1000 let loveckých střelných zbraní v Čechách

1000 let loveckých strelných zbraní v Cechách

Technická revoluce u loveckých zbraní v Cechách

Ceské puškarství až do poloviny 18. století prodelávalo, s malými prestávkami, neustálý úspešný konjukturální vývoj. První polovina 18. století byla obdobím bohaté myslivosti, velkého rozvoje honu na drobnou zver srstnatou, pernatou vcetne zvere vodní. Šlechtické lovy spárkaté zvere se predstihovaly v okázalosti i v poctu ulovené zvere na výradech. Puškari dostávali radu lukrativních zakázek a puškarské dílny vzkvétaly. Jen v samotné Praze bylo více jak tucet samostatných puškarských dílen. Pro porovnání uvedme, že vídenský puškarský cech mel ve stejné dobe 11 až 14 clenu a karlovarský dokonce 20.

Druhá polovina 18. století byla pro ceské puškarství naopak pomerne nepríznivá. Prícinou byly neustálé válecné spory, se kterými se tehdejší panovnice Marie Terezie potýkala. Rada puškaru musela narukovat, sedláci museli odevzdat zbrane a i celková atmosféra pro myslivost a lov byla nepríznivá. Svoji roli hrála i nasycenost trhu a dostatecná vybavenost šlechtických zbrojnic, které nevyvolávaly poptávku po nových loveckých zbraních.

Syn Marie Terezie císar Josef II. nebyl milovníkem lovu. Císarské zbrojnice v oblasti loveckých zbraní, za vlády obou panovníku, nezaznamenaly, mimo daru, žádné významnejší prírustky. Císarský dvur nevyvolával poptávku po nových loveckých zbraních, a tím byla omezena poptávka i z rad ostatní šlechty. Císar Josef II. se snažil, mimo nutných diplomatických akcí, vubec omezit lov pro zábavu a spatroval v nem pouze hospodárský efekt. Usporené náklady z neuskutecnených nákladných honu žádal venovat spíše na obranu zeme. Nebyl príznivcem cechu a výrobu vojenských zbraní presouval z remeslných dílen do produktivnejších manufaktur. Na našem území bylo založeno nekolik manufaktur na výrobu vojenských zbraní a kováren hlavní. Neexistovaly dlouhou dobu a prakticky prosperovaly jen v dobách válecných konfliktu. Byly napr. v Duchcove, Spáleném Porící, Olomouci, Brne, Rýmarove, Vejprtech, Loucné, Adamove, Vernérove, Teplicích, Hrádku a mnoha dalších místech. Tyto manufaktury, presto, že sloužily prevážne vojenským dodávkám, jsou dokladem tehdejší rozsáhlé zbrojní výroby na našem území. Manufaktury na výrobu zbraní ale nebyly zavádeny až císarem Josefem II.. První manufaktury na výrobu zbraní pro vojenské úcely u nás vznikly už za tricetileté války (tedy o více jak 150 let dríve) napr. v Jáchymove, v Duchcove, Raspenave, Vrchlabí a jinde. Svoji manufakturu na zbrane mel napr. Albrecht z Valdštejna, hrabe Nostic a další.

V útlumové situaci bylo individuální puškarství i na pocátku 19. století, kdy byla Evropa zmítána napoleonskými válkami. I když doba neprála remeslne vyrábeným zbraním, došlo vlivem požadavku z vojenství k rade zlepšení ve výrobe, technologii i konstrukci zbraní. Jednalo se zejména o zvyšování presnosti strelby, zjednodušení spouštecích mechanismu, zlepšení hlavnových ocelí, prohloubení znalostí z vnejší balistiky, zdokonalení nastavitelných míridel apod.

Pokud se zminujeme o hlavnových ocelích, stojí tato problematika za bližší pohled, protože nastávající století bylo ve znamení zajímavých metalurgických postupu. Hlavne nejstarších zbraní byly odlévány a pozdeji kovány. Jejich nevýhodou byla velká hmotnost. Protože tehdejší oceli nevykazovaly vysokou pevnost, musely se vyrábet silnostenné a tedy težké hlavne. Tehdejší metalurgie neznala legované oceli, které by byly soucasne tvrdé i pevné a houževnaté. Výrobci hledali cesty, jak hlavne soucasne zpevnit a odlehcit. To se týkalo zejména hlavní brokovnic. Rešení bylo nalezeno v páskové - damaškové oceli. Technologie to nebyla zdaleka nová, ale modernejší zpusoby ji velice zdokonalily. Jedna ze starých technologií výroby hlavní bylo natocení ocelového drátu na trn a jeho spojení tvrdým pájením mosazí nebo bronzem. Taková hlaven byla sice lehcí než odlévaná, ale mela své pevnostní limity. Damašková ocel, která byla známa na stredním východe už o nekolik století dríve, spocívala ve strídave proložených vrstvách houževnatého nízkouhlíkového kujného železa a vysokouhlíkové tvrdé oceli. Pásky se k sobe kovársky svarovaly a pak rozrezaly a opet proložily. Tento proces se mnohokrát opakoval až vznikly damaškové oceli i s nekolika stovkami velmi tenkých vrstev. Pásek z damaškové oceli se natocil na trn a kovársky svaril. Tak vznikla hlavnová trubka relativne velmi tenká, ale o vysoké pevnosti. Doprovodným jevem u damaškových ocelí je jasne viditelná kresba jednotlivých vrstev oceli a pásku. Nekteré oceli, podle smeru a poctu proložení vrstev, vytvárí velmi zajímavé kresby a obrazce na povrchu hlavní. Na dražších zbraních bývala použita damašková ocel ze složitejší výroby s nádhernými rozetovými obrazci, které jsou i dnes sberatelsky nejcennejší. Z minulého století se zachovalo pomerne velké množství zbraní s damaškovými hlavnemi. O jejich pevnosti svedcí skutecnost, že i když puvodne byly staveny na strelbu s cerným prachem, obstály spolehlive i pri zkouškách s prachem bezdýmným a používaly se i pro modernejší náboje. Damašková ocel se dovážela z okolních zemí i se zemí stredního východu, ale existovala i významná domácí produkce, která dokázala vyrobit hlavnové trubky z damaškové oceli špickové metalurgické i estetické kvality.

Velmi významným revolucním zlepšením v principu zbraní byl vynález zmeny principu iniciace výstrelu. Místo kresadla byla použita k zapálení strelného prachu chemická traskavá zápalka. První zápalný systém s traskavou zápalkou byl patentován ve Skotsku v roce 1807. Puvodní traskavá zápalka byla dále zdokonalena bezpecným umístením traskavé smesi do medeného kalíšku, a tak vynalezena pomerne dokonalá zápalka perkusní, která se umístovala na piston vedoucí k prachové náplni v nábojové komore. Zanedlouho tento zápalný systém svet zbraní zcela ovládl a mel v nem dominantní roli po nekolik dalších desetiletí.

V srpnu 1825 dostali císarským patentem svolení k výrobe perkusních zápalek na našem území dva spolecníci. Belgický obchodník Louis Sellier a francouzský chemik Nicolas Bellot založili na pražském Žižkove kapslovnu, která založila tradici nejstarší svetové municky s nejdelší kontinuální historií. Na našem území se jedná o druhou vubec nejstarší obchodní spolecnost, která významne ovlivnila celý následující vývoj puškarství, výrobu zbraní i zbrojní prumysl v pokracující technické a následující prumyslové revoluci.

O rychlém rozmachu perkusních zbraní svedcí skutecnost, že žižkovská kapslovna již v roce 1836 vyrábela 300 000 zápalek denne! Firma byla velmi úspešná, zakládala své výrobní pobocky v zahranicí (v Nemecku a v Litve) a její dodávky smerovaly i pro zahranicní ozbrojené složky. Velmi pružne reagovala na vývoj nových náboju a velmi rychle je zavádela do bežné výroby, což bylo pro domácí puškare nespornou výhodou.

Hospodárské oživení, zlevnení výroby perkusních zbraní, zakládání mestských ostrostreleckých gard a celková popularizace strelectví se projevila príznive i na dalším vývoji ceského puškarství, které se ocitlo v nové, príznivejší situaci.

Pocátky perkusních zbraní v Cechách jsou spojeny nepochybne s nejlepším puškarem 19. století s Antonínem Vincencem Lebedou, který v roce 1820 prevzal dílnu po Mateji Brandejsovi. Lebeda se pri výrobe zbraní soustredil na prvotrídní kvalitu za velmi prijatelnou cenu. Jeho zbrane mimo skutecne výjimecne vysoké kvality oplývaly i velmi estetickým rešením a patrily k nejelegantnejším své doby. Pro své vynikající vlastnosti a dobrou cenu tvrde konkurovaly i známejším zbraním francouzským a anglickým. Jeho zbrane získaly oblibu u šlechticu ve vetšine evropských zemích, zejména v Polsku a Rusku a i v zámorí. Lebeda uplatnil radu svých vlastních zlepšení a dokonce vlastnil i patent na originální skrínový perkusní zámek, který byl tak úspešný, že rada jiných dílen se jej snažila napodobovat a po skoncení petileté patentové ochranné lhuty i úspešne aplikovala na své zbrane. K nejtypictejším výrobkum Lebedovy dílny patrily brokovnice s nádherne vzorovaným hlavnovým damaškem a kulové dvojáky. Presnost výroby a zejména presné sestrelení hlavní bylo velkým Lebedovým umením. V. A. Lebeda byl predstaven i císari Františku Josefovi I. pri jeho návšteve v Praze. Císar byl Lebedovými zbranemi nepochybne zcela unesen, protože pro svoji zbrojnici hned na míste objednal dvanáct stejných dvojek, šest dvojáku a tri kozlice. Lebeda byl jmenován dvorním dodavatelem a dodával zbrane i dalším významným clenu Habsburského rodu. Mimo loveckých zbraní Lebeda vyrábel i luxusní jednorané pistole a perkusní revolvery.

Lebeda venoval velkou pozornost vkusné výzdobe zbraní a celkovému designu, protože pochopil, že zbran musí být nejen funkcní, ale musí svému majiteli prinášet i estetický zážitek. Na výzdobe zbraní spolupracoval s tehdejšími moderními umelci Josefem Mánesem, Josefem Navrátilem, Václavem Sekalem a dalšími. Ve spolupráci s umelci Lebeda založil tradici tzv. "pražské rytiny", která kombinovala motivy ornamentálních vzoru arabesky se zvírecími, kvetinovými a figurálními reliéfy. Rostlinné motivy nekolika typu byly kombinovány s arabeskami a námety lovné zvere a ptactva a ke zvýšení estetického efektu doplneny inkrustacemi ze zlata a stríbra. Jednalo se o druh technicky velmi nárocné rytiny, která vznikla prímo v dílne A. V. Lebedy a nemela žádný vývojový stupen podobného typu práce v jiných i starších dílnách. Výsledkem byla velmi harmonická, originální a vysoce estetická výzdoba zbrane spocívající v nenapodobitelné dekoraci precizním a jemným zpracováním detailu.

Tak jako V. A. Lebeda byl prukopníkem v rozšírení perkusních zbraní, byl jeho syn Antonín propagátor novinky, zbrane na jednotný náboj systému Lefaucheux (lefoš), který pozdeji s bratrem Ferdinandem prevzal Lebedovu dílnu. Oba synové pokracovali v otcove tradici a i jejich pušky na náboje Lefaucheux byly na vysoké úrovni. Z této doby existuje nekolik zbraní, kde byly použity hlavnové damaškové oceli s obzvlášte krásnou kresbou.

Jiný zajímavý puškar z první poloviny 19. století byl litomerický puškar Matej Nowotny, který byl propagátorem rady novinek. Byl známý svými tzv. wendry, které mely otácivé hlavne nad sebou. Nowotny patril k oceneným puškarum na výstave v roce 1829 za loveckou dvojku s dvojitými kohouty. S jeho jménem je spojena jiná, možná ješte zajímavejší historie. V roce 1838 odchází do Vídne, kde rozširuje získanou dílnu na rozsáhlé puškarství, které v roce 1852 prebírá príbuzný z manželciny strany J. Springer. Firma Springer je dnes jednou z nejznámejších rakouských puškarských a obchodních firem. Je historickou zajímavostí, že na jejím pocátku byl ceský rodák, puškar, bez jehož invence by bezesporu firma nemohla vytvorit tak dlouhou tradici. Z poloviny století existují z produkce firmy vzácné exempláre signované prechodným oznacením "J. Springer dríve Nowotny Víden".

Dalšími významnými puškari poloviny minulého století byli napr. Morávek z Golcova Jeníkova, Rutte z Ceské Lípy, který se zabýval i úspešnou výrobou vzduchovek, Prochaska z Chrudimi, Václav Müller ze Zlonice, Jan Burda z Opocna, A. Ch. Kehlner, Kaliwoda z Prahy, F. Nowak z Prahy, Waširovský z Rakovníka, Dubina z Mladé Boleslavi, jehož perkusní puška se zvláštními zásobníky na zápalky získala zvláštní výstavní ocenení a je dnes v petrohradské Ermitáži, Mašek z Jablonného, který používal na hlavne vynikající damašky vlastní výroby a další a další.

pokracování v príštím císle

Ing.Jirí HANÁK