KRIZE MODERNÍ VĚDY: PSEUDORACIONALITA VE VĚDÁCH

18.09.1998 | Odborné konference

a racionalita v pseudovědách

modern science in Krisis: pseudorationality in sciences vs rationality in pseudosciences

Karel Hauzer

Adresa autora:

Katedra humanitních věd, PEF ČZU, 165 21 Praha 6, hauzer@pef.czu.cz

Anotace:

Použití principu racionality jako kritéria demarkace vědy znamená, že za vědecké chápeme jen ty poznatky, při jejichž produkci byl použit pojmový diskursus. Tím zahrneme mezi vědy i některé disciplíny, běžně označované jako tzv. pseudovědy, jež diskursus rovněž používají. Racionalitu nelze použít jako úplné kritérium demarkace vědy, protože svou podstatou je racionalita výsostně relativní (tj. vztažená ke kontextu), a tudíž vzata pouze sama o sobě postrádá smysl.

Summary:

Using principle of rationality for criterion of demarcation of science would lead to considering as scientific only knowledge produced by the use of a conceptual discursus. This means that even some so-called ”pseudoscientific” disciplines in which discursus is used would be involved among sciences. Author argues that rationality cannot be used as the only criterion for demarcation of science, as rationality is essentially relative to a context and taken in itself has no sense.

Klíčová slova:

Racionalita, pojmový diskursus, demarkace vědy, metodologie vědy

Keywords:

Rationality, conceptual discursus, demarcation of science, philosophy of science

Krize moderní vědy

Moderní vědou zde chápu v souladu s běžným pojetím vědu “znovuzaloženou” Descartem spolu s Galileem, Newtonem a dalšími. Krizí pak míním podle původního významu slova rozhodující okamžik, fázi nebo stav nějaké situace, na dlouhou dobu určující další její vývoj. Ze všech krizí, v nichž se údajně věda dnes ocitá, je předmětem mého příspěvku ta část krize metodologické, jež je spjata se snahou odlišit poznatek vědecký od poznatku ne-vědeckého.

Problém demarkace vědy

Problém odlišení vědeckého poznatku od poznatků nevědeckých se v metodologii vědy označuje jako problém demarkace (ohraničení) vědy. Čas od času se s různou intensitou rozhoří (a pak planou) spory o zařazení některé disciplíny mezi vědy (nebo naopak její vyřazení ze spolku uznávaných věd). Bez ohledu na skutečnou povahu motivů těchto sporů, jež jistě budou mít často k motivům pravého vědce (tedy člověka, toužícího vědět, nikoli jen vědce titulárního či institucionálního) daleko, je problém demarkace vědy problémem vážným: hledá se hledisko, znak, kritérium, metoda či operace, pomocí níž lze rozlišit poznatky disciplíny, jež si právem nárokuje epiteton vědecká od poznatků disciplín, jež tomuto kritériu nevyhovují.

Mnohovýznamovost záporky “ne” v češtině (podobně je tomu ovšem i v jiných jazycích) vyžaduje terminologické objasnění:

a. vědecký je poznatek získaný správným (bezchybným) použitím správné (kanonické) vědecké metody;

b. ne-vědecký je poznatek získaný jinak (nemusí tedy nutně být nepravdivý); tento poznatek je možno dále rozlišit:

1. bez-vědecký je poznatek získaný bez metody;

2. mimo-vědecký je poznatek získaný jinou než vědeckou metodou;

3. pseudo-vědecký je poznatek získaný buď

i. správným (bezchybným) použitím nesprávné (nekanonické) metody; nebo

ii. nesprávným (chybným) použitím správné (kanonické) metody; anebo

iii. nesprávným (chybným) použitím nesprávné (nekanonické) metody.

Problém demarkace vědy je problémem rozhodování o metodě, nepatří tedy mezi rozhodování věcná, nepatří však ani striktně mezi rozhodování jazyková, terminologická, nýbrž spíše mezi rozhodování klasifikační: za předpokladu jistého pojetí vědy, jak klasifikovat poznatky na vědecké a nevědecké? Je důležité vzít na vědomí (pokud se to někomu nelíbí, ať zkusmo předpokládá opak), že problém demarkace vědy i problém pojetí vědy jsou svou povahou problémy nevědecké (neexistuje pro ně kanonická vědecká metoda).

Krize racionality?

Dnes dosti rozšířenou námitkou proti metodě moderní vědy je kritika její kartesiánské racionality, údajně dualistické, díky níž se moderní věda ocitla v koncích a nezbývá jí než buď:

a. vrátit se zpět před Descarta a začít znovu a lépe (tradicionalisté), nebo

b. napravit omyly kartesiánské racionality (fenomenologové), anebo

c. vydat se novým směrem (holisté, antroposofové, new-agisté, aj.).

Na druhé straně, z hlediska moderní vědy bývají tyto alternativy pokládány za více či méně, skrytě či zjevně iracionální. S obou stran je tedy distinkce racionální-iracionální pokládána za vhodné kritérium demarkace vědy: pokusme se analysovat do jaké míry oprávněně.

Problém racionality

Evropská filosofie a věda vznikla jako výsledek úspěšného pokusu antických myslitelů nahradit ve funkci symbolů (tj. znamení, prostředkujících poznání skutečnosti) dosavadní mýtické příběhy systémem pokud možno dobře vymezených a relativně stálých pojmů. Problém, který pro takto vymezenou vědu chápeme jako základní (zakládající), máme formulovaný Platónem: zda vědění (epistémé neboli jisté poznání) je nebo není mínění (doxa neboli zkušenostní poznání) doplněné logem? Logos (kromě základního významu: slovo, řeč) znamená mnohé: poměr, smysl, důvod; také rozum vše, co zahrnujeme pod latinský ekvivalent ratio je tedy tento problém problémem racionality vědy.

Aristotelés (tvůrce dodnes platné metodologie deduktivních věd) pochopil tento logos vědeckého poznání jako požadavek odůvodněnosti (bez výjimky přijímaný dodnes) ve smyslu udání důvodů (principů poznání) odpovídajících zakládajícím principům věci (příčinám). Tento požadavek leží v pozadí vědeckých problémů dodnes: proměny v chápání role a povahy vědy a vědeckých postupů (procedur) záležely v zásadě na proměnách chápání povahy příčinnosti (kausality).

Okolnost, že se v naší úvaze pohybujeme v oboru metodologie vědy, tedy - jak již řečeno - v nevěděcké oblasti, s sebou přináší určité omezení: nemůžeme se opřít o poznatky věd, jež se z nějakého svého hlediska racionalitou zabývají (např. psychologie, sociologie, ekonomická věda, kybernetika, logika, atd.), protože vědeckost těchto věd je rovněž předmětem našeho zkoumání (v opačném případě by vznikl dosti zajímavý paradox pravdomluvného Epiménida: “Kréťan Epiménidés tvrdí: » Všichni Kréťané jsou pravdomluvní« ”).

Přijměme tedy pokud nebudeme donuceni rozhodnout se jinak výše zmíněný Aristotelův význam: racionální ovšem neznamená jakkoli nýbrž správně odůvodněný, mající správný poměr k …, mající dobrý smysl. Této správnosti či dobrosti je dosahováno pojmovým diskursem postupem od pojmu k pojmu neboli dedukcí (v původním slova smyslu; v moderní matematice či logice se tento termín používá v odlišném významu). Připomeňme pro jistotu opět abychom vyloučili možná nedorozumění že při zkoumání správnosti pojmového diskursu nás nezajímají případné jeho psychologické či neurofysiologické koreláty či representace, analogicky k postupu např. matematika, jehož rovněž nezajímají (jakožto matematika) případné psychologické či neurofysiologické koreláty či representace správného výpočtu či důkazu matematického tvrzení.

Racionalita jako pojmový diskursus ovšem vede k paradoxu známému již Aristotelovi, který si dovolíme nazvat paradoxem uroborickým neboli paradoxem barona Prášila: buď

a. diskursus se děje v bludném kruhu; důvod odůvodňuje posléze sám sebe; anebo

b. diskursus se vede k prvním principům; ty ovšem se již žádným dalším diskursem neodůvodňují, a tedy jsou bezdůvodné (a s nimi celý diskursus).

Rozpadá se tedy otázka racionality na dva podřazené problémy:

a. problém diskursívního nexu neboli vztahu antecedentu a konsekventu;

b. problém prvních (nedokazovaných) principů.

Kausa kausality

Takto vymezenou racionalitu můžeme chápat jako jakousi kausalitu poznání: důvod je příčinou pravdivosti poznání. Abychom se analogicky vypořádali s paradoxem barona Prášila pro příčinnost, musíme řešit dva problémy:

a. problém kausálního nexu neboli spojení mezi příčinou a účinkem; a

b. problém první příčiny.

Chápeme-li kausalitu jako probíhající diachronicky v lineárním čase, pak zjevně v okamžiku exposice příčiny nenastává ještě (budoucí) účinek; a poté co nastal účinek, přičina již je minulá, a tedy nemůže reálně působit. Hypotetické spojení totiž nastává v okamžiku nulové časové délky a nemůže být prostředky vědy (měřením, pozorováním, aj.) zásadně identifikováno. Nejde tedy jen o přechodnou nesnáz překonatelnou případným pokrokem instrumentária vědy, ale o nemožnost naprostou: je metodologicky vyloučeno sestrojit přístroj nebo nástroj nebo metodu pro měření nebo identifikaci nulových hodnot intervalu; nekonečně malé hodnoty veličin lze pouze aproximovat: to ale znamená pouze hypoteticky postulovat.

Rovněž průzkum první nezapříčiněné příčiny se vymyká metodě vědy za předpokladu lineárně diachronní kausality.

Jaké tedy existují možnosti řešení?

a. Soudobá vědecká metodologie chápe kausální explanaci jen jako jednu z mnoha možných podob vědeckých vysvětlení pozorovaných korelací mezi jevy, bez jakékoli aspirace postihnout jakousi “skutečnou příčinnost”.

b. Fenomenologická metoda jde ještě o krok dále: zcela se obejde bez jakéhokoli předpokladu kausality; pozorované souvislosti jevů vyvětluje ekvivalentně z předpokladu intencionality vědomí.

c. Alternativní vědecké metodologie předpokládají jako korektní vysvětlení souvislosti jevů kromě kausality ještě jiný, odlišný princip, tzv. synchronicitu: neboli pozorovanou souvislost mezi jevy, jež sice dává smysl, ale není působena kauzálně.

Analogická řešení lze navrhnout pro Prášilův paradox racionality: buď

a. resignujeme na jakoukoli racionalitu (pak všechno souvisí se vším a zároveň nic nesouvisí s ničím), nebo

b. bez použití pojmového diskursu přímo nazíráme intelektuální intuicí závěry jako obsažené v prvních principech, anebo

c. opřeme vědecké poznatky o něco jiného než důvody: analogie nebo synchronicity.

To už tu jednou bylo!

Tato řešení používala ve své metodologii ještě středověká, tedy předkartesiánská věda. Teorie analogie byla v ní důkladně a důmyslně propracována (využita např. v konceptu analogia entis, analogie jsoucího); v soudobé vědě se explicitně používá téměř výhradně v teorii modelů a interpretace; ze svého jazyka a pojmového aparátu věda dnes analogii přísně vylučuje (nevědomě a implicitně je ovšem i soudobá věda analogická).

V tzv. hermetické tradici věd má analogie široký význam a všeobecné použití, je zde základní metodou poznání. Nutno však pečlivě rozlišovat několik druhů analogií, při jejichž záměně nepochopíme, oč v hermetismu jde:

a. Analogie hořejšího a dolejšího vyjadřuje vztah mezi světem fakticit (smyslově vnímatelných jsoucen) a světem idejí (mimosmyslových entit).

b. Analogie makrokosmu a mikrokosmu je uplatněním ad a) na vztah člověka (mikrokosmu) a vesmíru (makrokosmu): vesmír je analogický člověku (je to “velký člověk” člověk je naopak “malý vesmír”).

c. Analogie empirických entit vyjadřuje vztahy obdoby mezi fakticitami (např. alchymické a astrologické korespondence).

Hermetické analogie (alchymické, astrologické a magické) jsou ovšem pro důvody hledající ratio moderního vědce esoterní (tajemné, skryté, nedokazatelné, neodůvodněné, a tudíž iracionální) pochopitelně: vždyť jsou záměrnou a promyšlenou alternativou kausálnímu myšlení. Tak jako vědec si osobuje ratio jako schopnost nalézat důvody svého poznání, tak hermetik nachází v sobě alternativní poznávací mohutnost: “třetí oko”, schopné poznávat hermetické analogie. Z jeho pohledu se pak vědec jeví jako “jednooký král slepých”. Hermetik tedy nepředpokládá (chybně) existenci skrytých příčin (které v realitě neexistují) to je jen vědcova interpretace získaná neoprávněnou extensí kausálního myšlení do oblasti, v níž nemá co pohledávat prostě “vidí” analogie.

Hermetický princip analogie má i své moderní obdoby: nejznámější z nich jsou Leibnizova předzjednaná harmonie nebo zcela současná teorie synchronicity, vypracovaná C. G. Jungem a fyzikem W. Paulim.

Závěrem

Použití principu racionality jako kritéria demarkace vědy znamená, že za vědecké poznatky pokládáme ty, při jejichž produkci byl použit pojmový diskursus. Tím ovšem zahrneme mezi vědy i mnohé disciplíny, běžně označované za tzv. pseudovědy, jež diskursus rovněž používají. Na druhé straně nelze racionalitu použít jako úplné kritérium demarkace vědy, protože svou podstatou je racionalita výsostně relativní (tj. vztažená ke kontextu prvních principů, jež již racionální nejsou), a tudíž vzata pouze sama o sobě postrádá smysl.

Nelze také prostoduše tvrdit, že iracionální (tedy nediskursívní) metodologie je nesmyslná, protože

a. racionální metodologie je vposledku založena iracionálně (nediskursívně); a

b. bezpojmové (tedy rovněž iracionální) metodologie mohou mít dobrý smysl (např. pokud jsou symbolické).

Tedy: mnohé disciplíny (a jejich poznatky), jež by tzv. skeptik ze spolku Sisyfos označil za pseudovědy, jsou ve skutečnosti racionální (a jiné samy sebe chápou jako vědy právě proto, že nejsou racionální) a mnohé dnes uznávané a vážené vědy (nejspíš všechny) jsou podstatně iracionální.