HISTORICKÉ DĚLENÍ ZVĚŘE

HISTORICKÉ DELENÍ ZVERE

Od pradávna se zver delila podle pokryvu tela na zver srstnatou (savce) a pernatou (ptáky). Regálem si pred více než tisícem let vyhradil lov veškeré zvere pro sebe panovník, který nekteré pro neho méne zajímavé druhy zvere dovoloval lovit svým leníkum, kterí byli obvykle soucástí jeho lovecké družiny.

Zacátkem novoveku, když feudálové zacali na svých velkostatcích hospodarit ve vlastní režii, rozdelovala se zver podle postavení šlechty na zver vysokou (honbu vysokou), vyhrazenou nejvyšší šlechte, a zver nízkou (honbu nízkou), kterou smeli lovit nižší šlechtici. Prostý lid se mohl venovat jen cižbe (a nekdy povinnému lovu šelem), z níž však cást úlovku musel odevzávat vrchnosti.

Zarazení jednotlivých druhu mezi zver vysokou nebo nízkou se menilo jak v prubehu doby, tak podle zeme. Mezi zver vysokou se radil jelen, danek, srnec, kamzík, cerná zver, medved, vlk a rys, z pernaté zvere tetrev, tetrívek, jerábek, bažant, labut, drop, jeráb a orel. Všechny ostatní druhy zvere náležely mezi zver nízkou. V nekterých nemeckých zemích, napr. v Sasku, zavedli dokonce skupinu zvere strední, do níž patril srnec, cerná zver, vlk, tetrívek, jerábek a koliha. Delení zvere popsali ve svých spisech Fleming (1719), Döbel (1746), Hartig (1810) a jiní. Zásadou pro zarazení urcité zvere mezi zver vysokou, strední nebo nízkou se rídilo vždy podle toho, jaké postavení mel šlechtic, který ji smel lovit. Chybné je tvrzení, že se zver na vysokou a nízkou delila “podle použití strely na lovu”, tedy že se vysoká zver lovila kulí a nízká brokem. Vždyt broky byly vynalezeny teprve v 1. polovine 19. století, tedy dlouho po uvedeném delení zvere, a palná zbran se pri lovu zacala uplatnovat už v polovine 16. století. Zver tehdy zvaná nízká se do 19. století lovila prevážne do tenat, sítí a do ok. Dnes již zver nedelíme ani na velkou, ani na drobnou, ale jen na srstnatou a pernatou, a která se musí lovit kulí, urcuje zákon, resp. vyhláška.

Zver, která cloveku sloužila k potrave, se dlouho oznacovala jako zver užitková - byli to býložravci - a šelmy a dravci, kterí se živili masem, a tím cloveku v potrave konkurovali, za zver škodnou. Toto sdelení, zda zver skýtá cloveku užitek, nebo je s jeho zájmy v rozporu, se dnes zavrhuje s poukazem, že všechny druhy rostlinné a živocišné ríše jsou v prírode duležité a mají své nezastupitelné poslání. Proto bylo delení zvere na užitkovou a škodnou ze zákona o myslivosti vypušteno, ale v praxi se nadále používá.

Myslivecké hledisko je zcela pochopitelné, když si pripomeneme, že v zemedelství i lesním hospodárství se všechny druhy z ríše rostlinné i živocišné, které konkurují kulturním rostlinám a snižují kvalitu sklizne, oznacují jako plevel, buren nebo škudci.

Myslím, že myslivosti i ostatním odvetvím, která využívají prírodu, by se melo merit stejným metrem, protože z ekologického hlediska je to totéž. Je treba si také pripomenout, že na hodnocení škodlivosti organismu pro cloveka vznikla celá odvetví, jako je humánní a veterinární medicína a chemické továrny na léciva a prostredky proti plevelum a škudcum.

Je nejen nespravedlivé, ale i pokrytecké vytýkat myslivcum, že zver delí na užitkovou a škodnou a nutit je, aby tento pojem opustili, když ostatní odvetví se rídí stejnými hledisky prospešnosti a užitecnosti z hlediska cloveka. Z ekologického pohledu jsou škudci, nemoci a škodná zver obdobní konzumenti.

Nevidím duvod, proc by se pojem škodná zver mel zavrhovat. Do myslivecké mluvy patrí stejne jako pojmy škudce, plevel a nemoc.

Ing. Ctirad Rakušan