Nereálné a nesmyslné požadavky na skladování a aplikaci hnojiv

Pokud by Ministerstvo životního prostředí (MŽP) uplatnilo své představy o používání statkových hnojiv na zemědělských pozemcích v návrhu novely vyhlášky č. 377/2013 Sb. o hnojivech, současná podoba polí by se zásadně změnila. Aniž by ale přitom bylo zřejmé, zdali úmysl MŽP přispěje k zamýšlenému cíli, tedy snížení emisí, snížení ztrát živin a snížení rizika kontaminace pozemků.  

Podle dodatečného návrhu MŽP (tj. nad rámec standardního připomínkového řízení) by totiž měla být statková hnojiva – tedy tradiční hnojiště, jak je v přírodě známe, nově izolována od okolního prostředí prostřednictvím zastřešených objektů. To by ovšem pro zemědělce znamenalo další nemalé náklady na takové stavby, které by navíc způsobily novou stavební zátěž, což by výrazně negativně zatížilo krajinu. Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) proto ve shodě s Agrární komorou ČR a Zemědělským svazem ČR jasně odmítla tyto požadavky a podpořila tak společným postojem Ministerstvo zemědělství. Zemědělský resort se přitom v této věci opírá o odborná stanoviska všech institucí, které mají nakládání s hnojivy ve své gesci, jako je Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ) a Výzkumný ústav rostlinné výroby. „Náklady na zastřešení hnojišť, případně na vybudování krytých skladů by byly enormní, stejně tak by se měl vyhodnotit dopad takového opatření na krajinu. Není přitom jasné, jak velký podíl emisí by se ušetřil, neboť dobře založené hnojiště vykazuje ztráty jen po kratší omezenou dobu a nepředstavuje zdroj významného znečištění. Pokud MŽP opravdu požaduje něco takového, mělo by zpracovat analýzu, jak velké úspory by byly vytvořeny a za jakých nákladů,“ uvádí ve svém oficiálním stanovisku mimo jiné ÚKZÚZ.

Kromě toho, že by se nárůst nákladů na vybudování takových staveb nutně musel promítnout do nárůstu nákladů na produkci zemědělských surovin a ve výsledku do ekonomiky v zemědělském podnikání, uniká zejména smysl takového kroku za situace, kdy jsou hnojiva na zemědělských pozemcích často skladována jen dočasně. Pokud by se záměr prosadil, stráví sedláci svůj čas rozebíráním a opětným sestavováním krytů pro organický materiál, jehož zapravování do půdy je žádoucí, mimo jiné i jako prevence rizik vodní a větrné eroze.

MŽP dále navrhuje, aby zapravení tuhých statkových hnojiv nebo tuhých organických hnojiv do půdy proběhlo v řádu nula až čtyřech hodin, a požaduje tak zrušit současný maximální limit 24, resp. 48 hodin. I nezemědělským laikům musí být přitom jasné, že z celé řady důvodů není okamžité zapravení vždy možné, například kvůli činnostem v té chvíli pro zemědělce i krajinu důležitějším, při poruše příslušné mechanizace nebo třeba kvůli nepřízni počasí. Navíc je co nejrychlejší zapravení těchto hnojiv i v hospodářském zájmu zemědělců právě kvůli možným mírným ztrátám živin, a tak se i ve většině případů v praxi normálně děje.

Snížení emisí, například amoniaku a zlepšení kvality půdy je z obecného pohledu žádoucí, a je to i cílem ASZ ČR. K takovému cíli je ale třeba dospět na základě rozumných úvah, na základě diskuse a dohody se sedláky, kterých se taková regulace má týkat a především pak na základě jasných argumentů, ze kterých se vyhodnotí taková povinnost jako nevyhnutelné opatření. Dogmatické představy o škodlivosti všeho zemědělského a byrokratické rozhodování pouze od stolu plného paragrafů by ale mezi takové cíle v dobré společnosti rozhodně patřit neměly.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR, 4. 12. 2020