Možnosti stabilizace rostlinné výroby v podhorských oblastech

09.12.1999 | ČZU

Podhorské oblasti v ČR zaujímají (podle pravidel EU) 45-49% zemědělské půdy (KVAPILÍK, 1996). Podle údajů STŘELEČKA (1995) dosahuje zemědělství v těchto oblastech horšího ekonomického efektu a nemá komparativní výhody produkčních oblastí.Podle koncepce MZe (1999) představují tzv. "volné plochy pro další využití" 465 tis. ha orné půdy a 523 tis. ha luk a pastvin. Na těchto plochách se předpokládá pěstování "okrajových" plodin, technických plodin, energetických plodin a využití k chovu masného skotu.

Podle KŘENA ( 1995) tam bude muset rostlinná výroba přejít na větší diverzitu druhů s pěstováním typických plodin pro tyto oblasti. Rovněž VRKOČ a VACH (1995) upozorňují na nutnou diferenciaci tradičních plodin v závislosti na agroekologických podmínkách a zdůrazňují vliv střídání plodin – osevních postupů – na stabilitu výnosů. Podle těchto autorů je v marginálních oblastech neméně významné i organické hnojení pro udržení půdní úrodnosti. KŘEN (1995) i ŠIMON (1995) upozorňují na minimálně využívané možnosti pěstování energetických plodin. Zvyšování podílu trvalých travních porostů vytváří předpoklady pro extenzivní chov masného skotu, což představuje podstatný díl řešené problematiky. Chov masného skotu při zastoupení 0,4 – 0,5 VDJ na hektar zemědělské půdy přináší podstatně menší tržby z plochy oproti chovu dojnic a představuje tak základ snížené produkce v podhorských oblastech. I tento chov musí být rentabilní (třebas i s podporou státu.

Pro porovnání stability a výnosového potenciálu podhorských oblastí a jeho skutečného využití v zemědělských podnicích byly využity výsledky přesných pokusů z pokusné stanice VÚRV Ruzyně ve Vysokém nad Jizerou a porovnány s výsledky provozních sledování ve vybraných zemědělských podnicích podhorských oblastí.

Základem přesných pokusů ve Vysokém n. Jiz. jsou čtyřhonné osevní postupy diferencovaně hnojené ve sledu:

Jetel luční

Ozimé žito

Brambory

Oves s podsevem

Každý osevní postup má tři varianty hnojení:

1. hnojení pouze NPK v průměrné dávce 230 kg ha-1 č. ž.. (s rozdíly dle plodin),

2. hnojení NPK jako v první variantě a 30 t chlévského hnoje na hektar k okopanině,

3. bez NPK – pouze 60 t hnoje k okopanině a 30 t hnoje k ozimu (ekologická varianta)

Pro rámcové porovnání výnosové stability polních plodin byly vyhodnoceny údaje ze řady podniků. Žito a přímé náklady na jeho pěstování zde představuje tržní plodinu, přičemž srovnáváme výrazné i méně výrazné rozdíly v intenzitě pěstování u čtyř podniků s ohledem na rozsah práce. Náklady na jednotlivé zásahy charakterizují intenzitu výrobních vstupů. Zjištěné hodnoty umožňují porovnat skutečné výnosy s výnosovým potenciálem z přesných pokusů (Vysoké n. Jiz.) a zároveň posoudit rozdíly mezi optimální agrotechnikou udávanou KOMBERCEM (1998). Rámcově je možné rovněž posoudit míru vlivu vybraných intenzifikačních prvků (osivo, hnojení, pesticidy aj.) mezi podniky. Ke statistickému vyhodnocení by byl nutný podstatně větší soubor i jednotná evidence v podnicích.

Výnosy plodin ve stacionárním pokusu ve Vysokém n. Jiz. v pícninářské oblasti jsou důkazem vysokého výnosového potenciálu při vysokých dávkách živin a optimální (pokusnické) agrotechnice. Výnosy žita (4,7 t.ha-1) brambor (19,1 t.ha-1) a ovsa (5,9 t.ha-1) jsou trvale nejvyšší ve variantě hnojené kombinovaně – hnojem a průmyslovými hnojivy. Varianty hnojené pouze organicky (především brambory a jarní obilniny) vykazují oproti kombinovanému hnojení výnos o 10-30 % nižší. Vysoké dávky živin z průmyslových hnojiv aplikované v těchto pokusech pěstitelé v podhorských oblastech především z ekonomických důvodů nevyužívají.

Úroveň intenzifikačních prvků ve sledovaných zemědělských podnicích je uvedena v celkových přímých nákladech, které byly v podnicích sledovány. Jako příklad bylo vybráno žito – typická obilnina podhorských oblastí.

Podnik A dosahuje u žita průměrného výnosu 3,59 t.ha-1 při relativně nižších nákladech na osivo a spíše průměrných nákladech na pesticidy a hnojiva. Přímé náklady na tunu produktu činí 2517 Kč. Tyto hodnoty se pohybují mírně pod úrovní údajů KOMBERCE (1999) – 3183 Kč a jsou srovnatelné s ohledem na jím udávaný průměrný výnos (3,40 t.ha-1). V tomto podniku činí průměrné dávky živin v minerálních hnojivech 121 kg na hektar z. p. Osevní postupy zde jsou volné- spíše střídání plodin podle předpokladů jejich odbytu.

Podnik B "šetří" na průmyslových hnojivech, která aplikuje pouze k řepce, okopaninám a kalkuluje jako předchozí podnik A náklady na úměrnou část statkových hnojiv k žitu. Náklady na pesticidy odpovídají průměru. Nízká úroveň hnojení průmyslovými hnojivy (50 kg č. ž. na ha z. p. – přičemž 40 kg tvoří dusík) je hlavní příčinou nízkých výnosů (2,60 t.ha-1). Nemá pevný osevní postup.Náklady na tunu produktu činí 3445 Kč.

Podnik C se zaměřil na zjednodušenou technologii pěstování (systém KUHN) s využitím moderní soustavy strojů při přípravě půdy a setí. Používá kvalitní osivo a dodržuje osevní postup (zastoupení obilnin v os. postupu má pouze 32%). Vykazuje nejnižší náklady na tunu produktu (1973 Kč) i dobré hektarové výnosy (3,70 t.ha-1).

Podnik D má nejvyšší náklady i výnos. Využívá kvalitní osivo, vyrovnaně hnojí průmyslovými hnojivy (155 kg NPK na ha z. p.), dodržuje pevný osevní postup. Dosahuje trvale vyšších výnosů obilnin (3,92 t.ha-1) při přijatelných přímých nákladech (2506 Kč na tunu produktu).

Pro srovnání našich údajů s průměry uvádíme hodnoty KOMBERCE (1999), který udává náklady téhož roku (1998) pro jednotlivé plodiny a oblasti.

Přímé náklady na pěstování ozimého žita v bramborářské oblasti v r. 1998 (dle KOMBERCE): Výnos v t.ha-1 3,40 - přímé náklady na tunu produktu 3 183 Kč.

Zvýšení podílu luk a pastvin v podhorských oblastech znamená, jednak snížení produkce zrnin, případně dalších tržních plodin a při optimalizaci pratotechniky nižší produkci píce, která bude využita v chovu masného skotu v úměrném objemu, který využije trh. Údaje MZe ČR (1998) dokládají možnou rentabilitu pastviny i při výnosech sušiny 1,8-2 t z hektaru. Zatravnění v marginálních oblastech představuje i podle ŠIMONA (1997) jednu z hlavních možností pro optimalizaci produkce těchto oblastí. Předpokládá se, že na zmenšené části orné půdy v podhůří budou pěstovány jednoleté plodiny – buď pro trh (žito, len, brambory, řepka), krmné obilniny pro vlastní potřebu, energetické plodiny k využití v podniku i pro trh. Ozimé žito, které uvádíme v práci jako příklad, může být využito podobně, jako tržní obilovina , nebo jako plodina energetická. Všechny takové plodiny musí být pěstovány rentabilně, s určitou úrovní vstupů, která zajistí nejen zisk, ale i stabilitu výnosů. Potenciální vyšší úroveň výnosů v podhorské oblasti dokazují hodnoty přesných pokusů z Vysokého n. Jiz., těch však bylo dosaženo při vyrovnaném a vysokém hnojení, v trvalém osevním postupu a optimální agrotechnice.

Příklady ze čtyř zemědělských podniků názorně dokládají především vliv hnojení pro stabilizaci výnosů, což je v souladu s údaji KLÍRA (1993). Podnik B k obilninám nehnojí průmyslovými hnojivy, což se podstatně projevuje na konečném výnosu. Opakem je podnik D, který využívá všech intenzifikačních faktorů – výživy rostlin, kvality osiva, střídání plodin a vykazuje nejvyšší výnosy při přijatelných nákladech na tunu produktu (nižších oproti údajům KOMBERCE, 1999). Sledované podniky "šetří" budĄ na osivu, hnojení případně pesticidech vyšší náklady oproti průměru vykazují u oprav v důsledku starší techniky.

Souhrn

Za stabilizující faktory výnosu obilnin (žita) v marginálních (podhorských) oblastech lze označit vyrovnanou výživu rostlin (hnojení průmyslovými hnojivy, osevní postup, kvalitu osiva i využití moderních soustav k přípravě půdy a setí. Ochrana pesticidy je běžně prováděna na nižší až průměrné úrovni. V uceleném pěstitelském systému nelze opomenout žádný z těchto prvků, jinak dochází k poklesu výnosu, při absenci hnojení až o 30%.

Literatura

KLÍR, J.: Ekologické limity z hlediska výživy rostlin. In: Sbor. Ekologické limity rostlinné výroby. Praha-Ruzyně, VÚRV a Agroeko Žamberk, 1993, s. 64-69.

KOMBEREC, S.: Ekonomika pěstování obilnin v roce 1998. Zeměď. týdeník, 1999 roč. II., č. 30, s. 19-20.

KŘEN, J.: Zásady pěstování obilovin v marginálních oblastech a možnosti netradičního využití produkce. In.: Sbor. JČU ZF "Zemědělství v marginálních podmínkách". Č. Budějovice, JČU ZF, sv. IV, 1995, s. 183-196.

MZe ČR: Pěstební a chovatelské technologie a normativní ukazatele. In.: Zemědělské výrobní technologie v tabulkách a číslech, Praha 1998, s. 197-201.

STŘELEČEK, F. a kol.: Vliv změn agrární politiky na rozvoj obcí v okrese Klatovy. In.: Sbor. ref. Z mezinárodní věd. konfer. JČU ZF v Č. Budějovicích, sv. VI. 1995

ŠIMON, J.: Integrované hospodářství v krajině. In: Sbor. ČZU – ÚZPI 1995a, s. 23-26.

ŠIMON a kol.:Zemědělství v marginálních oblastech. Studijní informace – ÚZPI, 1997, 40 s.

VRKOČ, F., VACH, M.: K rostlinné výrobě v marginálních oblastech. In. Sbor. ref. mezinár. věd. konfer. JČU v Č. Budějovicích, 1995,sv. VI. S. 39-47.