OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ V ČESKÉ REPUBLICE A EVROPSKÉ UNII

protection of environment of live in the Czech Republic and the European Union

Jiřina Homolková, Jaroslav Homolka

Adresa autorů:

Katedra práva, Katedra zemědělské ekonomiky, PEF, ČZU, 165 21 Praha 6 - Suchdol

Souhrn:

Příspěvek se zabývá nejprve charakteristikou pojmu práva životního prostředí. Vlastní obsah je pak zaměřen na vymezení zásad a přístupů k ochraně životního prostředí v ČR a EU. Je zde zdůrazňováno, že se jedná o problematiku, která přesahuje hranice jednotlivých států a má globální rozměry.

Summary:

The contribution concerns first off all a characterisation of a conception of a law of environment of life. An own content is aimed to definition of principles and approaches to a protection of the environment of life in the CR and the EU. An emphasis is put on the fact there, that this problems overreaches borders of particular states and it has global dimensions.

Klíčová slova:

Životní prostředí, právní norma, přírodní zdroje, trvale udržitelný rozvoj, ekologický audit.

Key words:

Environment of life, a law regulation, natural resources, permanently maintainable development, ecological audit.

l. Úvod.

Předmětem práva životního prostředí (PŽP) je ochrana biologických podmínek existence lidské společnosti. Průmyslová revoluce umožnila člověku natolik vyčerpávat neobnovitelné přírodní zdroje, že došlo k vážnému ekologickému i ekonomickému porušení vztahu člověka k přírodě, který byl do té doby víceméně harmonický. Proto již od 19. století státy postupně přijímají právní normy, jejichž úkolem je, aby se na určité přijatelné úrovni tento soulad obnovil. Jde o souhrn právních norem, jejichž cílem je zabezpečit takové chování lidí, které by odpovídalo určitému žádoucímu stavu životního prostředí.

Právní úprava životního prostředí se stala integrální součástí právních řádů všech zemí světa. Jde o otázku globální, neboť životní prostředí nemá hranice. Je součástí mezinárodního práva. V této oblasti byla uzavřena řada dohod a pracuje se na unifikaci právních norem.

Pro přesnost je nutné uvést, že pouze český jazyk používá spojení životní prostředí, které se objevilo poprvé v zákoně o péči o zdraví lidu (z. č. 20/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů), jinak se mluví jen o prostředí (environnement, environment, Umwelt).

2. Právo životního prostředí v ČR.

V ČR PŽP není samostatným právním odvětvím, ale jeho úprava je součástí různých právních odvětví. Základem je právo veřejné, neboť jde o veřejný zájem společnosti a státu na udržování příznivého životního prostředí, které nezávisí na vůli jednotlivce. Jde proto zejména o normy práva správního, ale i práva finančního a práva trestního, neboť některá zvlášť závažná zaviněná porušení životního prostředí jsou trestným činem.

Meze pro chování subjektů právních vztahů jsou však upraveny i v soukromém právu, v oblasti práv věcných, a to právem sousedským (§ 127 občanského zákoníku v platném znění). Je věcí intenzity ochrany životního prostředí státem, zda sankci ponechá jen na úrovni soukromého práva a bude věcí poškozeného, zda bude na základě odpovědnosti za škodu vyžadovat náhradu škody, nebo zda zakotví sankce i jako součást veřejného práva (pokuta, náhrada ekologické újmy, přestupek, trestný čin).

Při tvorbě právních morem mohou státní orgány mít snahu uchovat současný stav ŽP a zabránit změnám k horšímu v zatím nedotčených oblastech nebo tam, kde je třeba splatit dluhy minulosti, snahu zlepšit stav životního prostředí.

Jedná se o soubor právních norem, které přímo působí na chování osob a to podle dispozice normy přikazovací nebo zakazovací (např. zákaz používání určitých technologií, materiálů k určitým účelům, zákaz překročit určité koncentrace látek v ovzduší, vodě nebo půdě). Může však jít i o právní normy, které působí na chování osob nepřímo tím, že určitá jednání, která vedou k šetrnému přístupu k životnímu prostředí, zvýhodňují. Zejména jde o právní úpravu daní, subvencí a p.

Právo životního prostředí je neoddělitelnou součástí ekologické politiky, která používá i celou řadu neprávních, především ekonomických, morálních a výchovných prostředků.

PŽP zasahuje do oblasti, která jinak patří do působení přírodních zákonů. Normy chování zde proto nelze stanovit jen podle přání zákonodárce, ale musí vycházet z poznatků, nacházejících se mimo oblast práva. Teprve, vychází-li právní norma z reálných předpokladů, lze důsledně trvat na její aplikaci a vynucovat její plnění. PŽP je možné třídit do jednotlivých skupin podle různých kriterií. Podle obsahu je možné provést dělení na:

a) normy obecné, které obsahují základy této úpravy, jako je Listina základních práv a svobod, z. č. l7/1991 Sb. o životním prostředí,

b) normy, které upravují specifické formy a prostředky ochrany (územní plánování, posuzování vlivů na životní prostředí a hygiena ),

c) normy, které upravují jednotlivé složky životního prostředí (ovzduší, voda, půda, fauna, flóra, příroda a krajina),

d) normy, které chrání ŽP před specifickými zdroji ohrožení (odpady, ionizující záření, jedy, živelné pohromy),

e) normy, které upravují odpovědnost za porušení norem chránících ŽP (trestní zákon, přestupkový zákon, jiné zákony upravující pokuty, občanský zákoník),

f) normy, které upravují organizaci státní správy a kompetenci státních orgánů na úseku ŽP.

V PŽP je nutno zdůraznit preventivní funkci těchto norem, neboť v řadě případů co se poškodí, to se dá těžko napravit. Zásada prevence se promítá i do dalších zásad, jako je zásada únosné míry zatížení ŽP, předběžné opatrnosti a p.

Jedním z nejdůležitějších nástrojů prevence je posuzování vlivů činnosti na ŽP (EIA - enviromental impact assesment). Jde o nový institut, kde je kladen důraz na komplexní posouzení všech vlivů, které určitý záměr může mít na ŽP. Umožňuje předvídat do budoucna možné následky určité činnosti na ŽP a to poměrně komplexně a přesně. Do procesu rozhodování o otázkách ŽP se zde zapojuje i veřejnost. EIA je informačním nástrojem pro orgán, který rozhoduje. Bez tohoto posouzení nemůže státní orgán rozhodnout, má však formu doporučení tj. není pro něj právně závazné. Posouzení se zaměřuje na 3 oblasti:

a) vlivy na ekosystémy,

b) vlivy na obyvatelstvo, zejména na jeho zdravotní stav,

c) vlivy sociálně-ekonomické. Právní úprava je provedena z. č. l7/l991 Sb., o životním prostředí, ve znění z. č. 79/1997 Sb. a z.č. 210/1997 Sb. V § 2O - 26 jsou uvedeny obecné zásady. Vlastní právní úprava je obsažena v z. č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na ŽP (dále jen ZPV). Odborná způsobilost pro posuzování vlivů na ŽP a způsob a průběh veřejného projednání posudku je upraven vyhl. č. 499/1992 Sb.

Předmětem posouzení podle § l ZPV jsou: stavby, jejich změny a změny jejich užívání, činnosti, technologie, rozvojové koncepce a programy a výrobky, které mohou mít závažný dopad na ŽP.

Proces posuzování výrobků podle obecných ustanovení ZPV se v praxi neuplatňuje, neboť by vyžadoval prováděcí předpis, ale je nahrazen formou certifikace.

3. Právní úprava ochrany ŽP v EU.

ES považuje ochranu ŽP za svůj klíčový zájem a jeho požadavky ovlivňují politiku ES i v dalších oblastech. Římské dohody o založení EHS a EURATOM neobsahovaly samostatnou kapitolu o ŽP, ale na počátku šlo hlavně o vytvoření společných standardů na ochranu spotřebitelů při zajišťování volného pohybu zboží mezi členskými státy. Právní normy byly zaměřeny jen na některé výrobky. O ucelenou ekologickou politiku nešlo. Přijetí Jednotného evropského aktu v roce l987 začlenilo do Smlouvy o EHS novou kapitolu a to o životním prostředí.

K dalším změnám došlo přijetím smlouvy o EU. V současné době si v oblasti ŽP stanovilo ES následující cíle:

- udržování, ochrana a zlepšování kvality ŽP,

- ochrana lidského zdraví.

- obezřetné a racionální využívání přírodních zdrojů,

- podpora opatření na mezinárodní úrovni čelících regionálním a celosvětovým problémům ŽP.

Tato politika je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Společenství. Je založena na zásadách obezřetnosti a prevence, nápravy ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě náhrady škody znečišťovatelem. Požadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do formulování a uskutečňování dílčích politik Společenství. Zavádí nový pojem: trvale udržitelný rozvoj.

Politika ochrany ŽP vychází důsledně z principu trvale udržitelného rozvoje a je zaměřena na pět cílových skupin a to: průmysl, energetiku, dopravu, zemědělství a turismus. Cílem je:

- trvale udržitelné hospodářství a přírodní zdroje,

- integrovaná ochrana ŽP a předcházení vzniku odpadů,

- snižování spotřeby energie vyrobené z neobnovitelných zdrojů - zkvalitnění řízené mobility, obalových technologií a péče o zdraví a bezpečnost.

Některé dílčí cíle je třeba dosáhnout rychle, jiné jsou stanoveny jako dlouhodobé.

Nařízení ES 36/96 upravuje systém ochrany ŽP v podnicích (EMA). Cílem je podporovat zlepšení chování podnikatelů k ŽP. Do EMA se podnikatelé hlásí dobrovolně a veřejnost pak preferuje jejich výrobky. Původně šlo o vlastní iniciativu podnikatelů, kteří sami monitorují vliv na ŽP, aby se nedopustili porušování předpisů o ŽP. Ve svém podniku vytvářejí:

a) politiku ŽP

b) programy ochrany ŽP,

c) systémy řízení

a dále systematicky objektivně a pravdivě tyto skutečnosti hodnotí. Pro každé místo musí být sestaven přehled příslušných právních předpisů o ŽP a ekologické prohlídky. Jedenkrát za tři roky se provádí ekologický audit. Na jeho základě, je-li zavedený systém dostatečný, je podnikatel zapsán do seznamu, který je veden na národní úrovni a ročně je zveřejňován v EU. Vedle toho se uplatňují i dobrovolné veřejnoprávní smlouvy podnikatelů s orgány veřejné správy. V nich se podnikatel zavazuje, že bude řešit otázku prevence odpadů, odstraňovat staré škody a j. a orgán veřejné správy se zavazuje, že nebude vyžadovat podmínky povolení po dobu potřebnou pro instalaci nutného zařízení, či že nebude ukládat sankce, pokud na trhu nebudou k dostání zařízení, která umožňují dodržování limitů.

4. Závěr

Evropská dohoda zakládající přidružení ČR k EU z roku 1995 za důležitou podmínku pro ekonomické zapojení ČR do EU považuje sbližování stávajících a budoucích právních předpisů ČR s právními předpisy Společenství. ČR se zavázala vyvinout úsilí k zajištění postupné slučitelnosti svých právních předpisů s právními předpisy ES. Jednou z oblastí je i problematika životního prostředí, která je značně rozsáhlá a vyžádá si značné úsilí.

Rovněž v oblasti hospodářské spolupráce je článek 8l věnován životnímu prostředí. Spolupráce se má týkat celé řady oblastí, především účinného monitorování hladin znečištění, informačních systému o stavu životního prostředí, boje proti regionálnímu a hranice přesahujícímu znečištění ovzduší, únosného a ekologicky efektivního využívání energie a její výroby, spolupráce v oblasti jednotlivých složek životního prostředí, včetně odpadů.

Lze na závěr konstatovat, že příprava na vstup do EU nezahrnuje jen aproximaci našich právních předpisů s právem ES v této oblasti, ale i institucionální přípravu, spolupráci v technické oblasti zabezpečení informací i osvěty.