V naší kávě a čokoládě je pot afrických dětí

Daleko od domova, s tváří zalitou potem, seká čtrnáctiletý chlapec mačetou hustý plevel na kakaové plantáži. Ruce má plné puchýřů a hubené nohy poseté jizvami. Na Pobřeží slonoviny není dětský dělník Amadou Kourago výjimkou. Na plantážích Pobřeží slonoviny, které obstarává 40 procent světové produkce kakaa a zároveň je největším africkým vývozcem kávy, pracuje na 15 tisíc dětí. V západní a střední Africe je již po generace zvykem, že zoufalé rodiny v bídě svěří své potomky bohatším příbuzným na "výchovu". Pro některé je to otázka přežití, jiní v tom vidí soudobý obchod s otroky. "V naší kávě a čokoládových pochoutkách je krev afrických dětí," říká Mohammed Maiga, jeden z vládních představitelů Mali, které figuruje mezi předními dodavateli dětské pracovní síly. Výrobci kávy a čokolády však tvrdí, že netuší, odkud kakaové boby vlastně pocházejí. "Nakupujeme od obchodníků, ne od farmářů," brání se mluvčí švýcarské firmy Nestlé Francois Perroud.

Statisíce malých otroků ročně

Podle Dětského fondu OSN je přes hranice západoafrických států ročně převáděčskými gangy přepraveno až 200 tisíc dětí. Převáděči slíbí rodičům v Mali, Beninu či Burkina Fasu, že jejich dětem obstarají práci a vzdělání v bohatších státech, jako je Pobřeží slonoviny nebo Gabon. Řada rodin za to obdrží jistý finanční obnos - třeba 14 dolarů -, což jsou však obvykle poslední peníze, které rodina vidí. Přes prostředníky pak děti putují na kakaové, kávové či bavlníkové plantáže, kde za ně dotyční dostanou až 340 dolarů. Pro obyvatele maličké vesnice Saykro na hranicích Pobřeží slonoviny není obchod s dětskou pracovní silou žádnou novinkou. "My jsme zbožná komunita, takže nám nikdy nikdo děti nabízet nepřišel," holedbá se náčelník vesnice Nogby Sai. Sai však sám zaměstnává na svých plantážích dva mladíky z Burkina Fasa. Ty si ale prý obstaral tradičním způsobem - požádal své starší zaměstnance, aby mu z domova přivezli další pomocníky. Dělníci mezi 15. a 17. rokem jsou podle něho ideální. "Když jim něco řeknete, tak vás respektují," vysvětluje.

Stanu se pánem

Sedmnáctiletý Abel Kora vydělává u Saie ročně kolem sto dolarů. "O takových penězích by se vám v Burkina Fasu ani nesnilo," tvrdí Abel. Pochází z 29 dětí, otec měl tři manželky. Když mu bylo patnáct, došly rodičům peníze na jeho vzdělání. "Ve škole se mi líbilo. Když si ale teď něco vydělám, můžu složit zkoušky a stát se pánem," říká. Západní rozhořčení nad "čokoládovými otroky" spousta rodin, které posílají své děti na plantáže pracovat, nechápe. "Je to jen hloupý výmysl bělochů, jak zabránit dětem v práci," zlobí se Djeneba Diarrová, matka početné rodiny žijící v maliském městě Sikasso u hranic s Pobřežím slonoviny. "Jestli jejich děti nepracují, tak jen proto, že mají bohaté rodiče." Vláda Pobřeží slonoviny považuje obchody s dětskou pracovní silou za vážný problém. Podle místních politiků ale leží vina na západních státech. "Kdyby bohaté země kupovaly kávu a kakao za rozumnější ceny, možná by potom měli plantážníci prostředky na to, aby mohli najímat normální dospělé zaměstnance, a ne děti z Mali," říká maliský vládní představitel Mohammed Maiga.