CO A JAK SE LOVILO KONCEM 19. STOLETÍ

01.02.2002 | Svět myslivosti

Účelem tohoto příspěvku není historický průzkum a vyčerpávající rozbor způsobů lovu na konci 19. století, ale spíše zamyšlení nad některými zajímavostmi a odlišnostmi výkonu práva myslivosti v této době. K jeho napsání mne inspirovaly záznamy o lovu zvěře mého dědy, který tehdy začínal lovit.

Když jsem listoval jeho loveckou knihou z let 1888 až 1900, kdy působil převážně v jižních Čechách, nalezl jsem mezi úlovky mnoho druhů, které se dnes již neloví nebo jsou přímo druhy velmi vzácnými, či dokonce ohroženými. V těchto případech šlo o odstřely jednotlivých kusů, které byly určeny na preparaci do loveckého pokoje. Za posledních 12 let předminulého století můj děda ulovil celkem 1813 kusů zvěře. Nejpočetnější jím ulovenou zvěří byly koroptve (799 kusů), vrány (273 kusů), zajíci (251 kusů), havrani (128 kusů v jediném roce), dále kachny (64 kusů), sojky (49 kusů), bažanti (25 kusů), králíci (17 kusů). Ze spárkaté zvěře to bylo 26 kusů holé jelení a 25 kusů srnčí zvěře. V záznamech je také pro nás dnes neuvěřitelných 22 tetřívků a 17 sluk - označována jako "šnep bahní”, 16 roháčů a 12 slípek zelenonohých. Ostatních druhů děda ulovil méně než deset kusů.

Položil jsem si otázku, jaké byly v té době myslivecké předpisy, které umožňovaly lov výše uvedených druhů zvěře. V Čechách platil "Honební zákon pro Čechy ze dne 1. června 1866 č. 49 z. z. ve znění zákona ze dne 21. února 1870”. Podle této normy byl výkon práva myslivosti spojen s vlastnickým právem k pozemkům. Nejmenší výměra honitby byla stanovena na 115 ha. Dobu lovu upravoval § 32 následovně: "Od 1. února až do 31. července má se vůbec zvěře honební šetřiti a hájiti, pročež zapovězeno jest, v tom čase takovou zvěř honiti, ji usmrcovati a chytati, též sbírati vejce takových ptáků, kteří se mají šetřiti. Kterážto zápověď se však nevztahuje k oborám, tj. k ohradám, v nichž se chová zvěř daňčí, vysoká a černá. Výjimkou ale může se také v čas šetření a hájení zvěře stříleti:

a) všeliká zvěř škodná, ač nepožívá-li ochrany zákona,

b) od 1. března až do posledního května sluky lesní, kohouti či ptáci tetřeví, tetřívci a jeřábci,

c) od 1. července až do 31. ledna divoké husy a kachny,

d) od 1. května až do 31. ledna srnci.

Zákon č. 49 neobsahoval výčet zvěře lovné ani škodné. V tomto směru obvykle platily určité myslivecké zvyklosti a obyčeje (druhy lovné zvěře uvádí teprve zákon č. 98/1929 Sb. z. a n. a ani tento výčet nebyl taxativní). Proto se v lovecké knize mého dědy objevují jako lovená zvěř např. říční orel, ťuhýk, kvíčala, sysel, dudek, křivonoska, kukačka, lelek, mandelík, roháč, křepelka, slípka zelenonohá, koliha, chřástal, bukač, ťuhýk, hrdlička, ledňáček, nebo dokonce strnad (s poznámkou bílý - asi albín). Mezi úlovky jsou také uvedeni čtyři divocí krocani - indiáni, jak byli nazýváni pro svůj americký původ.

Od dnešních zvyklostí se lišily i některé druhy a způsoby lovu. Například zajíc se v té době lovil také individuálně na čekané, a proto jich můj děda několik střelil kulí. Naopak srnčí zvěř se běžně střílela broky.

Lovecká kniha z pozdější doby se mi nedochovala. Byla by jistě také nesmírně zajímavá. Jak mi vyprávěl můj otec, děda se zúčastnil i tzv. "knížecích” honů na Hluboké. Na tyto hony bylo zváno zásadně jen osm střelců. Začínalo se většinou v 10 hodin a končilo ve 14 hodin. Na těchto honech byl několikrát i můj otec, a to jako nabíječ nebo zapisovatel, jednou s dědou i jako střelec. Za čtyři hodiny "knížecího” honu bývalo na výřadu 2,5 - 3,5 tisíce kusů zvěře. Střílel se zajíc, králík, bažant a další zvěř. Šlo pouze o zvěř z volnosti, žádná zvěř se nevypouštěla. Knížecí hony byly asi čtyři do roka, po nich následovaly hony personální, kde se myslivecky a lovecky vyžili všichni zaměstnanci panství.

Dnes jsou záznamy ze starých loveckých knih cenným historickým dokladem o výskytu některých druhů zvěře v konkrétní lokalitě, druzích a způsobech lovu v určité době. Loveckou knihu by si měl vést každý myslivec. Za několik let bude pro něj milou vzpomínkou na minulé lovy, přátele a veselé příhody, které se při lovu udály.