Zahrádkáři se stali "rukojmím"

Petr Havel

Na počátku bylo vše jasné - 24. června letošního roku končí podle zákona číslo 95/1999 o prodeji státní půdy pro uživatele státní půdy z řad zahrádkářů platnost smluv uzavřených s Pozemkovým fondem na předkupní právo na tuto půdu. Zákon tedy bylo třeba v tomto smyslu včas novelizovat. Smyslem přitom bylo právo zahrádkářů poměrně logicky zachovat. Novela měla navíc urychlit prodej státní půdy změnou některých paragrafů, která by vycházela z dosavadní praxe prodeje. Na tom všem panovala naprostá politická i logická shoda a poslanci se kvůli blížícímu se červnovému termínu požadovali zkrácené projednávání zákona.

Jenže nakonec je všechno jinak. Skupina předkladatelů novely, složená zejména z levicových poslanců, zabudovala do svého návrhu ještě další změny, jejichž smyslem je především zvýhodnit při prodeji státní půdy její současné nájemce. Změny přitom měly být tak zásadní, že se podle některých kritiků téměř ztrácí původní smysl nejen novelizovaných paragrafů, ale i zákona jako takového. Vytváří totiž nerovné podmínky při prodeji státní půdy výrazným zvýhodněním jedné skupiny podnikatelů oproti všem občanům této země.

Situace je ilustrativní pro současné tendence posilování pozic levicových a předlistopadových zájmových skupin a způsobů řešení problémů a konfliktů, které z toho vyplývají. Zvýhodnění nájemců půdy není nic nového - neúspěšně se tuto tezi pokoušely prosadit Českomoravský svaz zemědělských podnikatelů a Svaz zemědělských družstev a společností již do původního znění zákona, ještě s možností nákupu půdy pro právnické osoby. Co neprošlo v minulosti, se nyní v modifikované podobě pokusila levice prosadit znova a jako rukojmí k tomu použila zahrádkáře. To je, podle mého názoru, skutečně reálná interpretace návrhu novely. Výsledkem ovšem bude dále trvající nejistota zahrádkářů.

Novelizace zákona nad rámec logiky a politických dohod totiž znamenala návrat projednávání novely ve standardním režimu, protože ve zrychleném projednávání není možné podávat pozměňovací návrhy. Ty ale hodlá podat pravice, protože ve hře zdaleka není jen zvýhodnění nájemců, kteří by podle některé z verzí měli mít prakticky garantovaný nárok buď na třicet, nebo dokonce na padesát procent jimi obhospodařované půdy.

Důsledkem může být například razantní zvýšení cen státní půdy při jejím prodeji. Pokud by totiž byla pro možnost prodeje značná část zemědělské půdy "ztracena" tím, že se k ní jiné podnikatelské skupiny nedostanou, enormně se zvýší zájem o zbytek "nechráněné" půdy, což logicky povede k nárůstu cen.

Dalším důsledkem by bylo pokračování konzervace současné struktury zemědělství nahrávající například privatizátorům původních zemědělských podniků. Je celkem logické, že tyto osoby se rekrutovaly prakticky stoprocentně z řad zemědělských manažerů předlistopadového režimu, protože byly prostě, jako ve všech oblastech hospodářství, blíž potřebným a strategickým informacím. Je otázka, zdali tyto souvislosti zůstaly předkladatelům novely utajeny, nebo bylo jejich prosazení naopak úmyslem. Každopádně je však jasné, že novela zákona se zdrží, a pokud by bylo přijato navrhované znění, povede ke zvýšení ceny půdy a prohloubení nerovnosti v podnikatelských podmínkách.

Je tu ale možná ještě jedna věc, která v této souvislosti stojí minimálně za úvahu. Všechny předkupní pravidla a garance získání zemědělské půdy vycházejí z toho, že její současní nájemci, privatizátoři a další zájmové skupiny nemají na její nákup ve veřejné soutěži za tržní ceny dostatek peněz. Právě proto je ve všech směrech skloňováno heslo Česká půda do českých rukou a vede to tak daleko, že se tato teze dostala až do priorit podmínek vstupu ČR do Evropské unie a dokonce na srovnatelnou pozici s možností českých občanů pracovat v zahraničí.

Shrnuto: Za zájmy nepatrné části české společnosti, která usiluje o vlastnictví půdy, "vymění" Česká republika právo všech pracovat v unii. Jenže tuzemské subjekty, které půdu získají, nebudou mít peníze - a jistě ne náhodou to připomíná situaci v českém průmyslu zhruba před osmi lety. Také tam se tehdy volalo po privatizaci do českých rukou. Pokud se tak ale stalo, byly příslušné podniky buď přímo vytunelovány, nebo zkrachovaly na základě tragických manažerských schopností svých šéfů. Anebo chyběly peníze na investice. Dnes se volá ve stejných firmách po zahraničním kapitálu a člověka napadá, jestli by tomu tak nemělo být náhodou i v případě půdy.

U půdy je totiž zcela evidentních několik skutečností: Žádný zahraniční subjekt z České republiky půdu nikam neodveze. Bude-li mít sídlo v ČR, bude tu také odvádět daně. Domácí zemědělské subjekty nemají kapitál, zahraniční subjekty jej mají. A tak se nabízí otázka: Je skutečně tím nejlepším privatizátorem a majitelem, manažerem a daňovým poplatníkem v podnikání na půdě český zemědělec, často spjatý v podnikatelském přístupu s realitou minulosti, který ještě navíc nemá peníze ani na investice, ale ani třeba na vytváření zisku a tedy pro odvod daní?