Budeme mít nový zákon o myslivosti na počátku třetího tisíciletí

Budeme mít nový zákon o myslivosti na počátku třetího tisíciletí?

Ještě jsme se nestačili ani pořádně rozkoukat v novém tisíciletí, a už si slovo “myslivost” bere do úst kdejaká osoba, která o jeho existenci, nemluvě o jeho významu, neměla před několika dny ani ponětí. Celou tuto kampaň proti české myslivosti rozpoutala určitá “militantní” uskupení, jež se hrdě nazývají hnutí či ochránci, spolu s některými subjekty, které vede pouze vidina co nejvyšších ekonomických zisků. Tito jsou pak silně podporovány senzacechtivými médii snažícími se svými nepravdivými a zkreslujícími názory z velkého města ovlivňovat venkov.

Příčinou všeho se stal návrh nového zákona o myslivosti, který předložila iniciativní skupina poslanců v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Tento návrh zákona, který vznikal ve spolupráci s předními mysliveckými odborníky a byl podpořen ČMMJ spolu s dalšími mysliveckými organizacemi v ČR, je utvářen především ve prospěch existence, zachování a chovu zvěře, která by měla být považována za obnovitelné přírodní bohatství státu.

Sedmiletá příprava nového zákona v režii Ministerstva zemědělství nepřinesla kladné závěry, proto část poslanců, jimž není lhostejná budoucnost české myslivosti, využila svého ústavního práva a zvolila tento způsob návrhu nového zákona.

Samozřejmě jako každý jiný zákon i tento návrh zákona svým způsobem někoho omezuje, veškerá ustanovení jsou však podle právních zástupců v souladu s ústavním pořádkem ČR a i určitá navrhovaná ustanovení neporušují Listinu základních práv a svobod. Návrh se nevymyká běžným způsobům naší legislativy, kdy veškerá činnost je pod dohledem orgánů státní správy.

Jedním z hlavních prvků navrhované právní úpravy je cílevědomě chovat zvěř v honitbách s dostatečnou rozlohou, které nebudou běžně a neustále měněny s měnícími se názory vlastníků jednotlivých honebních pozemků na vzájemné uspořádání jejich vztahů. Navrhovaný zákon proto podrobně stanoví, jak mají být honitby s ohledem na zájmy chovu zvěře vytvářeny. Orgán státní správy myslivosti bude i nadále vycházet při uznání honitby z návrhu předloženého vlastníkem honebních pozemků, honitbu však uzná tak, aby odpovídala novým zákonným požadavkům.

Smyslem příspěvku není podrobný rozbor jednotlivých paragrafů navrhované právní úpravy, přesto je však důležité upozornit na některé zásadní změny či nová ustanovení.

V návrhu nového zákona je stanoveno, že právo myslivosti je možno vykonávat pouze v honitbě, tedy až na souboru honebních pozemků uznaných orgánem státní správy myslivosti, které svým tvarem, přírodními, popř. i jinými podmínkami nebo výměrou zajišťují řádné myslivecké hospodaření. Současné prosazované pojetí práva myslivosti jako reálného práva spojeného s vlastnictvím pozemku nebylo správným vyjádřením této skutečnosti, jelikož mnoho vlastníků jej chápalo jako obsah vlastnického práva, resp. práva na užitky - s názorem, že zvěř patří jim. V návrhu je proto zvoleno vyjádření jejich práva jen jako práva podílet se na tvorbě honitby a jejím následném využití. Každý vlastník honebních pozemků má tedy právo se plně účastnit tvorby honitby a rozhodnout o jejím následném využití, může ji tedy využít ve vlastní režii nebo ji pronajmout. Pokud se tvorby honitby neúčastní nebo se při jednání s dalšími vlastníky s nimi nedohodne, budou jeho pozemky k některé honitbě přičleněny rozhodnutím státního orgánu. Toto nepředstavuje ignoranci vlastnického práva. Není možné, aby některý honební pozemek nebyl součástí žádné honitby. Každý vlastník, jehož honební pozemky (i přičleněné) jsou součástí honitby, má právo na přiměřený efekt. Výjimku tvoří pouze vlastníci honebních pozemků menších než 1 ha, kteří jsou vyloučeni z účasti na tvorbě honiteb. Je to jediné skutečné omezení vlastníků, které je odůvodněno pouze snahou o zjednodušení tvorby honiteb. V současné době je realitou, že honební společenstvo má až tisíc členů. Svolaná valná hromada není někdy usnášeníschopná a vznikají spory s porušováním demokratických principů. Proto je v návrhu i umožnit jim doručování veřejnou vyhláškou.

Zásadní změna je v názoru na minimální výměru uznávaných honiteb. Snahou vlastníků honebních pozemků je co nejnižší výměra honitby. Nezamýšlí se však nad etologií a potřebami zvěře, která se zatím ještě nenaučila rozeznávat často těžko rozlišitelné hranice určené člověkem. Na malých výměrách lze zvěř pouze lovit, ne chovat! Vycházíme-li z úvahy, že chceme v námi využívané honitbě hospodařit s vlastní zvěří, aniž bychom ji nutili k nežádoucí příbuzenské plemenitbě, pak to znamená, že musíme mít ve stavu alespoň 60 kusů zvěře jednoho druhu. To je totiž podle genetiků minimální počet jedinců důležitých pro zachování genetické variability - heterozygotnosti. V opačném případě postupně dochází k příbuzenské plemenitbě, jejímž důsledkem může být degenerace až zánik druhu. Výpočty nám jasně ukazují, že současná minimální výměra 500 ha je pro většinu chovaných druhů zvěře nedostatečná - při skutečnosti, kdy honiteb zařazených do I. a II. jakostní třídy je v celkovém počtu mizivé procento.

Proto výměry 500 ha pro chov drobné a srnčí zvěře, 1000 ha pro chov ostatní zvěře spárkaté zvěře kromě jelení a 2000 ha pro chov jelení zvěře jsou velkým kompromisem a přínosem daného návrhu zákona. Potřebné je také ustanovení u honitby určené pro chov zvěře spárkaté (s výjimkou zvěře srnčí, jelence a prasete divokého), že celá její výměra musí být v oblasti pro chov určitého druhu zvěře vymezené státní správou. Diskutabilní je již předpis minimálně 100 ha pro obory, kde by bylo vhodné doplnit “samostatné” obory. Oborní objekty by měly být zdrojem nejkvalitnější zvěře vyžadující vysoké finanční vklady, kdy každý uživatel má možnost “osvěžovat krev” dovozem nepříbuzných jedinců.

Návrh zákona nově řeší i nájmy honiteb. Chceme-li hovořit v zákoně o chovu zvěře a dlouhodobé a určité době pronájmu, nemůže být vlastníkovi honitby přiznáno neomezené právo výpovědi. Proto stanovené dlouhé doby pronájmu a opce je nutno odůvodnit tím, že krátká doba nemůže zamezit nadměrnému snižování stavů zvěře, vede k neúměrnému využívání honitby, k nedostatku investic a k zanedbávání péče o zvěř.

Významné je také to, že návrh upravuje nájem honitby tak, aby se netýkal pouze otázky peněz. Znemožňuje, aby se nájemné odvozovalo od fiktivních a nadnesených zisků za poplatkový lov zvěře zahraničními hosty. Taková situace neumožňuje nájemci v dostatečné míře provádět potřebná opatření a vede i k vybíjení zvěře. Je i nemyslitelné, aby členové mysliveckých sdružení v pronajatých honitbách platili obrovské sumy za návštěvu lesa a péči o přírodní prostředí jenom proto, že si občas nesou na rameni loveckou zbraň, jejíž použití bývá často až na poslední příčce jejich veškeré činnosti. Běžný návštěvník lesa také neplatí za to, že se může kochat krásou okolní přírody, že si může natrhat lesní plody či nasbírat košík hub. A to i přesto, že člověk patří mezi největšího stresora všech živých tvorů a svou přítomností a často neukázněným chováním je nutí ke změně svých životních nároků a potřeb.

Za velice potřebné je nutno pokládat ustanovení umožňující kontrolu ulovené zvěře a její uvádění do oběhu, jelikož za současného stavu není možno zkontrolovat ani posoudit nabytí ulovené zvěře. Po přijetí navrhované právní úpravy by bylo možné považovat jakékoliv zjištěné přivlastňování si ulovené zvěře bez plomby a lístku o původu zvěře jako přestupek s důvodem oznámení orgánu státní správy myslivosti.

Návrh nového zákona se určitě nevyhnul některým ustanovením, která nebudou mít všeobecnou podporu, je zde však místo na jejich úpravu při dalších čteních v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR bez narušení základní “kostry” a myšlenky předloženého znění. Týká se to především obsáhlého výčtu druhů zařazených do zvěře či zavádějícího termínu, že se zakazuje chytat zvěř do ok, na lep a do želez, která zvěř okamžitě neusmrtí, což je nepředvídatelné alibi. Z praktického výkonu práva myslivosti je nemožné nepoužívat k nahánění (štvaní) zvěře psů v kohoutku vyšších než 40 cm, jelikož toto ustanovení částečně plní pouze jediné běžně používané plemeno ze skupiny honičů. Byla by to diskriminace většiny plemen i ostatních skupin psů (kromě ohařů), které tuto disciplínu mají předepsanou ve zkušebním řádu a je to jejich základní vloha. Nehledě k tomu, že si lze snadno představit, jak by vypadal lov s pomocí jezevčíka či teriéra při vysoké sněhové pokrývce v těžko přístupných horských terénech.

Závěrem je možno říci, že tento návrh byl tvořen v konfrontaci s právními úpravami sousedních států a vyspělých zemí s bohatou mysliveckou tradicí. Jeho progresívní a moderní pojetí zároveň s dodržením tradic je zcela v souladu s odpovídající legislativou EU. Proto lze jen doufat, že při jeho schvalování budou naši poslanci preferovat trvalé hodnoty s podporou zvěře jako neoddělitelné součásti přírodního prostředí, nad pomíjivými osobními zájmy, či prchavým ekonomickým ziskem.

Ing. Jaroslav Kostečka