Od stolu nelze rozhodovat o přírodě

Společná zemědělská politika EU je většinou vnímána jako přeregulovaná v oblasti produkce a podpory zemědělských komodit. Stále více se ale ukazuje, že daleko více – a především daleko hůře, je regulována oblast zemědělské energetiky.

Například v oblasti biopaliv. Přes četná varování odborníků prosadila EU před několika lety povinný závazek pro všechny členské státy dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu biopaliv na trzích pohonných hmot. Nyní ale, když se řada zemí tomuto požadavku často se skřípěním zubů přizpůsobila, přichází EU opět s administrativním požadavkem snížit uvedený podíl na polovinu, tedy na pět procent. A pak že je Kocourkov jenom v ČR….

Zdaleka přitom nejde jen o zmařené investice či zvýšení závislosti EU na dovozech sóji, kterou může krmivářské využití řepky při výrobě metylesteru řepkového oleje částečně nahradit. Nejde dokonce ani o to, že snaha EU zapojit do výroby biopaliv nepotravinářské komodity, například dendromasu v případě biopaliv takzvané druhé generace, bude generovat v principu zcela stejná negativa, kvůli kterým jsou biopaliva první generace kritizována. Je totiž úplně jedno, zdali budou miliony hektarů půdy využité pro produkci technických plodin, jako je řepka nebo cukrovka, nebo pro produkci rychlerostoucích dřevin a dalších uvažovaných surovinových zdrojů pro biopaliva druhé generace. V každém případě půjde o intenzivní využití půdy, a tedy impuls k růstu její ceny (a nákladů na zemědělskou výrobu), ke zvýšení rizika erozí a v případě dendromasy k nadměrnému vytěžování lesů, což je další proerozní impulz a navíc riziko dalšího snižování vegetačního pokryvu krajiny. Jedinou teoretickou výhodou by mohl být menší tlak na růst cen potravin.

Nicméně, jak bylo řečeno, to vše není podstatné. Rozhodující, a bohužel ilustrující naprosto nevhodný filosofický přístup Bruselu k evropskému zemědělství, je princip rozhodování „od zeleného stolu“, který absolutně nerespektuje mimořádnou geografickou, půdní či klimatickou rozdílnost jednotlivých evropských zemí. Je prostě naprosto nesmyslné požadovat stejnou minimální kvótu podílu biopaliv a strukturu surovinových zdrojů v podmínkách chladného, téměř subakrtického Švédska a teplého a zároveň suchého, prakticky subtropického Řecka. Nesouměřitelnost jednotlivých zemí EU se přitom již jednou, a velmi draze, projevila v bankovním sektoru přijetím slabých ekonomik (mimo jiné právě Řecka) do eurozóny. Nyní se cosi podobného připravuje v zemědělství, ve kterém  se v evidentně různých klimatických podmínkách požadují stejné technicko-zemědělské závazky. Jediným smysluplným řešením, když už chce EU preferovat alternativní pohonné hmoty, je ponechat objem jejich produkce na úvaze jednotlivých zemí podle podmínek, které k produkci vhodných surovin reálně mají. Klidně ať si někteří vyrábějí třeba 30 procent pohonných hmot ze surovin, které mají k dispozici – stejně tak by ale měla být otevřená možnost nevyrábět je vůbec. Pokud se přitom EU domnívá, že biopaliva jsou dobrý nápad, může zájemce o jejich produkci nějakým způsobem zvýhodnit. Samozřejmě se tak ale zbytečně utratí dost peněz, které i v jinak bohaté Unii stále více chybí.

Značná část finančních prostředků přitom také plyne do další z oblastí, kde se ze zemědělců stávají pro změnu energetici. Jde o obnovitelné zdroje energie, jejichž podpora je stejně jako závazek produkovat biopaliva postavena v EU filosoficky zcela špatně. Díky tomu se v krajině produkuje „cíleně pěstovaná biomasa“, jejímž symbolem je kukuřice jako potrava pro bioplynové stanice. A to ještě není ten nejhorší případ. Problém je, že OZE jsou dotované, takže v zemědělství a obecně v krajině vyprodukovanou energii je výhodné prodávat do rozvodné sítě. Výhodnost energetiky tak ničí klasickou zemědělskou produkci, a všichni se diví, že díky tomu klesá produkce surovin k výrobě potravin.

Stačilo by přitom, aby energie vyprodukovaná v krajině končila bezpodmínečně opět v krajině, nebo, jak se také říká, aby byla použita k vytváření energetické soběstačnosti venkova. Energii z bioplynek, ale v zásadě jakoukoli energii, je ovšem možné a strategické použíit také k přímé podpoře zemědělské produkce. Zejména v podmínkách ČR, kde přes globální oteplování stále ještě nemáme po většinu roku dostatek tepla k produkci čehokoli, včetně zeleniny, sladkovodních ryb nebo třeba květin, by bylo žádoucí neprodávat energii do sítí, ale využít jí ke zlepšení produkčních podmínek, a tedy k vyšší efektivitě a zároveň snížení nákladů, neboť si potřebné teplo či světlo vyrobí zemědělec sám. Pokud by přitom Brusel zakázal prodávat zelenou energii do sítí, snížila by se cena elektřiny pro veřejnost, venkov by nemusel za energii v ideálním případě vynakládat finanční prostředky vůbec, a ještě by svou vlastní energetickou produkcí zvýšil svou konkurenceschopnost. Jedině takové rozhodnutí „od stolu“ by mělo smysl, pakliže by ovšem nestanovalo žádné procentuální závazky, ale pouze deklarovalo obecný princip využití zemědělské energie v zemědělství.

Petr Havel

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info