Kdo platí, určuje pravidla

Zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu otevírá možnosti rychlejšího zřízení intervenční agentury a agentury platební. Jsou to organizace, na jejichž zřízení Brusel trvá, jinak podpůrné prostředky pro české zemědělce neuvolní. A protože Unie je ten, kdo platí, má i právo klást si podmínky. Jednou z nich je průhlednost toku peněz, které státní orgány rozdělují. Zdá se, že čeští zemědělci to pochopili - na rozdíl od některých poslanců. O tom svědčí například výroky člena Sněmovny a stínového ministra zemědělství ODS Miloslava Kučery, který uvedené intervenční nástroje a priori zavrhuje. Kučerův postoj připomíná víru ve volné působení tržních sil, která se po roce 1990 označovala jako "nový" přístup k modernímu podnikání v agrárním sektoru. Kam na této cestě české zemědělství došlo, lze vidět nejen ze silnic a výpadovek, ale především z prudkého poklesu agrárního obratu a záporného salda zahraničního obchodu. Zavedení platební agentury a kvót na výši zemědělské produkce v té které zemi je realitou, kterou nelze obejít. Deterd Goeman, unijní expert působící na odboru integrace Ministerstva zemědělství, na to upozorňuje zcela neskrývaně: Pokud chce Česká republika do Unie, musí respektovat ekonomické nástroje EU, protože se od nich patrně hned tak neustoupí. Brusel bude dotovat naše vývozy pouze s podmínkou, že se český stát stane garantem toku těchto peněz a že každá koruna bude přísně kontrolována. A kdo jiný než stát může být hlídačem a kontrolem v jedné osobě? Unijní úředníci nepřemýšlejí o Fenclovi ani o jeho nástupci. Ti se mohou časem vyměnit. Stát ale zůstává státem a vždy musí ručit za dodržování dohodnutých pravidel. Obavy stínového ministra Miloslava Kučery, zda ten či onen ministr prostředky Unie nezašantročí svým kamarádům, jsou v tomto kontextu nesmyslné. A vyřizování osobních účtů mezi ministrem a jeho stínovým odpůrcem, jehož jsme v této polemice svědky především, českým zemědělcům rozhodně nic dobrého nepřinese.