Sucho zvětší problémy zemědělců

Je na čase uvažovat o systémovém řešení, jak minimalizovat klimatická rizika

Naděje zemědělců na lepší hospodářský výsledek po loňském zhruba desetimiliardovém propadu tržeb pozvolna berou za své. Zatímco loňské problémy přinesl zejména celosvětový cenový pokles rozhodujících produktů, letos bude zřejmě základní příčinou komplikací sucho. Současná situace ovšem rozhodně ještě není katastrofou - pokud do konce týdne zaprší, může být rozhodující část problémů zažehnána. Otázkou samozřejmě zůstává, jaká se na česká a moravská pole snese vláha. Při nynějším vývoji počasí se totiž naskýtá vysoká pravděpodobnost bouřek a krupobití, které mohou situaci na polích ještě zhoršit.

Na spotřebitelské ceny potravin však, bohužel pro zemědělce, sucho příliš velký vliv mít nebude. Možné zvýšení cen produkce může být z hlediska mírného růstu cen potravin, který lze stejně očekávat, pouhým jedním impulsem, avšak nepříliš významným. Domácí zemědělci totiž ke své smůle nemají mnoho prostoru pro zvyšování cen, protože potom by riskovali dovozy ze zahraničí. Příčinou jsou velmi liberální závazky ČR, které domácí producenty prakticky nechrání. Ti jsou tak pod neustálou hrozbou zahraničních dovozů veškerého zboží, které by bylo v ČR vyprodukováno za vyšší než dovozovou cenu.

Sucho způsobí především snížení konkurenceschopnosti. Propad objemu produkce (nižší výnosy u plodin, menší přírůstky u hospodářských zvířat a vícenáklady spojené například se zavodňováním) nebudou moci zemědělci kompenzovat o mnoho lepšími cenami a tento ekonomický tlak může být pro některé likvidační. Nejvíce ohrožené jsou přitom podniky pěstující plodiny, které si vyžadují větší lidskou péči - jako jsou hrách, slunečnice, cukrovka a různé speciality a také jařiny. Ty museli letos zemědělci zasít kvůli březnovým dešťům později a sucha je tak zastihla přesně v té fázi vegetačního období, kdy potřebují vláhu.

Z teritoriálního hlediska je lepší situace tam, kde si krajina zachovala větší schopnost zadržovat vláhu - čili v členitějším a zalesněném terénu. V této souvislosti je třeba znovu připomenout necitlivé zásahy člověka do přírody v rámci kolektivizace (rozorávání mezí, zvyšování zornění půdy a podobně). Právě tam, kde se socialismus na vesnici v praxi podepsal nejvíce, je v současné době situace nejhorší. A z hlediska klimatických rizik byla i v předchozích letech.

Klimatické extrémy nastolují legitimní otázku, jak těmto rizikům předcházet. Budou se totiž nejspíše opakovat stále častěji - svět 21. století je světem nepřirozeného životního prostředí, skleníkových efektů, globálního oteplování. Skutečně systémové řešení proto spočívá v minimalizaci klimatických rizik. Nástrojem k tomu, zcela standardním ve vyspělých ekonomikách, je přitom komerční pojištění zemědělců s účastí státu. Takový projekt navíc na domácí scéně již několik let existuje. Zhruba před čtyřmi lety jej vypracovala Agrární komora ČR společně s tehdejší Chmelařskou (dnešní ČSOB) pojišťovnou, jeho cesta se však zastavila za vraty Ministerstva zemědělství.

Projekt počítal s tím, že zemědělec se rozhodne pojistit se zcela dobrovolně, a to u jakékoli pojišťovny, a stát by mu na pojištění přispěl nějakým podílem - uvažovalo se asi o třiceti procentech ceny pojistného prostřednictvím Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu. Příspěvek státu měl mít zejména motivační charakter a jeho role by spočívala v posílení stability zemědělského podnikání. Realita je ale bohužel taková, že zejména rostlinnou produkci zemědělci příliš nepojišťují a spoléhají, že "to s tím počasím vyjde". Za poslední čtyři roky to však třikrát nevyšlo - a kdo nebyl pojištěn, měl smůlu. Problém je, že klimatická rizika jsou velká, proto je zemědělské pojištění drahé. Právě tady by ale měl stát systémově pomoci a ukončit dosavadní přístup na bázi hašení momentálních požárů.

V minimalizaci klimatických rizik by se však měli více angažovat i šlechtitelé. Nejde přitom o změnu struktury druhů plodin, ale jejich odrůd. Zejména však o to, že prioritou odolnosti vyvíjených hybridů by měla být rezistence vůči místním klimatickým rizikům. Ne že by šlechtitelé nic nedělali, ale prioritou vývoje jsou spíše zájmy hnojivářských a chemických firem a prioritou rezistence odrůd souboj o chemické trhy. Jinými slovy - osivářské a šlechtitelské firmy myslí spíše na sebe než na zemědělce. Mimo jiné i proto, že zemědělství uzavírající se stále do sebe nedokáže své zájmy před nezemědělskou veřejností smysluplně obhájit.

Petr Havel