Je rok rodinných farem?

Na celém světě, bez ohledu na světadíly a sociální rozdíly stojí zemědělská produkce dominantně na rodinných farmách. Nejen proto vyhlásila OSN rok 2014 Rokem rodinných farem.

Nevím, kolik lidí v jiných zemí nemá vůbec tušení, že letošní rok zasvětila tato zřejmě nejvýznamnější světová organizace rodinným farmám. Z miniankety mezi těmi, kdo by o tom alespoň tušení v české veřejnosti mít mohli (šlo o politiky či některé novináře, tedy ne o pověstnou „babičku z Krušných Hor“) ale vyplynulo, že o Roku rodinných farem neví v naší zemi prakticky nikdo – až na sedláky hospodařící na rodinných farmách a pár jejich příznivců. To je ovšem poměrně smutný příběh a o čemsi to svědčí.

V prvé řadě o přístupu zemědělského resortu, a to nejen jeho vedení, ale všech organizací v gesci ministerstva a všech, kteří vytvářejí mediální obraz našeho zemědělského sektoru. S výjimkou stavovské organizace – Asociace soukromého zemědělství ČR, nestojí, zdá se, nikomu alespoň poukázat na Rok rodinných farem v některé z četných tiskových zpráv. Je přitom úplně jedno, že zrovna naše země, z hlediska objemu zemědělské produkce a ploch obdělávané půdy, na rodinných farmách opticky „nestojí“. Když už nic jiného, zaslouží si rodinné farmy alespoň náš respekt. I když to by bylo málo.

Měřítkem významu rodinných hospodářství totiž není jen produkce a objem finančních prostředků, který se v těchto typech firem točí. Mnohem důležitější je totiž jejich role pro život na venkově v nejširším slova smyslu. Rodinné farmy jsou mimochodem, ač si to mnozí nemyslí, i významnými zaměstnavateli, nezřídka několika desítek lidí na jedno hospodářství zejména, pokud dokáží k vyprodukované zemědělské surovině přidávat další přidanou hodnotu. Ve skutečnosti jsou ale v mnoha případech přidanou hodnotou oni sami. Doslova klíčový je například vliv rodinných farem na stav životního prostředí a krajinu, neboť na rozdíl od jiných forem zemědělského podnikání zůstávají rodinní příslušníci po mnoho generací na stejném místě, a podle toho se také k prostředí, v němž podnikají, chovají. Majetek a půdu musí doslova v existenčním zájmu předat dalším generacím – a v tom se liší od jakýchkoli jiných zaměstnanců, kteří mohou v zásadě kdykoli změnit místo i firmu, kde momentálně pracují.

Celospolečensky nejdůležitější je ale role rodinných farem jako nositelů klasických základních konzervativních hodnot, jako je nedotknutelnost vlastnictví, odpovědnost v podnikání a svoboda v rozhodování. Právě na filosofické pilíře přitom naše společnost zapomíná, a lze tak dovozovat, že všichni, kdo zapomínají, se také podle těchto zásad nechovají. Je ovšem otázkou, zdali dělají dobře. Na zmiňované hodnoty zapomněla například i naše pravice, a díky tomu upadne nejspíš, alespoň pravice „první generace“, v zapomnění sama. 

Rok rodinných farem se blíží skoro do své poloviny, a dosavadní situace je zcela nepochybně určitou předzvěstí vývoje našeho zemědělství v příštích několika letech. Je proto vhodné počítat s tím, že sedláci budou co do svého vlivu, alespoň dočasně, postupně hozeni přes palubu. Nebo alespoň opřeni o její žbrlení, aby mohli být případně shozeni při vhodné budoucí příležitosti. Postupných kroků k tomu přibývá, a nejde jen o odmítnutí redistribuce přímých plateb. Drobných i větších štulců je celá řada, od (ne)využití převodu peněz mezi Pilířem I a II, filosofie dotací do oblasti skotu, konkretizace podmínek čerpání dotačních programů v PRV po stále „předlistopadovější“ slovníky mnohých reprezentantů našeho zemědělství. Snad jedinou systémově dobrou zprávou je rostoucí zájem lidí o identifikovatelné české potraviny, což je i pro sedláky výzva, aby si spotřebitelé spojili tento svůj postoj právě s jejich produkcí. Tak či tak lze očekávat, že alespoň částečná expanze selského rozumu do dění v našem zemědělství, která se – i když ve velmi mírné podobě – konala v předchozích letech, bude mít úspěch v době budoucí pouze tehdy, budou-li postoje sedláků společné se zájmy velkého kapitálu. Jak paradoxní za situace, kdy v Česku vládnou lidé, kteří mají starostí o slabší, sociálně chudší a zranitelnější jedince plná ústa slov. Na druhou stranu se neděje nic nového – i komunistům (a ostatně historicky vždy a všem) chutnala moc a peníze víc, než jejich vlastní ideály…

Petr Havel