ASPEKTY SPOTŘEBY POTRAVIN A VÝŽIVOVÁ POLITIKA

18.09.1998 | Odborné konference

Aspects of food consumption and nutrition policy

Ing. Radka Ladýřová

Adresa autora:

katedra statistiky, PEF, ČZU Praha

Anotace:

S produkční funkcí zemědělství úzce souvisí výživa, která ovlivňuje zdravotní stav obyvatel až ze 45 %. Zatímco lidé v České republice vydávají v průměru na zabezpečení své výživy 33 % svých příjmů, lidé v zemích EU jen 19 %. Příjmy domácností a ceny potravin, které vytvářejí tlak na rozpočty domácností, limitují přístup k potravinovým doporučením na “adekvátní a zdravou” výživu.. Na spotřebu působí i další vlivy, jako je zdravotní osvěta, propagace, reklama, dostupnost konkrétních výrobků apod.

Summary:

With the production role of agriculture nutrition of the population is closely connected, which affects the human health by about a 45 percents share. While people in the Czech Republic spend on the average 33 percent of their monthly wages for food, people from the EU member countries spend on the average 19 percent only. Household income and food prices which constitute the “budget constraint”, limit access to food required for an “adequate and healthful” diet, as do “tastes and preferences”. Other factors affecting the food consumption patterns include medical information, promotion, publicity, availability of specific product etc.

Klíčová slova:

spotřeba potravin, poptávka, spotřebitelské ceny, výživa, výživová politika

Key words:

consumption of food, demand, prices of food, nutrition, nutrition policy

Dostatek potravin a rozsah jejich spotřeby v celkovém objemu i v přepočtu na hlavu v kterémkoliv státě je jedním z hlavních ukazatelů životní úrovně. Na druhé straně současné trendy výživy prakticky ve všech průmyslově vyspělých státech, dané neúměrně vysokým objemem i nevhodnou strukturou spotřeby potravin, mají prokazatelně velmi úzkou návaznost na zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva. V tomto smyslu lze obecně pozorovat zvýšený důraz ve všech průmyslově vyspělých státech na naplňování výživových doporučení při směrování výživové politiky, tj. na zaměření vlastní výroby i dovozu potravin, ale především na možné usměrnění spotřeby potravin.

Zabezpečení obyvatelstva zdravou a biologicky plnohodnotnou výživou je náročným úkolem pro rozsáhlý komplex zemědělství, potravinářského průmyslu i obchodu. Kvalitu potravinářských výrobků ovlivňují nejen vlastní výrobní technologie, ale i vnější prostředí. Výživa je každodenní záležitostí a v souhrnu patří mezi nejnákladnější potřeby obyvatelstva a je je velmi závažnou společenskou a ekonomickou otázkou, protože spolurozhoduje o zdravotním stavu obyvatelstva a o reprodukci pracovní síly, jak jednotlivce, tak celého pracovního potenciálu společnosti v každodenním i dlouhodobém pohledu. Již Voltaire pravil: “Osud národa často záleží na dobrém trávení ministrově”. Ve světě je význam výživy v tomto pojetí uznáván, což se mimo jiné projevuje i zakládáním výživové a potravinové politiky.

Údaje o vývoji spotřeby základních potravin, jsou tak koncentrovaným odrazem řady faktorů, z nichž některé dlouhodobě, jiné v krátkodobých cyklech ovlivňují spotřební chování obyvatelstva. V našem systému výživy obyvatelstva bylo doposud dosaženo poměrně malé stability ekonomických ukazatelů, jak ukazují stále stoupající ceny, nadvýroba některých potravin, klesající spotřeba. Do výroby potravin se promítají i mnohé hospodářské otřesy a změny struktury u výrobců. Za této situace je velmi obtížné odhadnout další směr vývoje.

Posuzování ekonomických a s nimi souvisejících sociálních jevů a procesů je v současné době nemyslitelné bez zvažování jejich velikosti a významu jejich změn. Přitom jsme často na jedné straně svědky téměř nekritického přijímání jakýchkoliv číselných charakteristik (vyplývajících např. z různých amatérských anket), na druhé straně pak zase odmítání objektivnosti i tzv. úředních statistických informací, jež jsou výsledkem profesionální činnosti státní statistické služby.

Ještě před několika lety se prosazovala soběstačnost našeho státu ve výrobě potravin. Tato strategie stála státní pokladnu značné množství peněz. Oficiální údaje říkají, že z každého nákupu potravin do roku 1989 ve výši 100 korun stát přispíval spotřebiteli 40 korunami ve formě dotací. Byly známé případy zkrmování chleba či pečiva, či dokonce používání polévkového koření jako levného bílkovinného doplňku pro krmení. Cena potraviny neodpovídala nákladům na její výrobu. Liberalizace cen výrazně ovlivnila trh potravin a jejich spotřebu. Jak již bylo uvedeno, v našem systému výživy obyvatelstva bylo dosaženo poměrně malé stability ekonomických ukazatelů, jak napovídají stále stoupající ceny, nadvýroba některých potravin, klesající spotřeba. Zásahy do systému se zpravidla týkaly pouze zemědělské výroby a mnohdy nebyly účinné.

Je třeba se zamyslet nad uspokojováním potřeby výživy. Zabezpečení výživy obyvatelstva se povětšinou u nás posuzovalo podle úrovně uspokojování poptávky obyvatelstva po potravinách. Cíl se viděl v plných pultech potravin a úspěch v tom, že nejsou “fronty na maso”. Jak vyplynulo z analýzy sekundárních dat , výživová situace po roce 1989 je charakterizována poklesem spotřeby potravin, u některých potravin velmi drastickým. Spotřeba másla klesla o polovinu, hovězí maso na 62 %, mléko a výrobky z něho na 72 %. Naproti tomu se zvýšila spotřeba jižního ovoce o 86 %, luštěnin o 46 %. U některých komodit je naznačen obrat v klesajícím trendu - např. ryby, maso celkově. Spotřeba potravin však byla v roce 1989 nadměrná, jak to ukazuje její výživová hodnota, a to u lipidů, bílkovin a energie a nedostatková v příjmu vitamínu C. Pokles spotřeby vedl k omezení nadměrného příjmu, ale počet nedostatkových faktorů se zvýšil na tři. Vedle vitamínu C (i přes zvýšení jeho příjmu) jsou to vápník a vitamín A, což je nesporně způsobeno poklesem spotřeby mléka a mléčných výrobků. Životní úroveň měřená potřebou výživy, se významně nezhoršila. Na základě analýzy sekundárních dat, můžeme konstatovat, že se ve spotřebě potravin stále velmi výrazně uplatňují ekonomické faktory (především v důsledku stále rostoucích cen potravin) a většina spotřebitelů se omezuje na nákup nejlevnějších potravinářských výrobků bez ohledu na jejich výživovou hodnotu, sensorickou jakost a často i zdravotní nezávadnost. Vzestupný cenový trend však může vést ke zhoršování výživové situace. Vyšší ceny výrobků z obilovin, které jsou nesporně základními potravinami, mohou způsobit pokles spotřeby jiných potravin, protože podíl výdajů na výživu je v porovnání s vyspělými zeměmi vysoký a sotva lze předpokládat jeho další zvyšování. Ceny mléka a výrobků z něho tak budou nadále negativně ovlivňovat jejich spotřebu a nedostatečný příjem vápníku a vitamínu A.

Příjem domácností a ceny potravin, které působí jakousi “omezenost rozpočtu”, limitují přístup k výživovým doporučením. Výživová a potravinová politika, tak jak je chápána v tomto sdělení, je cílená snaha státu připravit pro své obyvatelstvo podmínky, za kterých je umožněno se stravovat optimálním způsobem . Definici výživové a potravinové politiky uvedl Gazin takto: “Výživová potravinová politika může být definována jako komplex výchovných, ekonomických, technických a legislativních opatření, určený ke zlepšení projektu výživových potřeb, předpovědí spotřeby potravin a nutričních požadavků .” V předkládané interpretaci jde o zlepšení výživy obyvatelstva ve smyslu aktualizovaných vědeckých poznatků o výživě, tj. ve snaze o úspěšné převedení odborných a vědeckých poznatků o výživě, do praktických opatření ke zlepšení nutriční úrovně obyvatelstva.

Výživová a potravinová politika není jen formulace programu a jeho organizační zabezpečení, ale i jeho realizace. Proto již při formulaci výživové a potravinové politiky je nutné vedle výchovy ke zdravé výživě propojit tento program se zemědělskou politikou, s programem obnovy a podpory zdraví a programy prevence onemocnění a hledat možnosti omezování negativního vlivu životního prostředí. Stát může výchovně působit jen za předpokladu neomezování svobodné volby individua.

Přímé zásahy do výživové a potravinové politiky ovlivňováním cen potravin mimotržními způsoby je možné pouze v centrálně řízených ekonomikách. Případ bývalého Československa ukázal, že tato cesta není schůdná, že vede k plýtvání potravinami, omezování sortimentu, výraznému zatěžování státního rozpočtu a na výživový stav a usměrňování spotřeby potravin žádoucím směrem má minimální vliv. Složitost a mezioborovost tvorby a realizace výživové a potravinové politiky ilustruje Helsingovo schéma (viz obrázek č. 1).

Jaké jsou možnosti ovlivňování zdravotního stavu obyvatelstva prostřednictvím spotřeby potravin ve státech s tržní ekonomikou ? Nejběžněji používaný způsob je vydávání oficiálních doporučení pro spotřebu potravin, podpořený vědeckými i politickými autoritami s využitím multimediální reklamy.

Klasickým příkladem této praxe jsou USA, kde existuje dlouhodobá tradice vydávání výživových doporučení (Dietary Guidelines for Americans). Tato doporučení jsou vydávána Ministerstvem zemědělství (USDA) a Ministerstvem zdravotnictví (Departement of Health and Human Services) a představují konsenzus vědeckých pracovníků (institucí). Jejich význam je zvýšen autoritou státních institucí. Doporučení jsou revidována ve 2 - 3letých obdobích v souladu s pokrokem věd o výživě a měnící se strukturou spotřeby potravin.

Pod vlivem USA jsou podobná doporučení formulována a vydávána také Ministerstvem zdravotnictví v Kanadě. Pro účely těchto doporučení jsou sestavovány dvě komise:

· jedna pro formulaci požadavků na výživu (vědecká z oblasti potravin a výživy),

· druhá podrobuje vědecká výživová doporučení marketingové analýze a na jejím základě navrhuje verzi novou, v níž se přihlíží ke srozumitelnosti, přijatelnosti a motivační stránce textu.

· Ve Velké Británii vyšel v roce 1992 dokument “Zdraví národa” (The Health of the Nation),který vyhlásil poprvé v UK celostátní program ke zlepšení zdraví, přičemž navázal na zkušenosti získané při realizaci regionálního programu Tep srdce Walesu (Heartbeat of Wales). Program Zdraví národa je charakteristický svou značnou instruktivností z věcného i metodického hlediska.

V kontinentální Evropě mají prioritu v prosazování výživové a potravinové politiky severské země. V Dánsku schválil principy národní výživové politiky parlament v roce 1984. V Nizozemí vyhlásilo v témže roce zásady výživové politiky ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví. Finský program potravinové politiky projednal parlament v roce 1985 a program byl inovován v roce 1990. Ve Francii sice dosud nebyl přijat oficiální program výživové a potravinové politiky, ale meziministerský poradní orgán. Národní rada pro potraviny doporučuje a koordinuje aktivity místních správ v této oblasti.

Zajímavý přístup k výživové a potravinové politice uskutečňují v Norsku. Vedle základních nutričních požadavků, které jsou ve všech zmiňovaných státech velmi podobné (snížení spotřeby celkového množství tuků, zejména živočišného původu, případně cukru, a zvýšení spotřeby obilovin, ovoce a zeleniny, případně i ryb), je cílem norské výživové a potravinové politiky také :

· podpora domácí zemědělské produkce a redukce importu potravin tak, aby se podíl úhrady energie z potravin domácí produkce zvýšil ze současných 39 % na 52 %,

· podpora rozvoje zemědělství, zejména ve vybraných regionech, a to i ve vztahu k životnímu prostředí,

· přispívat k celosvětovému zabezpečení potravin, rozvoji produkce poživatin a podpoře chudých zemí.

Za významné aktivity ve výživové a potravinové politice v Norsku jsou považovány možnosti využití cenové politiky včetně daní a subvencí. Tato opatření nemusí vždy fungovat, protože se často subvencují i výrobky s vyšším obsahem tuku. Na druhé straně jedním z výsledků norské výživové a potravinové politiky je omezení spotřeby mléka a mléčných výrobků se zvýšeným obsahem tuku a zvýšení spotřeby méně tučných produktů.

Z uvedeného přehledu vyplývá, že přístup k tvorbě a realizaci výživové a potravinové politiky je v různých zemích poněkud odlišný, ale existuje a v zásadě se soustřeďuje na formulaci cílů, nalezení realizovatelných nástrojů (především výchova a propagace, ale také aktivní účast vládních špiček, v USA např. prezidenta), investice do marketingových metod a propagace výživy a spotřeby potravin. Na těchto investicích se většinou podílejí hlavní potravinářské firmy daného regionu včetně nadnárodních společností (v ČR např. již aktivity Nestle, Danone, Unilever apod.). V oblasti kvality potravin a dostatečné ochrany ekonomických zájmů spotřebitele se může stát výrazným pomocníkem legislativa (potravinový zákon, regulace kvality, informace o kvalitě zboží, kontrola) a zejména publikování testů jako informace spotřebitele.

Z kontextu zahraničních i domácích zkušeností vyplývá, že výživová a potravinová politika je především uceleným souborem informací, který si neklade závaznost jediné správné cesty a neútočí na individuální možnosti rozhodování. V zásadě pouze rozlišuje nabídku možných alternativ správnějšího chování. Proto by neměla usilovat o prohibitní prvky ve státní politice s výjimkou bezprostředního ohrožení zdraví. Její charakter je alternativní, pomocný a nabídkový.

Obrázek č. 1: