Právo a právní regulace: utajená revoluce a její důsledky

20.09.2000 | Odborné konference

Právo a právní regulace: utajená revoluce a její důsledky

Autor: Viktor JANSA

Abstrakt v češtině:

Laická i odborná veřejnost poukazuje na nízkou úroveň české legislativy, administrativy i soudnictví, tedy prakticky celého systému právní regulace. Výsledky výzkumů ukazují, že právo, které by mělo být dlouhodobým stabilizačním prvkem, je elitami účelově zneužíváno. Tvorba práva postrádá jednotící filosofický i metodický základ. Je tomu tak proto, že spolu s politickou a ekonomickou transformací došlo i k revoluční změně principů právní regulace, tj. nastal obrat od principu “co není výslovně povoleno, je zakázáno” k principu “co není výslovně zakázáno, je povoleno”, aniž by si toho zákonodárci a orgány aplikace práva všimli a tento jev zohlednili ve své činnosti. Dodnes vládne rozhodovací alibismus pozitivně právní školy. V rozvinutých demokraciích a zejména na půdě EU však přihlížejí orgány aplikace práva i k přirozenoprávním principům a k takovým jevům a hodnotám, jako jsou lidská práva, rozum, mravnost a obecně bez problémů chápaná spravedlnost. Abychom přispěli ke zvýšení kvality a efektivnosti systému naší právní regulace, musíme jít zpět ke kořenům práva, analyzovat stav před transformací a najít jednotící vědecká hlediska jak pro normohodnotu “ de lege lata”, tak z hlediska celého systému právní regulace “de lege ferenda”.

Klíčová slova:

Právo a právní regulace, principy PR, normotvorba, interpelace a aplikace práva, teorie přirozeného práva, mravnost, spravedlnost. Kriminalizace práva, právo de lege lata, právo de lege ferenda, právní vědomí.

Úvod:

Dnes, na počátku druhé dekády po transformaci jako právníci zvlášť citlivě vnímáme hlasy laické i odborné veřejnosti, kritizující špatný stav právní regulace v našem státě.

Právo je jeden z nejvýznamnějších prvků dlouhodobé stabilizace společenského pořádku, potřebného pro řádný vývoj a prosperitu. Je-li jeho kritika pravdivá, musíme tuto skutečnost chápat jako varující signál a podnět ke zvýšené profesní aktivitě.

Cíle a metody:

1. Poukázat na tristní stav systému právní regulace

2. Poukázat na existující možné příčiny tohoto stavu

3. Podnítit odbornou veřejnost jednak k diskusi o tomto stavu a jeho příčinách,

jednak ke zvýšené profesní aktivitě v oblasti výzkumu s cílem iniciovat postup

ke zlepšení daného stavu.

Užité metody:

pozorování sociální reality

volný rozhovor s laiky i odborníky

analýza mediálních produktů

analýza soudních rozhodnutí

analýza statistických údajů

iuristická analýza textu právních norem a podzákonných směrnic a instrukcí

Výsledky:

Verifikací v sociální realitě byla potvrzena oprávněnost v převážné části kritiky platného práva i celého systému právní regulace. Zjištěné nedostatky lze rozdělit do několika obsahově i formálně rozdílných skupin.

1. Nedostatky politické kultury se vyznačují účelovým zneužitím normotvorby ze strany politických elit, lobovaných elitami podnikatelskými, s cílem získat konkrétní výhody v boji o politickou moc a peníze

2. Nedostatky právní kultury zahrnují jak problémy technicko-iuristické, formálně logistické, semantické a semiotické a někdy i gramatické, tak neznalost či nepochopení právních principů čí základních, resp. nosných morálních učení Protipólem teorie pozitivního práva tak může být především teorie přirozeno-právní, jejíchž zastánců je u nás stále jako šafránu. Potom se nelze divit katastrofické situaci v naší administrativě, kde úředníkům k pochopení často nepostačuje zákon s prováděcím vyhláškou, takže vzniká navíc celá řada interních směrnic a vykládacích pravidel. Tento podzákonný balast pak snadno překryje úmysl zákonodárce. Vzniklé rozpory pak vedou nezřídka paradoxně k novým legislativním podnětům, čímž se chaos dále umocňuje. Přitom aniž by řada dnešních nomenklaturních právníků a vládních úředníků byla protagonistou normativní teorie právní, resp. pozitivně právní školy, jejich rozhodovací alibismus jakoby z ní vycházel. Je však zcela jednoznačně ovlivněn přežitou zásadou socialistické právní regulace, podle níž “co není výslovně (rozumí se zákonem) povoleno, je zakázáno”. Přitom transformace politického i ekonomického systému přinesla princip imanentní moderní kapitalistické společnosti, prodchnuté individualismem a demokracií navzájem, který zní “co není výslovně zakázáno, je povoleno”. Tato “utajená právní revoluce” však nebyla námi právníky povětšinou plně zachycena a zřetelně manifestována. Rovněž dosud nebyl definován výchozí stav, cíl a prostředky vývoje systému právní regulace v současných podmínkách. Tzn., že právo je doposud tvořeno, vykládáno a aplikováno různě, z různých pozic a s rozdílným subjektivním záměrem bez jakékoliv jednotící metodologie, vědecké doktríny, vůdčí ideje nebo alespoň na základě dostatečné analýzy stavu práva, právního vědomí a právní regulace k určitému časovému datu.

Opožďování právního vědomí orgánů aplikace práva je zřejmé z obavy, aby občan jako objekt i subjekt aplikace nebyl příliš svobodný a samostatný. Proto není dosud dopracována Ústava jako úhelný kámen všech ostatních na ni navazujících právních předpisů, proto jsou podávány realitě se příčící návrhy na restrikci režimu střelných zbraní, proto je dána větší důvěra úředníkovi na přetížených a úplatných katastrech nemovitostí než kvalifikovanému notáři. Stejně závažným důsledkem současného stavu legislativy je i v poslední době zcela nezakrytá kriminalizace práva. Ta, ač by měla postihovat jednání “conna legem”, postihuje velkou měrou osoby jednající ve shodě s právem, ponejvíce v oblasti závazkových vztahů v rámci obchodního, popř. občanského práva. Velmi znepokojující je i zjednodušující trestnost statutárních orgánů předlužených obchodních společností, která zpravidla do trestního práva nepatří a v jeho rámci spíše vztahy mezi věřiteli a dlužníky téměř vždy dokonale pohřbívá. Co horšího, takové právní klima se velmi negativně projevuje na kooperativních i konkurenčních parametrech drobných a středních podnikatelů a podniků. Ty mají bez ohledu na proces globalizace a ustupující ekonomickou roli také zvětšující se a nezastupitelnou socia-kulturní hodnotu.

Můžeme nějak přispět ke zlepšení současného stavu? Už jenom tím, že tuto “utajenou právní revoluci” budeme manifestovat jako problém hodný zřetele odborné veřejnosti, vymezíme výchozí prostor a nasadíme laťku pro normotvornou činnost. K tomu se ovšem musíme vrátit nejen do doby před transformací, ale ještě hlouběji, až k samým kořenům práva jako společenského jevu. Na této konferenci a v tomto příspěvku to ovšem nesvedeme, proto pouze připomeneme ještě jeden zajímavý moment , verifikovaný uplynulou 10-letou praxí a žhavou současností. Tímto momentem je obrovský, ač oficiálně dnes zcela opomíjený význam právního vědomí z hlediska efektivnosti právní regulace a dále jeho nehomogennost, rozvrstvenost. Zde zmíněné, zcela jedinečné a “utajené” revoluční změny hlavních zásad právní regulace se nechopili erudovaní odborníci vyzbrojeni znalostmi práva, avšak okamžitě, živelně a intuitivně na ně zareagovala právní psychika bezskurpulozních politiků a podnikatelů, skutečných zlatokopů své doby. Transformace tak vyvolala výbuch revolučního vědomí, tj. vůle nastupujících elit v ladném i záporném smyslu. Poslední skupinou nedostatků je tedy nedostatek mravnosti.

Antipoentou tohoto stavu je fakt, že v takovémto právním klimatu i dobrý zákon může mít jen dílčí společenskou efektivnost. v současném systému právní regulace totiž pouze doslovná právní formalizace, tak jak jsme s ní dosud vystačili, k řešení společenských problémů ani jednotlivých kaus již nestačí. V civilizovaných státech nestačí, že formálně “právo nebylo porušeno”. Právo je zde totiž chápáno v jednotě se zdravým rozumem a mravností, jejíchž obsah, stejně jako obsah pojmu spravedlnost, je srozumitelný většině občanů, na rozdíl od našeho právního klimatu, kde jsou tyto pojmy považovány za nejuristické a příliš vágní. Proto také nedovedeme nebo nechceme rozlišit úvěrového “tuneláře” od zadluženého nešťastníka v druhotné platební neschopnosti. Ve výše uvedeném smyslu je za nemravný a tedy protiprávní považován i stav běžný u nás, kdy soudní nebo správní řízení trvá tak dlouho, že postrádá smysl, kupř. restituent umře dřív, než bude jeho uznaný nárok naplněn. Zásada “co není výslovně zakázáno je povoleno” tak vyžaduje os orgánů aplikace právo daleko více, než “jen” znalost zákona. Obávám se, že české soudnictví i administrativu čekají ještě trudná učednická léta, budou-li chtít státu ušetřit prostředky za procesy, vedené postaru a proto žalované a prohrané na půdě EU.

Diskuse:

1. Základním diskuzním problémem je komplex otázek spojených s představou hlubšího a strategičtějšího významu práva a právní regulace než jejich účelové a oparativní současné používání.

2. Druhým problémem je otázka, zda se mají těmito otázkami práva ”de lege ferende” zabývat i neteoretická právnická pracoviště