Chov jelena marala v Altajské republice

Začátkem loňského roku jsem byl osloven jistou firmou ze západní Evropy, zabývající se šlechtěním a genetikou hospodářských zvířat, zda bych pro ni navštívil Hornoaltajskou republiku. Mým úkolem bylo posoudit čistotu farmových chovů jelena sibiřského, marala (Cervus elephus sibiricus), odebrání vzorků srsti a projednání dovozu těchto zvířat.

Jelen maral je příbuzný severoamerického wapitiho, je jen trochu menšího vzrůstu avšak paroží je větší. To má většinou tvar šesteráka, hlavní lodyha se za čtvrtou výsadou lomí dozadu a nevytváří korunu. Tento maraloidní typ paroží známe i z našich honiteb (zejména starší kolekce trofejí) a jedná se pravděpodobně o pozůstatky pokusů tehdy módního křížení wapitiho a marala koncem 19. století. Tímto "vylepšováním" krve byla zasažena část populace jelení zvěře nejen u nás, ale i jinde v Evropě, zejména na panstvích šlechty a velkostatcích.

Maral je v Rusku podle dochovaných záznamů chován pro panty farmově již od počátku 19. století a pravděpodobně ještě déle. Zavedení farem si vyžádala velká poptávka po pantech v Číně a následné snížení početních stavů jeleních druhů žijících ve volnosti, vhodných k pantování. Stejně ceněny byly a jsou i panty z jelena wapiti, siky a axise. Většina farem v carském Rusku (maralniki) byla veliká jen několik hektarů a chovalo se v průměru 10 - 20 kusů. Po revoluci se farmy kulakům zestátnily a kolchozy začaly budovat několik tisíc hektarů veliké farmy o tisících kusech. Tento stav přetrvává dodnes. Na jednom navštíveném kolchozu chovali na třech farmách 5500 - 6000 kusů.

Hranice Hornoaltajské republiky začínají přibližně 1000 lan jižně od Novosibirska v západní části Sibiře. Tato hornatá republika je sevřená v kazachstánsko-čínsko-mongolském pohraničí, leží na severním výběžku pohoří Altaj, které se táhne do severní Číny a západního Mongolska. Obyvatelstvo je převážně asijského původu a obyvatele typických dřevěných vesniček živí zemědělství. Nejvyšší horou ruské Altaja je Belucha - 4506 m n. m. a pramení zde Ob. Asi uprostřed republiky leží na řece Bija národní park. Řeka zde tvoří úzké jezero dlouhé asi 300 km, zařezané hluboko mezi pohoří s divokou a bujnou vegetací. Projížďka na motorovém člunu mezi strmými svahy k místním vodopádům stojí za to, zvláště v předtuše množství zvěře, které zde musí žít. Do Novosibirska jsem přiletěl přes St. Peterburg již se čtyřhodinovým posunem. Odtud jsem se předem domluveným osobním automobilem dopravil s přespáním v Barnaulu do Gorno Altajska, hlavního města Horno-Altajské republiky. Po ubytování nastalo získávání informací, ve kterých částech země se nacházejí "maralniky". S doprovodem a orientací ve zdejším kraji mi pomáhala novinářka, se kterou jsme se již dříve nakontaktovali přes internet. Podařilo se nám nalézt taxikáře, který asi před půl rokem doprovázel po farmách korejské obchodníky a perfektně znal tamější kraj. Dohodli jsme tedy večer plán cesty, nasmlouvali cenu za dopravu a druhý den ráno Volhou vyrazili. Celkem jsem za týden navštívil sedm farem, z toho dvě soukromé (jsou podstatně menší), ostatní kolchozní. Jejich velikost se pohybuje kolem 6000 ha. Na této ploše žije průměrně od 2,5 - 3000 kusů maralů, při poměru dospělé zvěře zhruba 1 : 1. Zde ještě musím poznamenat, že veškeré mé otázky ohledně chovu byly přijímány s krajní nedůvěrou a připadal jsem si jako špion při zjišťování raketové obrany. Důvod je ten, že vývoz maralů za hranice této malé republiky je z obav konkurence legálně skoro nemožný. Altajci jsou přesvědčeni, že vývozem maralů před několika desítkami let na Nový Zéland ztratili monopol na dodávky pantů do Asie a cena jim údajně klesla na jednu třetinu ceny původní. Dalšího cizince, který se zajímá o dovoz jelenů do Evropy a o její chov, považují tedy za konkurenta, který ohrožuje omezený příliv deviz, který plyne z prodeje pantů. Osobní jednání u tamního ministra zemědělství se nesla ve stejném duchu. Vztah Altajců k maralům charakterizuje také to, že stylizovaného marala mají ve svém státním znaku.

Pro lepší orientaci kolik je 6000 ha, obvodový plot takového "maralnika" je okolo 40 km. Dále je v něm vnitřní rozplocení, aby bylo možno chovat zvlášť mladé kusy, samce a holou. V jednom sektoru jsou samci s velkými parohy, v druhém se slabšími, ve třetím špičáci, pak samice a telata. Na říji se připouštějí samci k samicím. Na podzim v 10. - 12. měsíci, fakticky po nástupu zimy, se opět rozdělí na skupiny. Kontrolu plotu provádí jezdec na koni. Na místa odchytu nahání zvěř asi deset jezdců na koních, v odchytech jsou zvířata tříděna a dochází zde k odrohování. Údajná cena sušených pantů je 250 USD za kilogram. Z jedné farmy se vyprodukuje od osmi do devíti metrických centů sušených pantů.

Zde bych chtěl upozornit na přehnaný optimismus českých chovatelů, kolik že jsme schopni nabídnout případnému zahraničnímu odběrateli z naší republiky. Největší panty, které jsem měl možnost vidět, vážily 18 kg po vysušení. Pocházely z maralnika u čínské hranice, který sami Altajci považují za nejlepší farmu v Rusku. Tato farma byla řízena člověkem, který ji zakládal v 50. letech a byla perfektně vedena a udržována. Prodej pantů si zde provádí sami na rozdíl od jiných farem, kde výkup organizovala obchodní firma. Navštívil jsem také nejstarší farmu založenou v roce 1929, kdy základ chovu tvořila zvířata zestátněná kulakům. Při odchytu se zároveň provádí vakcinace proti tuberkulóze, odčervení a v období růstu parohu podávají obdobu našeho roboranu na parožení v granulované směsi.

Dále se zmíním o konzervaci pantů, která mě překvapila svou složitostí a jistě se dá po právu nazvat historickou a tradiční recepturou. Řezání pantů se provádí v květnu až červnu podle stáří jelenů. Správně vyzrálý pant ke sklizni je v době, když špičky očníku a nadočníku ztrácí svou kulatost a na hlavní lodyze se začínají objevovat rýhy. V tu dobu dosahuje délka parohu dvě třetiny celkové délky. Po uřezání se ve stejný den panty hromadně konzervují ve vařící vodě. Nejprve se namočí polovina délky pantů (horní část) zavěšená za očníky na speciálním zařízení na jednu minutu do vany s vařící vodou, následně se minutu chladí, opětovně se tři čtvrtůiny délky ponoří na jednu až dvě minuty, opět se chladí, pak se znovu celé na jednu minutu ponoří, nastává dalších 10 - 12 minut chlazení. Následně se opakuje vaření třikrát po jedné minutě. Takto ošetřené panty do druhého dne odpočívají. Následující den se opět vaří v těchto intervalech. Správně provedená procedura je ukončena, když ze správně ošetřeného pantu již nevystupuje krev z řezu a přitom lýčí drží pevně na parohu. Občas se stane, že kousek lýčí na výsadě se odchlípne a celá takto poškozená část se omotá provázkem. Třetí den se vroucí vodou zakonzervované panty zavěsí do "žiravoj", což je místnost vytápěná z venkovní pece na teplotu 85 stupňů. Zde se suší tři dny a teplota se koriguje otvíráním dveří. Jeden den následně odpočívají, dva dny opět sušení, dva dny odpočívají a jeden den sušení, tři dny odpočívají a naposledy sušení jeden den. Za tuto dobu se vysuší o 40 procent své váhy.

Další sušení probíhá v tzv. "větrovoj". Jedná se o místnost, která má žaluziové stěny ze všech stran a u velkých farem navíc ventilátory. Tam se panty dosouší zavěšené ve dvou patrech další minimálně dva měsíce a ztratí dalších 20 procent váhy. Po této proceduře jsou panty připraveny k prodeji nebo zpracování. Mezi odborníky panují dohady jak je takto konzervovaný pant ochuzen o své "zázračné" vlastnosti. V tomto zakonzervování se dříve běžně podával ve formě plátků. Na žádné z navštívených farem jsem se nesetkal se zamrazováním pantů používaným jinde ve světě.

V místních lékárnách se prodávalo volně několik druhů tinktur s různým obsahem pantokrinu. Jednalo se buď o čistou pantokrinovou tinkturu, nebo o pantokrin v příměsi s místními bylinami. Většinou jde o hustší, tmavě červený sirup ve větším balení, nebo o čirou tekutinu užívanou ve formě kapek. Aby byla léčba účinná, doporučuje se dlouhodobé užívání s několika přestávkami. Tato léčiva se údajně v Rusku nejčastěji užívají s vodkou a jsou volně v prodeji v lékárnách. Všechny výrobky byly z místního altajského závodu v Bijsku. Nikde jsem v lékárně nenarazil na léky s obsahem pantokrinu ve formě tablet, i když je místní farmaceutický závod vyrábí. V Číně, Korci apod. se také užívá sušené paroží v drcené formě, plátcích, čajích doplněných bylinami i bez nich.

Název pant pro nezralý paroh pochází z čínského "pan-tui" a užívá se i jako mezinárodní název. Jeho používání v medicíně je doloženo už před naším letopočtem a největší účinek se předpokládá v prevenci. Záměrně píši předpokládá, neboť nebyly vědecky dokázány jeho pravé účinky na lidský organismus i když například v Rusku se provádějí výzkumy na účinky pantokrinu již od dvacátých let 20. století. Věc je složitější také tím, že každá část parohu má údajně různou účinnost a působí na každý orgán jinak. U nás je všeobecně zafixován názor, že pantokrin působí pouze na potenci. V asijském lékařství je však využíván zejména pro posílení organismu, nespavosti, imunity, osteoariritidě, léčí srdeční choroby, choroby jater a plic, léčení reprodukčních poruch a mnoho jiných. Tak široké spektrum účinnosti je umožněno celou škálou látek, nacházejících se v rostoucím parohu. Kdo měl možnost pozorovat například v týdenních intervalech růst paroží, byl jistě uchvácen rychlostí jeho růstu. Ta může dosahovat u soba, marala i wapitiho 1,5 - 2 cm za den. Tak intenzívní růst (u savců bezkonkurenční) se neobejde bez přítomnosti mnoha stavebních látek, hormonů, enzymů, vitamínů, steroidů apod., které po uřezání zůstávají v pantu. Rostoucí paroh je jedinečný také tvorbou ochlupené kůže, což jinde ve světě savců nenajdeme. Zvláštností této kůže je, že pod sebe jako jediná neukládá tuk. Tyto výše uvedené vlastnosti a látkové složení pantů jsou více či méně přenášeny do vyráběných léků. V dnešní medicíně však může, jak nasvědčují lékařské výzkumy, být hlavním zájmem využití vrcholových buněk rostoucího parohu tzv. mesenchym. Tyto buňky s vysokou rozmnožovací schopností je organismus jelenovitých schopen podle potřeby přetvářet do kožní tkáně, krevních cév, chrupavek a kostí. To jsou stejné vlastnosti jaké mají embryonální zárodečné buňky a mohou představovat nový směr v léčebných metodách. Užívání nezralého paroží v medicíně pochází pravděpodobně již ze staré Číny. Podle Bottgera (1964) byl jelen milu (Elaphums davidianus) prvním jelenovitým z jehož paroží se vyráběly léčiva. Důvodem mohly být kromě kvality suroviny zejména dva vývojové cykly jeho paroží v roce u dospělých samců. Po vyhubení tohoto jelena v 17. století ve volné přírodě se stávají jelen sika (Cervus nippon), maral (Cervus elaphus sibiricus) a izjubr (C. e. xanthypygus) nejvýznamnějšími jeleními producenty pantů z volnosti a také již v zajetí. K vyhubení jelena milu ve volnosti asi přispěl i prapůvodní způsob získávání pantů. Takový pant obsahoval i část čelní kosti (lobární pant) a byl u obchodníků více ceněn. S rozvojem chovu jelenovitých v zajetí pro získávání pantů tento způsob zaniká. Za nejcennější pro obsah látek se považuje paroží jelena siky. I u ostatních jelenovitých se prokázaly totožné látky v paroží a proto se na panty chovají jak daňci, wapiti, náš evropský jelen, na severu se provádí pokusy s pantováním losů i sobů.

To, že přípravky z nezralého paroží mohou mít takto "zázračný účinek", napomohlo obrovskému rozvoji chovu jelenovitých na farmách zejména Asie a Nového Zélandu na počátku minulého století. V současnosti zažívá obchod s panty druhý boom rozvoje. Jen samotná Jižní Korea ročně produkuje panty asi za 1,5 mld. USD. Se současnou módou asijské kultury, náboženství a léčitelství v Americe a Evropě se zvyšuje zájem o výrobky z nezralého paroží. Zároveň jsou tyto přípravky považovány za jakési bio-léky.

Shodou okolností při mém příjezdu do Gorno-Altajska začala zde výstava trofejí ke 40. výročí založení myslivecké organizace v republice Altaj. Byly zde vystaveny kolekce význačných trofejí zejména maralů, kozorožců, losů, ovcí a sibiřských srnců. Čestné místo zaujímala také trofej sibiřského srnce, oceněná 360,1 body. Podle presidenta myslivecké organizace S. N. Časovského jde o poslední světový rekord. U několika trofejí maralů mě však zaujal tvar paroží. Na některých chybělo jak typické zalomení na lodyze, tak i vytvořená koruna a vzdálenost mezi první a druhou výsadou až 20 cm svědčí o překřížení s jiným druhem. Bohužel trofeje nebyly nijak označeny a tudíž se nedala určit oblast lovu zmíněných kusů. Několik průměrných trofejí našeho srnce a muflona na zpestření od místních lovců vyvolávalo shovívavý úsměv návštěvníků cože nám v té Evropě žije.

O závěrečné zpestření cesty se mi postarala policie na letišti v Novosibirsku. Při kontrole pasu v pasovém oddělení mi byl pas zabaven policistou v civilu a já odveden k "výslechu". Přestože jsem byl doma ujištěn, že stačí jedno razítko potvrzující ubytování, tak nestačilo. Pravdivé sdělení o tom, že jsem se pohyboval po Altaji v blízkosti čínského pohraničí mi spíše přitížilo. Po sdělení "obvinění" typu - "Stanislav, ty chuligan, my něznajem kdě ty byl," jsem byl poučen, že dostanu razítko jako nežádoucí osoba. Byla mi nabídnuta židle a doporučení abych přemýšlel. Asi po třetím dotazu jestli "dumaju", bylo jasné co se ode mě žádá. "Kolik?" ptám se. Po nepravdivém ujištění policisty, že již nemám valuty, jsem v kapsách nahrabal asi sto již nepotřebných rublů a předal je do diskrétně pootevřené zásuvky psacího stolu. Následovalo srdečné rozloučení a ujištění, že jsem příště opět vítán.

Stanislav ŽBÁNEK