Farmář Rašín žije v maringotce

ZN 28.1.2000

Farmár Rašín žije v maringotce

FARMA

František Rašín se prý kolem koní motá odjakživa a jezdí na nich od chvíle, kdy na ne dokázal vylézt. Po revoluci zacínal s deseti zvíraty na jízdárne v Lesné, ale po roce odešel. »Nechal jsem se ukecat jedním zbohatlíkem, který byl ochotný dát peníze na vlastní projekt, ale nepovedlo se,« vysvetluje. Dnes buduje farmu svou a pomalu se dostává z nejhoršího.

Farma vsazená do úpatí kopce stojí na kraji Jiretína pod Jedlovou. Spolecenství trí lidí, trí psu a trí desítek koní vyžaduje prísný porádek. Kamenná stáj je veliká a upravená, lidé bydlí v maringotce. Je obalená silnou vrstvou izolace, aby v ní pres zimu, která bývá v Lužických horách zlá, nezmrzli. Rozlehlé pastviny táhnoucí se do kopcu prozrazují, že koním nic nechybí. Lidem prý také ne.

SOCIÁLKA VE STÁJÍCH

Schudky namrzle kloužou, dvere nezavreme tak rychle, aby dovnitr nevnikl ledový vítr. Napravo je kuchyn a palanda, ze tmy lužka varovne vrcí anglický mastiff Bobo. Pes pripomínající prerostlé tele tu je na hlídání a kamarádit se nehodlá. Nalevo je miniobývák. Nábytek koncí u stropu, dva lidé se nevyhnou a moje hlava se už seznámila s lustrem. »Jsme tu tretí zimu a porád nás to baví,« ríká paní Dáša. »Sociálku máme naproti ve stájích, já v noci nebehám a holky mají smulu,« smeje se František Rašín, když precházíme do stájí, kde pro zmenu zlovestne vrcí brazilská filla Hoky. Stáj je prostorná a cistá. Mezi konmi je pet arabu, tri angloarabové, polokrevníci a teplokrevníci. K chloube patrí terský arab, kterému tu ríkají Krtek, prestože se jmenuje daleko vznešeneji. K arabovi Kasr El Nilovi se nepribližujeme, plemeník vznešenou krev nezapre a jen tak nekoho si »k telu« nepustí. Vendulka je roztomilá a kamarádská, Charlie se prý porád pitvorí, tak se mu ríká Šklíba, Marjánka je hodná, ale prísnejší a neduverivá… »Kone tu nejsou na hraní,« okrikuje mne farmár, když laskám hríbe mezi ušima.

ŽIVOT SI ORGANIZUJE SÁM

V boxu stojí obrovský tmave hnedý valach Šaman. Pokud vám kone pripomínají svou velikostí stodolu, pak tenhle vydá za dve. »Je do lesa,« ríká Rašín a sleduje, jak mi z ruky padá tvrdý chléb, kterým si chci naklonit srdce temného obra. Nohou se snažím zpod konské hlavy kousek vyhrábnout. »Tak se pro to ohnete, ne!« houkne konák. »A kousne me, co?« snažím se hájit. »Zrovna vás,« nechápe Rašín. A tak se skláním a s údivem sleduji, jak dobrácký obr opatrne z dlane slízne lahudku. Zlé zvíre se prý nerodí, to z nej udelají až lidé. František Rašín se v Jiretíne narodil a manželka za ním do Lužických hor prišla. Pro život na farme se rozhodli pred šesti roky - když sem prišli, byli »cistí jak slovo boží«, zduraznuje Rašín, ale ve skutecnosti už vlastnili tri kone. »Rok jsme se zmítali, mezi životem a smrtí, ale zamestnat jsem se nenechal. Chci si život organizovat sám. Pak jsme našli tohle. Vydeláváme na koních a naštestí dostáváme dotace. Puda tu má minimální bonitu, pestovat se nedá nic. I oves pro kone se mi vyplatí koupit. Pred lety jsem se rozhodl postavit domek. Když ale zjistili, že mi je pres ctyricet, rekli, že nemám na pujcku nárok. Podle bankovních úredníku mám jen cekat na smrt.« Samotná stáj ho zatím stála nekolik set tisíc. Peníze vydelává chovem a výcvikem koní, agroturistikou, pár ctyrnožcu má na ustájení.

KONE NA VYHYNUTÍ?

Podobných farem vyrostlo pred lety v okolí Jiretína nekolik, témer všechny už skoncily. »Pustil se do toho kdekdo, ale vetšina vedela jen to, ze který strany kun žere a že musí zvednou ocas, když… Je to škoda, koní je málo. Kolem roku 1948 jich u nás bylo asi 750 000, ale pak prišla padesátá léta, sedmdesátá, osmdesátá, pro kone nebyla práce, a tak se jich lidé zbavovali. Ted je v republice maximálne 20 tisíc kusu. Hodne se jich vyvezlo za pakatel. Težko se budou vracet, nikdo na to nebude mít,« shrnuje trochu horce. Kone Rašín vychovává pro westernové ježdení. »Je založené na prirozenosti,« ríká muž, který je považován za jednoho z nejlepších westernových jezdcu. »Delí se na dve sportovní disciplíny: na rodeo, což je práce s dobytkem, kde záleží na šikovnosti cloveka, a pak je to western reading, westernová drezúra, kde záleží na šikovnosti kone.« Pri souteži se hodnotí, jak kun jde, jak je nasedlaný, jak je ustrojený jezdec, jak kun reaguje na pomucky, tedy na posed jezdce a holen nohy. »Když mám dobre vyježdenýho kone a zacnu žvýkat, znervózní, protože neví, co se deje. Stací, že melu hubou,« smeje se farmár. Každý rok se na Rašínove statku rodí hríbata, ale jen málokteré tu zustane. »Je to obživa, nemužeme štosovat kone do patra,« krcí rameny. »A rozširovat farmu jde pomalu, máme jen dve ruce.«

DANA FRANTÁLOVÁ