Komunisté ho nutili, aby se zřekl svého táty sedláka. Neudělal to a musel k PTP

Jaroslav Ryba se narodil 7. 4. 1932 v Senomatech na Rakovnicku do prosperujícího moderního hospodářství. Krátce po tzv. Vítězném únoru, kdy došlo ke státnímu převratu vedenému komunisty a nastolení vlády jedné strany, byl jeho otec odsouzen jako kulak k pěti letům vězení. Stigma kulackého původu si s sebou Jaroslav Ryba nesl celý život a ovlivnilo to jeho vzdělání, zaměstnání i vojenskou službu.

Jaroslav Ryba zemřel po mrtvici v noci na 17. února 2018. Odešel statečný člověk, který odmítal vstoupit nejen do družstva, ale i do strany a byl kvůli tomu režimem stíhán téměř celý život.

První střet s totalitním režimem na malého Jaroslava dopadl už v útlém dětství. Stejným rozsudkem, kterým byl otec Jaroslava Ryby odsouzen k 5 letům vězení, přišla celá rodina o veškerý majetek. Otec byl navíc zbaven občanských práv, osobních věcí, musel zaplatit vysokou pokutu a byl celkově dehonestován. Rodina tak přišla o vše a jen s velkým úsilím dokázala snížit otcovo vězení na 1 rok.

 Jaroslav Ryba vzpomínal, že když se hlásil na vysokou školu, přišel za ním školní inspektor a řekl: „Já ti okamžitě podepíšu přijetí na vysokou školu, ale zřekni se táty!“ Jaroslav nic takového nehodlal říct. „S jistou dávkou ironie jsem mu řekl i nepěkná slova, která se možná na studenta nehodila. Prostě mě trestal za to, že se otec nenarodil tam kde měl podle té doby,“ vzpomíná.

Dne 27. února 1953 musel Jaroslav Ryba nastoupit vojenskou službu. Po měsíčním základním výcviku v Bílině byl s kádrovým ohodnocením „E“, tedy politicky nespolehlivá osoba, převelen k 13. pomocnému technickému praporu (PTP) jako havíř na důl Pokrok v Ostravě-Radvanicích. Zde strávil fáráním 2 roky života. Podmínky, ve kterých jednotka bydlela a pracovala, nebyly lehké.

U PTP v Ostravě-Radvanicích se se bydlelo v dřevěných ubytovnách dříve sloužících jako vězení pro německé zajatce a oblečení na jednu šichtu sdílelo více pracovníků. Práce na šachtě jela v třísměnném provozu a po náročné směně celý prapor často nastupoval ještě k vojenskému výcviku. Výcvik byl u PTP striktně beze zbraně, ale vojáci během cvičení museli hrát, že zbraň drží. „Já jsem zbraň v ruce ani nedržel. Měli jsme akorát sbíječku, lopatu nebo majzlík. Nikdy, nikdy jsem nedržel zbraň v ruce. Také mám šílený odpor ke všem zbraním,“ s úlevou přiznával pan Ryba.

Pomocné technické prapory 

Pomocné technické prapory (PTP) nebo též „černí baroni“ byly útvary Československé lidové armády, které založil v roce 1950 tehdejší ministr národní obrany generál Alexej Čepička. PTP fungovaly v letech 1950-1954 hlavně jako internace s cílem převýchovy tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu, pro které armáda vymyslela politickou klasifikaci „E“.

Dalším důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. V praxi byly také nástrojem perzekuce a pracovního zneužívání nepohodlných osob. Pomocnými technickými prapory prošlo podle různých odhadů 40 až 60 tisíc občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví, na vojenských stavbách, ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Vždy šlo o velmi náročnou a vyčerpávající práci.

 

Autor: Eliška Černá