Šedivá je teorie a zelený strom života

Mnozí chovatelé i někteří odborníci poukazují na rizika převčelení na řadě lokalit v ČR. Tvrdí se, že velký počet chovaných včelstev v regionu zhoršuje snůškové možnosti a tím i výživu a zdravotní stav včel, a to nejen včel medonosných, ale i solitérních druhů včel a čmeláků. Jenže to je jen šedivá teorie. Vědci, kteří zkoumali druhovou diverzitu původních včel na přírodních územích s různorodou vegetací, kde se rychle rozšířily dříve nepůvodní včely medonosné, ke svému překvapení zjistili, že se naopak v takto zavčelené krajině zvýšila druhová pestrost i početnost jiných druhů opylovatelů a zejména jiných a původních druhů včel. Patrně se tak stalo v důsledku většího rozšíření hmyzosnubných druhů rostlin kvůli jejich lepšímu opylení.

Teplé a především suché počasí může mít i pozitivní vliv na zdraví včelstev. Jak známo teplé klima, je-li provázeno suchem, neprospívá zvápenatění ani varroáze. Zda se tyto teoretické předpoklady potvrdí, ukážou následující měsíce. Co naopak jednoznačně letošní vývoj počasí včelám odebral, jsou medovicové snůšky v jejich druhé polovině, která vyžaduje sezónní přemnožení producentů. Pro úspěch sezóny medovice je však klíčová především její první polovina se snůškou medovice z puklic na smrcích. Její výpadek byl způsoben biotickými vlivy parazitů a predátorů již z loňského roku a na tuto skutečnost již neměl vliv letošní vývoj počasí a šíření sucha.

V poslední době se téma globálního sucha dostává do popředí zájmu více než téma globálního oteplování. Je tomu tak přesto, že po mimořádně teplém předjaří a jaru, které vegetačně skončily již v polovině května, i v červnu a červenci zůstaly měsíční teploty nadprůměrné. Vývoj vegetace od počátku léta byl na mnoha místech ČR urychlen více suchem než vyššími teplotami. Období nedostatku vody začalo již v závěru jara a s menšími přestávkami pokračuje dosud.

K dalšímu mimořádnému zvětšení vláhového deficitu přispívá zvláště současná vlna veder, jejíhož konce zatím nelze dohlédnout. Změny teplotního rozložení vodních a vzdušných proudů v západní části Evropy získaly trvalejší charakter a vedou ke stálému vzniku tlakových výší v této oblasti. Takto vzniklá anticyklonální meteorologická situace vede k blokování přílivu vlhčího oceánského vzduchu do střední Evropy a trvá již měsíce. Důsledkem delšího trvání a opakování této situace by byl přechod našeho území do zóny s výrazněji kontinentálním klimatem s horkými léty a mrazivými zimami, které mohou být dalším překvapivým důsledkem globálních teplotních změn. Místy může být naopak lokálních srážek tolik, že je vyprahlá země neabsorbuje a povedou k nepředvídatelným povodním.

Před více než čtvrtstoletím, kdy výklad povětrnostních změn prováděli meteorologové na televizních obrazovkách před velkými kreslenými synoptickými mapami, byla situace mnohem jednodušší a předpověď počasí s technickým vybavením nesrovnatelně horším, než máme dnes, byla mnohem jednodušší a lokálně přesnější. V téměř pravidelném sledu se nad námi a kolem nás tvořily cyklóny a anticyklóny, které přes naši krajinu střídavě hnaly studené a zvláště pak srážkami bohaté teplé a okluzní fronty. Dnes je počasí mnohem nevyzpytatelnější a přepínáme mezi několika složitými počítačovými modely, abychom se dobrali toho, jak bude v dané lokalitě zítra nebo pozítří, což má stále velký význam pro plánování zemědělských i včelařských činností. Příroda se tak stává více nevyzpytatelnou.

Přinejmenším z krátkodobého hlediska je třeba si už konečně uvědomit, že větrům a dešťům poroučet nebudeme, avšak co budeme muset učinit, je přizpůsobit se (pokorně) změněným klimatickým poměrům, ať už jsme se na této změně podíleli, nebo je důsledkem cyklických změn velkého planetárního rozsahu, které jsou lidskou činností neovlivnitelné.

Budeme muset chovat takové ekotypy včel, které budou prosperovat v měnícím se počasí. Pro dosud probíhající klimatické změny charakterizované zvláště letošním vegetačním vývojem zůstává selekce v rámci plemene včely kraňské stále ideální volbou. Pokud by klimatická změna přinesla také dlouhá zimní období bez možnosti proletů, byla by zde možnost využít vlastností karpatských včel geneticky našim kraňkám blízkých a v krajním případě ukrajinských stepních včel. Že by se snad měla naše krajina měnit v kontinentální jižní tajgu a potřebovala proto rozšíření včely tmavé, což by pro její agresivitu a ještě větší agresivitu jejích hybridů bylo spojeno s vytlačením včelařských malochovů ze zahrad a městského prostředí, se snad ještě dlouho netřeba obávat.

Bude třeba přehodnotit i náš pohled na hospodaření v krajině a ochranu přírody. Kulturní i přírodní ekosystémy jsou tvořeny měnícími se společenstvy, které svou druhovou skladbu odvozují z ekologických požadavků jednotlivých druhů. Nelze lpět na dogmatickém uplatňování managementu krajiny, který odpovídá jinému klimatickému modelu, stejně jako není rozumné chránit některá akademicky vymezená původní společenstva, jestliže jsme ze subjektivních nebo objektivních příčin nedokázali uchovat jejich životní podmínky (biotopy). V naší přírodě se v uplynulých desítkách až stovkách let i přičiněním člověka rozšířily mnohé druhy rostlin, u nichž se obáváme invazivity. Při pohledu na usychající vegetaci dnešních dnů je spíše smysluplné hledání druhů, které nové podmínky zvládnou a reálné stabilitě ekosystémů (např. jako zdroje potravy opylovatelů) pomohou, než konzervovat neudržitelné.

Úkolem současnosti musí být udržení vegetačního krytu lesa i bezlesí. Jinak narůstá ohrožení krajiny nejen vodní, ale stále častěji také větrnou erozí. Doufejme jen, že si nebudeme muset připomínat první kapitolu Steinbeckových Hroznů hněvu oceněných Nobelovou cenou za literaturu. Důsledkem ekologické katastrofy americké krajiny oseté plošně, kam oko dohlédne, kukuřicí byl krach drobných amerických farmářů v meziválečném období. Katastrofální průběh větrné eroze popisuje Steinbeck těmito slovy, která stále stojí za to si připomínat: „A vítr stále sílil. Škraloup uschlého bláta praskl a prach se vyvalil z polí a vysílal vysoko do vzduchu šedé, rozvleklé chocholy, jako když se líně převaluje kouř. Kukuřice šlehala po větru a vydávala suchý, praskavý zvuk. Nejjemnější prach se již nevrátil k zemi – zmizel v hloubce temnějící oblohy.“

Udržení vody je pro život v krajině procházející klimatickou změnou ke kontinentalitě zcela zásadní a vyžaduje udržení funkčních biokoridorů krajinné zeleně, rezervoárů vody a meandrujících vodotečí. Dnešní ohrožení lesních ekosystémů má původ v lesních plánech, podle kterých se zakládaly monokulturní lesy ještě za Rakousko-Uherska. Od druhé poloviny minulého století jsme se snažili nežádoucí stav zvýšením podílu listnáčů napravit. Bohužel ani to jsme na některých lokalitách nečinili důsledně, nebo nestihli včas. Nestabilita produkčních agrobiocenóz na orné půdě je však plodem změn od 50. let minulého století a po zřetelném zlepšení stavu v jeho posledním desetiletí dochází v posledních 20 letech opět ke zhoršování biodiverzity. Je to především důsledek výrazných intenzifikačních tlaků mechanizace a chemizace a nedostatečného uplatňování principů integrované ochrany rostlin či greeningu a zakládání biopásů.

Překvapivá rychlost změn fyzikálních faktorů našeho přírodního prostředí nás vede k přesvědčení o nutnosti přehodnocení současné praxe, o potřebě nových a nekonvenčních metod v přístupu k hospodaření v krajině, které budou i ke včelám více přátelské, aby náš strom života zůstal opravdu zeleným.

autor: Václav Švamberk

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info