Extrémní pravice je i v Evropském parlamentu

Strach z globalizovaného světa je hlavním důvodem růstu obliby nacionalistických a extrémních uskupení

Jaroslav Lenert

Rozmach zaznamenávají nacionalistické a extrémně pravicové strany v zemích Evropské unie. Potvrdily to i nedávné výsledky parlamentních voleb v Itálii, po nichž se členové neofašistické Národní aliance (Aleanza Nazionale, AN) stali členy kabinetu. Situace v této zemi je však naprosto odlišná od zbytku kontinentu: Fašistické hnutí tu nikdy nebylo zakázáno a jeho představitelé, sdružení v Italském sociálním hnutí (Movemento Soziale Italiano, MSI), byli vždy členy parlamentu. Ostatní strany si však od nich udržovaly odstup, což v roce 1993 změnil až Silvio Berlusconi. AN se v programu soustředí na řešení sociálních otázek, což by měl zajišťovat stát.

Pozornost budí také Vlámský blok (Vlaams Block, VB), který je nejsilnější stranou této části Belgie. Tato strana byla založena roku 1979 a v posledních parlamentních volbách před dvěma lety získala ve Vlámsku 15 procent hlasů. Ještě větším úspěchem skončily pro VB loňské komunální volby, které straně přinesly přibližně čtvrtinu křesel na radnicích. S touto stranou nikdo nechce spolupracovat, jelikož je nezakrytě xenofobní - požaduje vystěhování "kriminálních cizinců" ze země či volební právo pouze pro etnické Vlámy. Silné jsou sympatie vedení VB pro nacismus. Představitelé strany nikdy nechybějí na srazech bývalých bojovníků třetí říše, často se angažují i v různých organizacích, například ve spolku pro péči o vojenské hroby.

Francouzská krajní pravice je v krizi od roku 1999, kdy se FN rozpadla na dva subjekty. Ani jeden však nezískal výraznější oblibu, proto předseda FN Jean-Marie Le Pen pouze s dalšími třemi kolegy přežívá v Evropském parlamentu (EP). Tam FN spolu s Vlámským blokem a italským sdružením Lista Emma Bonino tvoří 19členný klub. Le Pen se "proslavil" svými výroky, podle nichž by se Francie měla zbavit přistěhovalců z rozvojových zemí a neměla by se je snažit asimilovat.

Německou ultrapravicovou scénu ovládla v poslední době Německá lidová unie (DVU), založená roku 1971 a od té doby vedená Manfredem Freyem. I když se jí nikdy nepodařilo dostat do spolkového parlamentu, zasedají její členové ve třech zemských sněmech v Brémách, Braniborsku a Sasku-Anhaltsku. Úspěch strany v posledně uvedené zemi, kde získala 13 procent hlasů, ukázal na to, že se jedná o spolek, v němž Frey striktně uplatňuje "führerprinzip", tedy neomezené postavení jednoho vůdce. Poslanci se totiž na vše museli dotazovat v mnichovské centrále a nebyli ochotni cokoliv rozhodnout. To vedlo až k rozpadu jejich klubu. DVU vyhrála volby s následujícími hesly: Německé peníze pro německá pracovní místa, Kriminální cizinci ven, Snížit platy politiků a Zřídit více míst pro vzdělávání.

Nejznámějším ultrapravicovým politikem Evropy je zřejmě Jörg Haider, od roku 1986 předseda rakouské Strany svobodných (FPÖ). Ta je pokračovatelkou Svazu nezávislých, který vznikl v roce 1949 téměř výhradně z bývalých vězňů denacifikačního tábora v Glasenbachu u Salcburku. Haider vzbudil pozornost výroky o "řádné zaměstnanecké politice třetí říše, kde nikdo nebyl bez práce" či tvrzeními o příliš vysokém počtu cizinců v Rakousku. Loni v lednu utvořila FPÖ koalici s lidovci a od té doby nejsou tato slova slyšet. To není první zkušenost FPÖ s mocí. Izolaci strany totiž ukončil již v roce 1970 socialistický kancléř Bruno Kreisky, který se na ni musel spolehnout při podpoře své menšinové vlády. V roce 1983 utvořil s FPÖ vládní koalici, ale ta se po dvou letech rozpadla. V EP má strana pět zástupců.

Osou programů uvedených stran je extrémní nacionalismus, spojený s důrazem na sociální otázky. Jejich způsoby řešení se však v čase výrazně liší podle toho, co si lidé přejí. Představitelé extrémní pravice jsou totiž hlavně výraznými populisty. Jedno je jim však společné, a to je důraz na silnou roli státu. Z toho pramení i odpor těchto stran k EU, která převzala některé pravomoci členských zemí. A to je hlavní důvod, proč má toto hnutí takový úspěch: Strach z globalizovaného, multikulturního světa je u některých lidí, zvláště s nižším vzděláním, velice silný.