NĚKOLIK NAHODILÝCH POZNÁMEK K ZÁKONU O MYSLIVOSTI

Dva roky po ustavení Čs. myslivecké jednoty, v roce 1925, byla v časopise Stráž myslivosti uveřejněna osnova návrhu zákona o myslivosti. Pravda, návrh se realizoval jen částečně teprve v roce 1929 vydáním tzv. malého honebního zákona č. 98/1929 Sb., který věnoval pozornost především dobám lovu a hájení zvěře. Ale myslivecká organizace předložila vlastní návrh.

Po novelizaci zákona o myslivosti č. 23/1962 Sb., k níž došlo v roce 1992, slibovalo ministerstvo zemědělství, že během pěti let přichystá nové znění zákona. Myslivci očekávali, že největší myslivecká organizace zveřejní návrh jeho zásad nebo alespoň svých představ. Dodnes je neznáme. Její iniciativa se nedá se zakladateli ČSMJ srovnat.

Jediný, kdo zatím předložil (v časopise Silva bohemica) ucelenou představu o budoucím postavení myslivosti a zásadách zákona, byl v roce 1998 prezident Asociace profesionálních myslivců ČR Ing. Libor Řehák, Ph.D. Jeho podnět však zůstal bez povšimnutí myslivecké veřejnosti. Nikdo ho nepodpořil, nikdo neoponoval, nikdo neměl připomínky. Nerozvinula se žádná diskuse, lidé si zřejmě odvykli zaujímat stanoviska a hájit je. A přece víme, že demokracie je diskuse, jak zdůrazňoval zakladatel Československého státu.

Ing. Libor Řehák, Ph.D., zopakoval svůj návrh ve Světě myslivosti a přednesl ho i na přednášce na České zemědělské univerzitě v Praze. Připomněl, že chybí koncepce myslivosti, státní myslivecká politika, systém dotací do myslivosti, že myslivecký výzkum prakticky zanikl, neexistuje systematické vzdělávání atd. Podle mého mínění (patřím ke generaci, která je na odchodu) však ani nejlepší myslivecký zákon neochrání zvěř - přírodní bohatství státu, pokud se stát nepostará o udržení a zlepšování jejího životního prostředí. To je úkol prvořadý. A to je možné pouze důsledným respektováním ekologických zákonů (chybí myslivecký výzkum!) a z nich vyplývajících právních předpisů. Znamená to, že i zemědělství bude muset přijmout určitá omezení, prospěšná pro zvěř a přírodu vůbec (např. velikost plochy jedné plodiny, tvorba biokoridorů, černý úhor, remízky atd.). Zní to asi nečekaně, ale když stát ukládá majitelům lesů určité povinnosti v zájmu celé společnosti, bude je muset ukládat i zemědělcům.

Jde však také o jiné věci: požadavky myslivců, ochránců přírody a přírodovědců nemají patřičnou váhu při budování komunikační sítě a výsledkem jsou ostrůvky populací, které nemají vzájemný kontakt a jsou dříve nebo později odsouzeny k zániku. Zákon o myslivosti by měl také na tyto věci pamatovat.

Stát, tento ochránce zvěře jako svého přírodního bohatství, by měl dotovat některé škody působené zvěří, když veřejnosti dovoluje volný přístup do lesa. Jeho důsledkem je neustálé vyrušování zvěře, rušení jejího pastevního cyklu a důsledkem jsou škody okusem, které, ač je nezavinili, musí podle zákona hradit myslivci. Zákon - a nemusí to být právě zákon o myslivosti - by měl řešit klidová území pro zvěř. Asi před 30 lety se na všech ONV vypracovávaly plány klidových oblastí. V archivech by se pro to podklady jistě našly. Nic z toho se však neuskutečnilo a situace se od té doby ještě zhoršila.

Musíme také připomenout, že myslivci v uplynulých 50 letech podstatně přispěli ke zlepšení životního prostředí zvěře vysazováním remízků, krytin i políček. Vše zdarma a na vlastní náklady. Ne vždy s úspěchem, protože uživatel pozemku náhle změnil záměr, a to, co mělo sloužit zvěři, bez náhrady zničil. To je také důvod, proč po těchto zkušenostech myslivci zaraženě mlčí.

Důležité bude, jak zákon bude definovat zvěř. Podle mého názoru je její současný výčet příliš široký. Zákon by měl zvířata, zařazená mezi zvěř, uvádět podle druhových názvů, nikoli jen podle názvů rodových. Do zákona by jako zvěř měly být zařazeny převážně ty druhy, s nimiž je možné myslivecky hospodařit. Minimální počet jedinců určitého druhu, jehož existenční jistota je zaručena (tzv. geneticky efektivní populace) je podle současných názorů 500 jedinců. Pokud počet jedinců v souvislém areálu rozšíření klesne pod tuto minimální hranici (a to bez ohledu na státní hranice), nemá druh naději na přežití a přestává být předmětem myslivecké péče. Typickým příkladem je koza bezoárová, která podle mne mezi zvěř nepatří. V minulosti se v oborách chovali např. klokani a shetlandští poníci, a také je nikdo nezařazoval mezi zvěř. Mezi ni nepatří také většina dravců a všechny sovy. Také zvířata zařazená do Červené knihy ohrožených a vzácných druhů živočichů mezi zvěř nepatří. A k návrhu, co má být zařazeno mezi zvěř, by měli mít myslivci právo se vyjadřovat, zejména když budou požadovány náhrady za škody způsobené zvěří.

Je zde ovšem jedno riziko, na které před mnoha lety upozornil prof. Dr. Julius Komárek: jakmile je některý druh z výčtu zvěře vyřazen, přestanou o něj myslivci pečovat, a pak mu obvykle hrozí zánik.

Bylo by také dobře, kdyby se myslivci mohli seznámit se zásadami zákonů o myslivosti okolních států. I to by přineslo podněty k diskusi. Zřejmě budeme muset uvažovat o souboru problémů, z nichž jen namátkou lze uvést doby lovu a hájení a způsoby lovu. A také si uvědomit, že otázka hospodaření se zvěří závisí na hospodářském rozvoji státu.

O tom všem a dalších problémech souvisejících s myslivostí je třeba před návrhem zákona zevrubně diskutovat, aby chystaný zákon byl co nejdokonalejší a nemusel být v krátké době měněn. I zde platí, že dobrý úmysl může být opakem dobrého činu.

JEŠTĚ JEDNA POZNÁMKA ...

Ing. Rakušan v části svého příspěvku vyčítá Českomoravské myslivecké jednotě (dále ČMMJ), že není aktivní při přípravě nového zákona o myslivosti. Ve světle posledních událostí se zdá, že nemusí mít tak docela pravdu.

Ve druhé polovině listopadu loňského roku pronikly na veřejnost informace o tom, že iniciativní skupina poslanců z Podvýboru pro myslivost, rybářství a včelařství zemědělského výboru Poslanecké sněmovny připravila svou verzi paragrafovaného znění zákona o myslivosti, kterou hodlá předložit poslanecké sněmovně. To ostatně signalizoval Ing. Josef Mandík, předseda tohoto podvýboru, již v říjnu. V místních poměrech se zpravidla nic neudrží pod pokličkou moc dlouho, a tak jsem čekal, že získání tohoto návrhu bude hračkou. Nebylo tomu tak. Materiál se podařilo sehnat teprve po dvou týdnech. Dnes je však již veřejný.

Již při zběžném pročítání návrhu je nápadná shoda mezi jeho obsahem na jedné straně a názory ČMMJ na straně druhé. Ty byly ostatně veřejně prezentovány naší největší mysliveckou organizací na různých diskusních fórech, na jejím volebním sjezdu atd. Není proto těžké odhadnout, kdo se asi na tvorbě návrhu zákona spolupodílel, zvláště když je všeobecně známa úzká spolupráce mezi poslanci zmíněného podvýboru a ČMMJ.

Z toho plyne, že Ing. Rakušan obviňuje ČMMJ zřejmě neprávem. Nutno však přiznat, že řada z nás včetně mě uvažovala podobně. Jak se však zdá, ČMMJ hrála velice dlouho a úspěšně roli mrtvého brouka, navenek se obrnila proti všem výpadům a zkušeně ignorovala obvinění z nečinnosti. Zatímco se ostatní subjekty zapojující se do diskusí o podobě zákona o myslivosti zabývaly obecnější polemikou, ČMMJ tiše, ale o to intenzivněji připravovala nynější předloženou verzi zákona. Pokud se tato hypotéza potvrdí, lze konstatovat, že ČMMJ její taktika vyšla, a proto bude mít nyní před ostatními “soupeři” v určitém směru náskok. Otázku, zda je toto chování transparentní a korektní minimálně vůči široké členské základně, kterou ČMMJ disponuje, nechávám stranou.

Mne totiž v tuto chvíli spíše napadá, jakou odezvu návrh vyvolá mezi dalšími subjekty zainteresovanými na myslivosti (i když i to se dá poměrně snadno odhadnout) a hlavně, jakého dalšího průběhu v jednáních se dočkáme. Předložený návrh vyznívá totiž “supermyslivecky” a zájmy ostatních odsouvá v mnoha směrech na vedlejší kolej. Zcela jistě potěší mnoho myslivců, v jejichž očích by narostla i pomalu se vytracející prestiž ČMMJ, pokud by se potvrdilo, že návrh vypracovala skutečně ona. Když však dáme do souvislosti společenské, politické a ekonomické podmínky současné doby s obsahem některých pasáží návrhu zákona, neubráníme se pochybností o způsobu jejich formulace, ale hlavně o úspěšnosti prosazení návrhu v jeho současné podobě. Navíc kredit, který by v očích ostatních subjektů zainteresovaných na myslivosti ČMMJ svým postupem zřejmě získala, by mohl naznačovat podobu budoucí vzájemné komunikace.

Politickou strategii, kterou při jednáních ohledně zákona o myslivosti používají ortodoxní obhájci té či oné myšlenky (je jedno, zda jde o myslivce nebo o vlastníky honebních pozemků), podle mne trefně vystihl jeden z členů naší redakční rady následující metaforou: “Chceš-li získat tele, musíš požadovat vola. Jinak dostaneš králíka.” Tato taktika je příznačná zřejmě pro celou dnešní společnost. Jen se obávám, aby v našem případě králíky nakonec nedostali všichni a ten nejmenší nezůstal myslivosti.

Ing. David Vaca, Ph.D.