Vesnické obchody: Přežít v konkurenci je stále těžší

Pár let po vítězném tažení supermarketů se prodejny v malých obcích jen tak tak drží nad vodou. Koloniály mají ale výhodu oproti majitelům samoobsluh ve městě, protože jsou jedinou možností pro lidi bez auta, tedy většinou důchodce. Na jednu stranu se vesnickým koloniálům daří udržovat ceny podobné těm městským a uživit své vedoucí, na druhou stranu mnoho jich na těch opravdu malých vsích zaniklo. Obchodníci se shodují, že dříve panovaly lepší časy. "Travčice mají pět set obyvatel, tady to jde, ale v menší vesnici už by se asi potraviny neuživily. V Nučničkách, které jsou menší, už potraviny zavřeli, pokud vím," říká Zdena Švábová, obchodnice z Travčic na Litoměřicku, která provozuje kromě potravin i drogerii. "Cenami se sice blížíme samoobluze v menším Terezíně, ale supermarketu v Litoměřicích konkurovat nemohu. Proto sem lidé chodí nakupovat jen to, co zapomenou vzít do košíku v supermarketu," dodává Švábová. Někteří prodavači z vesnic však tvrdí, že nejdůležitější je vřelý přístup k zákazníkovi. Prodávat bochníky chleba jen na objednávku, a pro cizího člověka ho nemít - což byla praktika mnohých vesnických obchodů - to je podle těch prozřetelnějších sebevražedné. "Prodávám i o půlnoci, když chlapi zazvoní, protože přijdou pro cigarety, které jsou v hospodě dražší," říká Jiřina Kdolská, jež provozuje obchůdek ve Žďárku na Ústecku. Další výhodou jsou stálí zákazníci. "Myslím, že ze zdejšího obchodu by se dalo vyžít, aniž bych musel do města," chválí koloniál ve Žďárku ústecký policista, který jezdí ve volném čase do Krušných hor na houby a vždycky se tu pro něco staví. Dalším způsobem, někde dokonce i nutností, jak si malé obchody snaží udržet svoji klientelu, je prodej na dluh. "Lidé stále více nemají peníze. Copak můžu vyhodit z obchodu matku několika dětí, která je déle bez práce? Nakoupí základní potraviny a zaplatí, až dostane podporu," říká Venuše Krumplerová, majitelka konzumu Korso v Peruci na Lounsku. Obchodnice ví přesně, kdo jí co dluží. I když vymoci dluh, je někdy dost těžké. "Samozřejmě že existují lidé, kteří si z mého obchodu něco 'vzali' a nezaplatili. Dluží třeba pár set korun za jídlo a cigarety, sama je po vesnici hledat nepůjdu, ale do té doby, než zaplatí, u mě prostě nakupovat nemůžou," říká Krumplerová. Prodej na dluh však podle ní není jen výrazem jejího sociálního cítění. "Vedle toho, že se snažím mít co nejširší sortiment, je to i obrana proti konkurenci. Ten, kdo si něco vezme na dluh, přijde znova, zaplatí a opět nakoupí, nepojede až do Loun do nějakého marketu," říká Krumplerová. Malý obchod může podporovat i radnice. "Potraviny u nás sídlí přímo v budově obecního úřadu a na nájmu je nijak nenapínáme. Možná i díky tomu se drží," domnívá se starosta Telnice na Ústecku a senátor Jaroslav Doubrava.