Divočák se může rožnit i v kůži

Hon nepřináší myslivcům jenom potěšení z počtu zastřelených kusů zvěře, ale také z procházky podzimní přírodou a ze setkání s kamarády. Po ukončení si vždy všichni najdou chvilku pro přátelské posezení a ke slovu se dostane i myslivecká latina. Nebo jsou možná ty historky pravdivé.

V Zašovicích v kulturním domě po honu vyprávěl jeden myslivec příběh, kdy jej kamarádi pozvali na rožnění divočáka. Něco takového se neodmítá, jen účastníka překvapilo, že na železnou tyč kuchaři napíchli sice vykuchané zvíře, ale s kůží, ze které trčely štětiny. Pak se rozplápolal oheň a plameny šlehaly vysoko nad rožněnce. Přizvaný myslivec nevycházel z údivu a slíbil si, že něco takového jíst nebude. Po několika hodinách prý začala kůže se štětinami praskat a hostitelé začali jásat, protože prý už je pečínka hotová. Uhasili oheň s nasazenými rukavicemi strhali ze zvířete popraskanou kůži. Zpod ní na světlo světa vykouklo krásně propečené maso až na kost, že ani vypravěč neodolal. Kdo nezažil, prý neuvěří.