Španělská cesta do Evropy

Současná předsedající země Evropské unie - Španělsko - prošla ve dvacátém století pozoruhodným vývojem. Možná právě historické zkušenosti, obdobné problémy politického i ekonomického rázu činí ze Španělska pro mnohé kandidátské státy určitý vzor. Ačkoli se Španělsko nezúčastnilo ani jedné ze světových válek, jeho vnitropolitický vývoj zbrzdil rozvoj ekonomiky natolik výrazně, že se s tím vyrovnává dodnes.

V roce 1931 byl sesazen král Alfonso XIII. a byla ustavena republika. Následná politická a hospodářská nestabilita vyústila roku 1936 v občanskou válku. Ta byla fakticky ukončena v roce 1939, kdy na dlouhých třicet pět let převzal vládu nad Španělskem generál Francisco Franco y Bahamonde.

Frankistické Španělsko

Frankův pravicový autoritářský režim dlouhá léta bojkotovaly jak evropské, tak zámořské země. Ostatně svou zemi v rámci mezinárodních vztahů izoloval sám Franco. Teprve v padesátých letech došlo k obratu, kdy se podařilo překonat tzv. black-out a autarkní systém hospodářství. Roku 1955 bylo Španělské království (monarchie byla formálně obnovena v roce 1947, ale vládl Franco a královská rodina byla držena v exilu) přijato do OSN a v roce 1958 se stalo členem brettonwoodských institucí - Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

Tyto politické změny se promítly o rok později do přijetí Stabilizačního plánu hospodářství, jenž byl rozpracován za účasti mezinárodních institucí a soukromých bank. Byly stanoveny čtyři strategické cíle - stabilizace makroekonomického vývoje, liberalizace ekonomiky včetně snížení protekcionismu v zahraničním obchodu, konvertibilita pesety a začlenění Španělska do evropských struktur.

Dosavadní hospodářský vývoj byl charakteristický úsilím o vytvoření autarkní ekonomiky doprovázené extenzívním státním intervencionismem. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat - v průběhu dvaceti let došlo k výraznému poklesu produktivity práce, ke snížení reálných důchodů a díky minimálnímu zapojení do mezinárodní dělby práce se neustále zhoršovala španělská konkurenceschopnost.

Silný autoritářský režim pak kompenzoval omezování demokratických práv vysokými fiskálními výdaji. Ačkoli nebyla nikdy ve Španělsku zpochybněna idea tržního mechanismu, byla ekonomika řízena natolik dirigisticky, že vykazovala některé znaky typické pro centrálně plánované ekonomiky. Především v prvním poločase frankistického vývoje (tím se zpravidla myslí období 1939 - 1959) byly prakticky potlačeny instituce pro negociace pracovních sil. A to přesto, že jejich zájmy měla hlídat Falanga, politická státostrana, v níž "dobrovolně povinné” členství výrazně usnadňovalo život.

Španělská cesta do Evropy

Snaha stát se součástí evropského prostoru včetně jeho institucionálního řádu byla leitmotivem španělské strategie od druhé poloviny padesátých let.

Už v roce 1962 Španělsko poprvé podává žádost o vstup do EHS, což bylo skutečně předčasné. Zaprvé averze vůči Frankovi a jeho nedemokratickému režimu byla příliš silná, zadruhé francouzský prezident generál de Gaulle žádost vetoval z obavy ze silné španělské agrární konkurence.

Nicméně Evropa měla na normalizaci vztahů se Španělskem zájem, proto byla roku 1970 podepsána Preferenční dohoda mezi Španělskem a ES, která umožnila postupné snižování vzájemných cel.

V roce 1975 Španělsko prodělalo vnitropolitickou krizi, jež vyvrcholila sérií poprav politických odpůrců. Na to ES reagovala zablokováním veškerých negociací. V listopadu ale generál Franco zemřel a zemi se otevřely možnosti jiného vývoje. V politické rovině převzal formální roli hlavy státu král Juan Carlos, jehož Franco určil za svého nástupce už v roce 1969, který se zasadil o demokratizaci země.

V ekonomické sféře nastalo období transformace postavené na liberalizaci a restrukturalizaci. Rozdíl oproti vývoji v ČR v devadesátých letech byl patrný, a to především ve společenském konsensu ohledně nastalých změn.

V prvé řadě občané považovali svou dlouholetou mezinárodní izolaci (black-out) za velmi tíživou. Zadruhé sociální garance ve Španělsku nebyly zdaleka srovnatelné se socialistickým Československem, tudíž ani nemohla opanovat Španěly silnější nostalgie po zmizelé stabilitě. Kromě toho důchodová diferenciace byla, ve srovnání s námi, tradičně výrazná.

A zatřetí, narozdíl od nás, se španělské politické strany dokázaly chovat racionálně a dohodnout se na společné strategii. V roce 1977 byly podepsány tzv. Moncloanské pakty, v nichž se politické strany zavázaly k ochotě a spolupráci při hledání hospodářské politiky adekvátní krizové situaci.

I přes výrazné změny, ke kterým se Španělsko dopracovalo, Francie až do roku 1981 vytrvale bojkotovala jakýkoli náznak vstřícnosti ES ohledně jednání o potenciálním začlenění. Teprve politické změny ve Francii reprezentované Francois Mitterrandem umožnily splnění dlouholetého španělského cíle o vstupu do ES.

Tehdejší španělský ministr zahraničí Marcellino Oreja při podpisu smlouvy o vstupu Španělska do ES (12. června 1985) vyjádřil španělský názor: "Evropa jsou tři instituce - ekonomická, bezpečnostní a politická - tedy společný trh, NATO a Rada Evropy.”

Důsledky začlenění do ES

Z hospodářského hlediska ale Španělsko procházelo dramatickým vývojem, v němž hrála prim skutečně drakonická restrukturalizace. Španělsko byla agrárně průmyslová země s převažujícím podílem zemědělství, a to s mimořádně nízkou produktivitou ve srovnání se zeměmi ES. V průmyslové sféře hrálo klíčovou roli ocelářství, které je ve světové ekonomice od konce šedesátých let na ústupu.

Španělé byli ochotní přistoupit na požadavky racionalizace výroby, které jen v hutnictví vedly ke snížení zaměstnanosti o dvě třetiny při poklesu výroby na padesátiprocentní úroveň. Je proto pochopitelné, že právě Španělé odmítají akceptovat rádoby restrukturalizační programy českého ocelářství, neboť jejich cesta do ES byla v tomto ohledu velmi bolestná.

Razantní restrukturalizace byla částečně neutralizovaná přílivem zahraničních investic okamžitě po vstupu v roce 1986. Investice vedly ke zvýšení zaměstnanosti a k nastartování růstové trajektorie přesahující v průměru 4% ročně, což přesahovalo asi o 40% větší dynamiku růstu než v ostatních státech ES. Díky tomu se podařilo rychleji dohánět ostatní členské země v ekonomické úrovni měřené indexem HDP na obyvatele. Z necelých 55% průměru HDP ES se po pěti letech Španělsko vypracovalo na 70% úroveň v roce 1991. Dnes se pohybuje jeho ekonomická úroveň na zhruba 80% průměru evropské Patnáctky.

Ekonomický růst byl tažen nejen spotřebou, ale i investiční poptávkou. Španělsko bylo pro zahraniční investice atraktivní z několika důvodů. Především bylo lákavé příznivé daňové klima - obě pyrenejské ekonomiky mají dnes nejnižší celkové daňové zatížení v EU (pouze 34%, zatímco průměr v EU se pohybuje kolem 43%) - a nízké náklady na pracovní sílu. Nezanedbatelnou roli hrála i absorpční schopnost španělského trhu - k téměř čtyřiceti miliónům spotřebitelů je nutno přičíst i tehdejší nenasycenost trhu. Problémem se ale stala nízká kvalifikovanost pracovní síly včetně problémů s obecnou gramotností. Španělsko ještě v polovině devadesátých let oficiálně vykazovalo patnáctiprocentní analfabetismus - naprosto nejvyšší v EU.

Z hlediska struktury tvorby produktu došlo k citelným změnám. Snižoval se podíl zemědělství i průmyslu, naopak posiloval terciér - což není nic mimořádného. Specifikem ale je podíl jednotlivých sektorů na zaměstnanosti a jejich změny. Zatímco se během pěti let podařilo snížit zaměstnanost v agrárním sektoru z více než 16% na 10,1% (v roce 1991), počet pracovních sil v průmyslu je prakticky stejný (kolem 30%) - a to vyšší než v ES/EU. Uvolněné pracovní síly v zemědělství byly částečně začleněny do sektoru služeb.

A další charakteristický údaj se týká míry nezaměstnanosti. Od roku 1980 má Španělsko stále dvoucifernou míru nezaměstnanosti. V letech kolem vstupu do ES převyšovala míra nezaměstnanosti 21% a na konci devadesátých let také. V současnosti se pohybuje kolem 14%.

K hospodářskému pokroku do značné míry napomohlo Španělsko mobilizací vlastních disponibilních zdrojů. Akcelerátorem však byla vnější pomoc ze strany Společenství.

Vliv strukturální a regionální politiky ES/EU

"Jižní rozšíření” Společenství přineslo řadu nových prvků a řadu nových problémů. Je pravda, že v dosavadním systému financování se postupně kumulovaly problémy související s nároky jižní Itálie, Irska, a následně i Řecka.

Po přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986, jenž vytyčil přípravu vnitřního trhu, dostaly regionální aspekty zcela novou dimenzi. Dosavadní strukturální operace často realizované ad hoc byly nyní postavené na systémovém základě. A právě Španělsko a Portugalsko se do jisté míry obávaly příliš silné konkurence ekonomicky vyspělejších států ES po odbourání bariér vnitřního trhu. Proto už do Aktu prosadily politiku ekonomické a sociální soudržnosti. Reálně to znamenalo změnu přístupu Společenství k otázce vyrovnávání diferencí, a tudíž i reformu financování.

Do méně vyspělých ekonomik ES plynuly finance ze společného rozpočtu prostřednictvím soustavy strukturálních fondů - konkrétně jde o Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), Evropský zemědělský záruční a podpůrný fond (EAGGF), Evropský sociální fond (ESF), později přibyl ještě Evropský fond na podporu rybolovu (FIFG) - a Fondu soudržnosti neboli Kohezního fondu (ECF). Do Španělska plynuly vysoké příspěvky na vyrovnávání úrovně ze všech fondů i prostředky z Evropské investiční banky.

Španělsko se dokázalo velmi rychle institucionálně přizpůsobit a, narozdíl od jižní Itálie či Řecka, využilo prakticky všechny možnosti čerpání prostředků ze strukturálních fondů, na které mělo nárok. Naopak v obou výše jmenovaných zemích se periodicky objevovaly problémy pramenící z neschopnosti účelově využít přidělené prostředky, a tudíž je neabsorbovaly. Přesně to je problém, kterému čelí většina z kandidátských zemí Unie, včetně ČR.

Většina investic ze strukturálních fondů byla ve Španělsku nasměrována do tzv. tvrdé infrastruktury - do tehdy nedostatečné a mnohdy zcela absentující komunikační vybavenosti. Konkrétně se jednalo o vybudování silniční a dálniční sítě, rozvoj železnic, stavbu či modernizaci letišť, modernizaci flotily rybářských lodí. Kromě toho musely být ve Španělsku řešeny nedostatky v elektrifikaci a melioraci.

Tento rozvoj byl usměrňován nejen kvůli vyšší funkčnosti připravovaného vnitřního trhu (kvůli rozvoji pohybu zboží a osob), ale i z hlediska formování odvětví cestovního ruchu, čili po stránce liberalizace služeb.

Část komunitárních prostředků byla orientována na rozvoj tzv. měkké infrastruktury - investice do rozvoje lidského kapitálu. Jednalo se především o rekvalifikace, zvyšování odborné kvalifikace - což je problém hlavně Španělska a Řecka. Pro jižní země jsou zavedeny i tzv. Integrované středomořské programy, které se zaměřují na neutralizaci specifických problémů s nutnou adaptací agrární sféry, na modernizaci rybolovu jako tradičního národohospodářského odvětví a na následné strukturální změny.

Maastrichtská smlouva přinesla mimo jiné i radikální reformu strukturální a regionální politiky na podporu nejen vnitřního trhu, ale i už tehdy připravované Hospodářské a měnové unie. Konkrétně to znamenalo, že právo čerpat prostředky ze strukturálních fondů dostaly ty regiony, jejichž ekonomická úroveň vyjádřená podílem HDP na obyvatele je pod 75% průměru EU; u Kohezního fondu byla hranice dokonce stanovena na 90% podílu HDP na obyvatele.

Zatímco ze strukturálních fondů čerpaly všechny členské země, protože u všech se vyskytovaly chudší regiony, Kohezní fond poskytuje prostředky jen čtyřem zemím EU - Irsku, Řecku, Portugalsku a Španělsku.

V současném rozpočtovém rámci pokrývajícím období let 2000 - 2006 jde nejvíce prostředků z Kohezního fondu právě na Pyrenejský poloostrov. Irsko natolik pokročilo ve svém vývoji, že se snižuje počet regionů s úrovní nižší než 90% průměru a Řecko není schopné nabízené prostředky využít.

Ostatně Španělsko bylo už v letech 1993 - 1999 příjemcem největší sumy prostředků, kdy z Kohezního fondu čerpalo ročně 61 - 63,5% prostředků, zatímco částka určená pro Portugalsko a Řecko se pohybovala zhruba kolem 16 - 18% a pro Irsko jen okolo 2 - 6% ročně.

Španělsko sice patří do skupiny jednoznačných zastánců rozšíření Unie, ale pod podmínkou reformy financování. Stále ještě totiž zdaleka nedosahuje 90% průměru HDP EU, což znamená, že si bude ještě nějakou dobu dělat nárok na dotace ze společného rozpočtu EU.

Španělský postoj k EU

Několik desítek let trvající mezinárodní izolace, v jejímž důsledku se prohlubovalo celkové zaostávání země, je pravděpodobně hlavní důvod, proč Španělé integraci mimořádně podporují. Pro Španělsko znamenalo začlenění do ES překonání vlastní temné minulosti a celkovou stabilizaci. Při nákladech, které ekonomická transformace přinesla španělskému hospodářství ve formě vysoké nezaměstnanosti a poklesu reálných důchodů, je tato podpora velmi obdivuhodná. Premiér José Aznar zdůrazňuje, že pro Španěly existuje paralela mezi ekonomickou prosperitou, ke které pomalu, ale jistě spějí, a svobodou. A toto propojení vidí v Evropské unii.

Členství v EU pomohlo Španělsku radikálně zkrátit dobu potřebnou k překonání jeho zaostalosti, protože finance ze Společenství napomohly k celkovému rozvoji a modernizaci ekonomiky. Na druhou stranu je ale nutné zdůraznit, že pasivní přístup by jim neumožnil využívat všestrannou pomoc - tedy nejen finanční, ale i technickou, institucionální, právnickou, kvalifikační. Španělsko se chopilo příležitosti a poučilo se, kde bylo potřeba.

V důsledku toho je dnes Španělsko v situaci, kdy se stává ekonomikou srovnatelnou s evropskou úrovní a současně disponuje bohatými zkušenostmi z radikální a úspěšné konvergence. Právě na tyto zkušenosti bychom měli navazovat a vystříhat se problémů, kterým se nevyvarovalo například zmiňované Řecko.

http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=536