrech začalo barvy ubývat, až jsem ji ztratil úplně. Průšvih, říkám si. Že by přestřelený běh? Nebo obrnná rána? To bude zase řečí, že se má střílet jen na dobře obeznaný kus stojící "na široko”. Zavolal jsem ještě jednou kamarádům, že končím s dosledem, a pokud sami divočáka později nenajdeme, ráno na stopu nasadíme fenu bavorského barváře jednoho z členů našeho sdružení - místního hajného.

Obloukem jsem se vrátil na kazatelnu a kolem tři čtvrtě na osm znovu usedl. Ještě jsem se ani patřičně neuvelebil, když se na druhém vnadišti nalevo od kazatelny objevila další tlupa divočáků - asi pět lončáků. Ti už byli chytřejší. Vždy po jednom vybíhali z houštiny, brali jednotlivá sousta a rychle se vraceli zpět. Snad jsem byl ještě rozrušen nebo zaskočen z předešlého dění a stále jsem nemohl vybrat opět "hrbatější” kus. Asi po 15 vteřinovém divadle vybíhání a schovávání se však již žádný z lončáků neukázal a všichni zmizeli jako duchové. Lovecká horečka, která se znovu dostavila, rychle zmizela, a tak jsem mohl v klidu přemítat o střelbě na sele a o tom, co se vlastně stalo. Později jsem poznal, že by mi to stejně nikdo nevěřil.

Na kazatelně jsem vydržel do domluvených jedenácti hodin. Žádná zvěř však již nepřišla. V jedenáct jsem už nevydržel sedět, slezl dolů a šel se podívat na nástřel. Kamarádi již stejně za půl hodiny přijdou, a tak zavětření vnadiště nevadí. Dnes již lovit nebudeme. Jaké bylo překvapení, když jsem přišel k nástřelu. Leželo tam sele - kňourek s ránou na komoru! Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Co to tedy bylo za divočáka, který po ráně odbíhal a barvil?

Sedl jsem si na pařez a čekal na kamarády. Sele jsem nevyvrhoval ani s ním nijak nehýbal, kvůli poloze a umístění vstřelu a výstřelu, aby přátelé mému vyprávění věřili. Kolegové přišli asi o půlnoci. Vše jsem jim vyprávěl a nechtěli věřit. Šli jsme po stopě postřeleného kusu a po přibližně sto metrech, kdy se barva zcela ztratila a terén začal být nepřehledný, dosled vzdali s tím, že ráno na stopu nasadíme barváře. Ulovené sele jsme vyvrhli, dotáhli k autům a odjeli na chatku. Po příjezdu jsme vše v družné debatě u vínka znovu rozebírali a šli spát až pozdě k ránu.

Ráno jsem nemohl dospat a už v sedm hodin telefonoval hajnému, že jeho fena bude mít práci. Po hodině přijel, a tak jsme nelenili a hned odjeli ke kazatelně. U kazatelny jsme určili nástřel a nasadili barvářku na stopu. Do feny jako když "střelí”. Už ji nezajímaly jiné stopy, jen ta po odběhnutém kusu. Ukázal jsem kamarádovi, kudy a kterým směrem jsem v noci šel a dohodli jsme se, že zatímco on půjde se psem po stopě, já obejdu houštinu a počkám na druhé straně. Neuplynuly však ani dvě minuty a už jsem slyšel, jak hajný fenu chválí. Šel jsem jim vstříc a uviděl, jak na kraji lesa z druhé strany paseky fena vítězoslavně hlásí u dalšího selete. Jak se ukázalo, byla to asi třicetikilová bachyňka. Dotáhli jsme ji k autu a naložili, přejeli na chatku, divočáka vyvrhli a začali dedukovat, jak se vše mohlo stát. Kňourek byl zasažen z pravé strany. Rána šla shora dolů - z okénka kazatelny - a střela vyšla z těla přes levou lopatku, přičemž se roztříštila. Střepina, kterou jsme později našli, zasáhla bachyňku do krku a zastavila se až u páteře. Kňourek zůstal po zásahu na komoru "v ohni”, zatímco postřelená bachyňka odběhla ještě něco přes sto metrů od nástřelu. Pokud si dobře vzpomínám, vzdálenost obou kusů při výstřelu byla minimálně dva až tři metry a ulovený kňourek stál ve svahu níž než bachyňka.

Je nasnadě, že při střelbě kulí na naháňkách, navíc v leči, může snadno dojít k tragédii. I při střelbě na okraji leče nebo ven z leče je třeba dávat pozor. Opatrnosti nikdy nezbývá a zmáčknutí spouště zbraně, zejména té s kulovým nábojem, je pro myslivce velkou zodpovědností. Je jisté, že se podobná příhoda, třeba i s jiným druhem spárkaté zvěře, stala i dalším myslivcům. Chtěl jsem však znovu poukázat, že myslivec musí mít neustále na mysli bezpečné zacházení se zbraní, nikdy se neukvapovat (zejména v případě střelby "z volné ruky”) a střílet tak, aby nemohl být zraněn jiný tvor než ten, na kterého mířil. O člověku ani nemluvě.

J.Č.

Svět myslivosti 3/2002