Nepochopení nebo oprávněné výtky?

Poslanecký návrh zákona o myslivosti č. 788/2000 z konce loňského roku vyvolal prudkou diskusi mezi všemi subjekty, jejichž aktivity myslivost spojuje. Lze říci, že kromě zástupců Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) ostatní organizace návrh zákona jednoznačně odmítají a požadují, aby jej poslanci zamítli již v prvním čtení. Do sporu mezi zastánce a odpůrce zákona byla vtažena i široká veřejnost - ve všech sdělovacích prostředcích se od druhé poloviny ledna objevují zprávy a komentáře, které návrh zákona vesměs odsuzují. Co vězí za tímto odporem? Je skutečně navrhovaný zákon tak špatný? Nebo jde o jeho nepochopení? Protože se ke spolupráci při tvorbě zákona přihlásila ČMMJ, požádali jsme o rozhovor týkající se námitek k návrhu zákonu předsedu ČMMJ Prof. Ing. Josefa Hromase, CSc. Do naší debaty se zapojil i jeho kolega z Lesnické a dřevařské fakulty MZLU Brno Ing. Josef Feureisel, Ph.D.

Návrh zákona vyvolal značnou odezvu mezi subjekty zainteresovanými na myslivosti, přičemž došlo ke vzácné shodě - k jeho jednotné kritice. Z různých článků a rozhovorů, které ČMMJ poskytuje sdělovacím prostředkům, přitom vyplývá, že podle ní došlo k jakémusi hromadnému nepochopení návrhu zákona. Proč jsou vlastníci lesů, správci, resortní ministerstva, ochránci přírody i veřejnost tak silně proti?

Prof. Hromas: Myslím si, že v případě veřejnosti je to otázka negativní medializace myslivosti jako takové. Myslivci byli vždy lidé spjatí s venkovem a zatímco dnes žije čím dále více lidí ve městech. Tato odtažitost od přírody se bude stále zvětšovat a lidé přestanou mít s přírodou kontakt. Přitom jedním z kontaktů je právě myslivost. Městským obyvatelům vadí podstata lovu, vadí jim, že když jdou na procházku do lesa, nesmí pustit psa z vodítka. Přitom jsou rádi, když v lese vidí zvěř. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby nebylo myslivců, řada druhů zvěře by již neexistovala tak jako třeba v Itálii nebo v jižní Francii, kde se zvěř především loví a péče o ni není tolik nutná. Tamní klimatické podmínky totiž nejsou takové jako u nás, kde se o zvěř musíme zejména v nepříznivých obdobích roku starat. Problém vidím rovněž v tom, že redaktoři z novin a televizí často nemají vztah k venkovskému životem, řadu věcí si idealizují a nakonec dospívají k různým animozitám vůči myslivcům. Dnes je to proti myslivcům, nedávno to bylo vůči lesníkům v souvislosti s přemnožením kůrovců na Šumavě, za chvíli to může být proti zemědělcům. Je to vše kvůli odtržení lidí od přírody.

To jste hovořil o důvodech negativních reakcí veřejnosti, ale já jsem měl na mysli především vlnu odporu ze strany zainteresovaných subjektů, které do myslivosti “vidí”, neustále se s ní setkávají a od přírody odtržené nejsou. Tedy vlastníky a správce lesů, ochránce přírody, státní resortní organizace. Všichni návrh zákona odmítli.

Prof. Hromas: Podle mého názoru celá řada námitek vyplývá z nepochopení a nedostatečného prostudování návrhu zákona. Zčásti to může plynout i z toho, že se návrh najednou objevil v předložené podobě, přestože ostatní subjekty měly pocit, že by se tam měla objevit některá jiná, jimi navrhovaná řešení. Svým způsobem to proto mohou chápat jako jejich určité přeskočení. Způsob předložení však vyplynul ze situace, kdy se osm let na MZe pracovalo na návrhu tohoto zákona, a přestože se v ministerské komisi scházely různé subjekty od vlastníků honebních pozemků a správců majetků přes myslivce až k zástupcům univerzit, tak k zásadním dohodám nedošlo. To byl jeden důvod k urychlení procesu předložení zákona. Další důvod byl v tom, že v roce 2003 dojde k ukončení platnosti současných nájemních smluv k honitbám a je potřeba, aby se zamezilo nežádoucí reakci ze strany myslivců. Právě myslivci velice citlivě reagují na otázku, zda budou dále moci vykonávat právo myslivosti. Lze říci, že každých předchozích deset let, kdy se nějakým způsobem zasáhlo do existujících honiteb, vždy došlo k velké bouři mezi myslivci. Proto si myslím, že tuto bouři lze odstranit tím, že včas vzejde v platnost nový zákon. Je potřeba, aby se situace zklidnila, a jestliže zákon vyjde včas, pokud možno ještě v roce 2001, budeme všichni schopní s předstihem zareagovat na konec platnosti nájemních smluv. To je důvod, proč se přistoupilo k předložení návrhu zákona. Rok 2002 bude navíc rokem volebním, takže se již žádné zákony v podstatě přijímat nebudou. A proč se k tomu staví některé subjekty tak negativisticky? Znovu opakuji, že z nepochopení a možná z ne zcela dokonalého znění některých pasáží návrhu. Myslím si, že v rámci druhého čtení je možné oprávněné námitky do návrhu zapracovat. Podle mne je předložený návrh kostrou, ke které je možné přidávat svalovinu.

Dotkl jste se otázky tvorby zákona. Zpočátku ČMMJ tvrdila, že zákon zpracovali poslanci. Za nějaký čas se přiznala, že na něm měla určitý podíl. Mohl byste tuto věc objasnit?

Prof. Hromas: Návrh zákona vznikal společně. Faktem je, že z naší strany šla celá řada podnětů, ale o nich otevřeně mluvíme již řadu let a zveřejňujeme je. Nejsou tedy nic nového. Poslanci přišli s tím, že je potřeba návrh předložit teď. My jsme s tím souhlasili a cítili jsme, že je to včas, právě z těch důvodů, o kterých jsem již hovořil.

Lze tedy říci, že onu zmíněnou kostru připravila ČMMJ?

Prof. Hromas: Já bych to tak neřekl. Návrh vznikal ve vzájemné součinnosti. Poslanci totiž nejlépe vědí, co je v Parlamentu průchodné a co není. To my nevíme, a proto kdybychom návrh zpracovávali sami, šli bychom v některých pasážích možná ještě dále. Poslanci nás však donutili pochopit, které požadavky jsou reálné. Proto si myslím, že předložený návrh je přijatelný jak z hlediska poslanců, tak z pohledu ČMMJ. Chtěl bych říci, že když je to zákon o myslivosti, měl by v prvé řadě respektovat zájmy zvěře, v druhé řadě zájmy chovu zvěře a teprve potom zájmy vlastníků honebních pozemků, myslivců, atd. A podle mne tyto všechny zájmy návrh zákona respektuje. Stále však vidím prioritu zvěře.

Se způsobem, jakým se návrh objevil v Parlamentu, souvisí další výtky. ČMMJ je obviňovaná z určitého utajování přípravy návrhu zákona a z toho, že jej nepředložila do širší diskuse. Proč k tomu nedošlo? Proč se návrh najednou objevil hotový v Parlamentu a nebyl konzultován minimálně s členskou základnou ČMMJ? Vzniká tak pocit, že zákon vytvořilo úzké vedení jednoty ČMMJ bez toho, že by se s kýmkoliv radilo.

Prof. Hromas: Já to tak rozhodně necítím. O principech zákona jsme s členskou základnou hovořili na obou našich sjezdech, na všech sborech zástupců. Při setkání s ostatními zainteresovanými subjekty, např. v ministerské komisi nebo při různých dalších příležitostech jsme otevřeně prezentovali náš názor na zásady zákona o myslivosti. Záměry jsme prodiskutovali již mnohokrát, takže to není tak, že by se o tom nemluvilo. V časopise Myslivost jsme vyzývali členskou základnu k tomu, aby se vyjádřila k novému zákonu o myslivosti. Došlo několik reakcí, které jsme posléze zveřejnili. Obecně platí, že vždy někoho něco překvapí.

Diskuse mezi myslivci a vlastníky honebních pozemků tady vždy byla a bude. Domnívám se však, že způsobem předložení návrhu zákona se vyhrotila. Nemyslíte si, že případnou širší diskusí mezi ministerstvy, vlastníky honebních pozemků a jejich správci a ochranou přírody nad zpracovaným návrhem se dalo předejít dnešním nedorozuměním, např. v oblasti vlastnických práv?

Prof. Hromas: Já si nemyslím, že se návrh zásadním způsobem dotýká práv vlastníků. Z mnoha odmítavých reakcí, které se dnes ozývají, cítím spíše uraženou ješitnost z toho, že s návrhem nepřišel dříve někdo jiný. V principu nevidím zásadní změny oproti dosavadnímu zákonu o myslivosti nebo dokonce proti zákonu z roku 1849, jak někdo tvrdí. Práva vlastníků jsou respektována a pokud se někdo domnívá, že nejsou, nevidím důvod, proč by se případné nejasnosti nemohly upravit ve druhém čtení. Jestliže však budeme stále pouze diskutovat, nedobereme se ničeho. Vždyť diskutujeme již osm let a výsledek není žádný.

Ing. Feuereisel: Chtěl bych dodat, že v diskusích k návrhu zákona o myslivosti se objevuje jedna základní věc, která zřejmě není zcela chápána. Mnozí lidé si myslí, že zvěř patří vlastníkům honebních pozemků. Tak tomu však není. zvěř je tzv. věcí nikoho a tak tomu je ve všech evropských státech, jejichž právo se odvíjí od římského práva. Teprve po ulovení, uplatněním práva myslivosti, se zvěř stává majetkem někoho. Do té doby nepatří nikomu. V návrhu zákona se však filosofie, že zvěř není ničí, od základu mění v tom smyslu, že zvěř by napříště měla být národním bohatstvím ve správě státu. Hranice honiteb by tak byly vytvářeny státem pro potřeby zvěře a nevznikaly by podle majetkových hranic. Vlastníci honebních pozemků, jejichž pozemky by do takto vytvořených honiteb “spadly”, by byli “odškodněni” za to, že zvěř jejich pozemků využívá. Vlastníci honiteb by podle návrhu zákona měli přednostní právo výkonu myslivosti nebo by se k tomu mohli sdružovat. Ale správa zvěře jako národního bohatství by ležela v rukou státu. Samozřejmě kromě obor a bažantnic.

Prof. Hromas: Ještě bych doplnil, že kromě zmíněného “odškodnění” za to, že zvěř žije na něčích pozemcích, by se vlastníkům samozřejmě hradily škody, které by zvěř působila.

Vlastníci honebních pozemků namítají, že s jejich názorem návrh zákona nepočítá např. při vyrovnávání hranic, při přičleňování jejich pozemků do honiteb podle principů tvorby honiteb. Dále vyčítají i to, že se nepočítá s názory vlastníků pozemků, jejichž výměra nepřekračuje jeden hektar.

Prof. Hromas: Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR již od začátku společných jednání prosazovalo, že by hlasování v honebním společenstvu mělo fungovat na základě váhy výměry honebních pozemků, které konkrétní vlastník do honitby vkládá. Vlastník, který bude mít v honitbě deset arů přece nemůže mít stejnou váhu při hlasování jako ten, který do ní vloží 400 ha. To je podle mého názoru logické. A proč zákon z rozhodování vyřazuje vlastníky s pozemky jednoho hektaru? Je to kvůli tomu, že těchto lidí může být v rámci jedné honitby třeba tisíc, přičemž většina z nich již může žít úplně jinde než poblíž honitby. Aby však nebylo nikomu ukřivděno, musí být podle dnešního zákona všichni osloveni a začleněni do honebního společenstva (dále HS), aby vůbec mohlo HS vzniknout. A to je mnohdy doslova nemožné. To je objektivní důvod, proč návrh obsahuje pasáž o vlastnících s pozemky do jednoho hektaru obsahuje. Nevím, proč se nad tím někdo tak pohoršuje.

Další námitka se týká otázky nájemného. Vlastníci pozemků se cítí dotčeni tím, že by jim někdo hovořil do toho, jak by měli zacházet se svým majetkem a za jakých podmínek ho pronajímat.

Ing. Feuereisel: Oni si ale neuvědomují, že zvěř není jejich majetkem.

Ale jejich majetek jsou pozemky, na kterých zvěř žije. A ty oni chtějí pronajímat.

Prof. Hromas: Ano, jejich majetkem pozemky bezpochyby jsou. Ale pronajímá se právo myslivosti a zvěř, těžiště pozornosti výkonu práva myslivosti, majetkové hranice nezná. Pokud jde o výpočet nájemného, jehož způsob mnozí vlastníci návrhu zákona vyčítají, je nutné chápat jej jako určitý tržní přístup. Dovoluji si to srovnat např. s hospodařením s lesem. Kdo má les, má z něho určité příjmy, má však také určité s ním spojené výdaje a rozdíl mezi příjmy a výdaji je zisk. Pokud vzniká zisk, platí se z něho daně. V našem případě by to bylo nájemné. Pokud bych měl pronajatou honitbu, získával bych určité příjmy, např. za prodej zvěřiny, vydával bych určité prostředky, např. na přikrmování zvěře, na stavbu krmelců atd. A nájemné by se hradilo z výsledného rozdílu.

Vlastník vám však položí otázku, proč nemůže pronajímat honitbu na stejném principu, jako je pronájem bytu.

Ing. Feureisel: To nelze směšovat. Tady je diametrální rozdíl v předmětu pronájmu.

Prof. Hromas: Obecně platí, že každý zákon někoho upřednostňuje a někomu určitým způsobem brání. Jestliže má stát zájem na tom, aby zvěř podle určitých principů někdo choval, pak se určitým způsobem dotkne práv někoho jiného, v tomto případě vlastníka honebních pozemků, kterému ukládá povinnost zajistit v honitbě myslivecké hospodaření. Ale záleží pouze na vlastníkovi, zda bude v honitbě hospodařit sám, nebo zda výkon práva myslivosti pronajme někomu jinému.

Ing. Feuereisel: Návrh zákona ukládá povinnost hospodařit se zvěří. V tomto případě je to stejné jako se zákonem o lesích, který hovoří o tom, že stát má na existenci lesů zájem, a proto určitým způsobem přikazuje majitelům lesa, jak s lesem hospodařit. Návrh zákona o myslivosti říká, jak se má hospodařit se zvěří a dohlíží nad stavy zvěře. Vlastník pozemků tudíž musí na svých pozemcích připustit přítomnost určitého předepsaného minimálního množství zvěře, které dnes vyjadřují normované kmenové stavy. V určitých situacích, např. pokud by zvěř působila škody, které by byly neúměrné, by mohl vlastník podle návrhu zákona požádat státní správu myslivosti o snížení předepsaných stavů zvěře. Nemůže však říci, že zvěř na svých pozemcích nechce, a to již z jednoduchého principu, že zvěř může volně přecházet pozemky bez ohledu na hranice honiteb. Pokud by jeden vlastník odmítl na svém pozemku, ve své honitbě zvěř a likvidoval by ji, neustále by se její stavy doplňovaly z okolních honiteb, a to by bylo minimálně nefér vůči sousedním honitbám.

Prof. Hromas: Zmíněný zákon o lesích rovněž ukládá povinnosti návštěvníkům lesa a omezuje určité aktivity v lese. Na druhou stranu předložený návrh zákona o myslivosti např. ukládá uživateli honitby, že stavbu mysliveckých zařízení musí odsouhlasit vlastník pozemku, na kterém by zařízení mělo stát.

Z této interpretace si však vlastník odvodí, že návrh zákona upřednostňuje zájmy zvěře před jeho právy.

Prof. Hromas: Jistě, protože zvěř je národním bohatstvím a stát ji chce v přírodě mít a chovat. Vlastník nemá vlastnické právo ke zvěři, má právo k pozemkům. A to mu nikdo nebere. Znovu opakuji, že každý zákon někoho více či méně omezuje. Ale nevím, proč je kolem toho v případě návrhu zákona o myslivosti takový rozruch. Do současnosti to zde vše fungovalo a najednou se někdo cítí přehnaně omezován. Myslím, že je to nafouknutý problém.

Vlastníci honebních pozemků se rovněž brání zavedení opčního práva, které si vysvětlují tak, že honitbu nebudou moci pronajmout nikomu jinému, než současnému nájemci.

Prof. Hromas: Tak to vůbec není myšleno. V případě opčního práva se počítá s tím, že jestliže má někdo dlouhodobě pronajatou honitbu a hospodaří v ní dobře, neměl by mít důvod mít strach, že po skončení každých deseti let může o honitbu přijít. Dnes je situace v praxi taková, že začátkem nájemního období myslivci investují do honitby - do mysliveckých zařízení nebo do obhospodařování zvěřních políček, zdárně provádějí průběrný odstřel atd. Jakmile se však blíží konec desetiletého nájemního období, nastává v jejich řadách nejistota, nikdo ho honiteb neinvestuje. Myslivci si v duchu říkají, že přece nebudou dávat peníze do honitby, která připadne někomu, kdo bude hospodařit bez nich. Tomuto názoru se nelze divit. V případě uzákonění opčního práva by věděli, že když nic neprovedou a budou slušně hospodařit, budou mít přednostní právo pronajmout si “svou” honitbu znovu. Přednost opčního práva vidím tedy především v tom, že by honitby existovaly dlouhodobě, nehýbalo by se s hranicemi a nájemce by si v sobě vypěstoval dlouhodobý vztah ke zvěři, k honitbě, ke zlepšování podmínek pro život zvěře v honitbě.

To lze chápat. Na druhou stranu, řečeno zjednodušeně, by to však znamenalo potlačení tržního principu pronajímání honiteb a další zásah do vlastnických práv ...

Ing. Feuereisel: Tady se stále zapomíná na jednu velice důležitou věc. Podle představy návrhu zákona o myslivosti by vlastník honebních pozemků dostával “odškodnění” za to, že by zvěř směla jeho pozemky využívat. Tím pádem by vlastník honebních pozemků neměl možnost pronájem honitby dražit systémem “kdo dá víc”, ale dostával by určitou částku z výnosů honitby. Dražby honiteb jsou již dnes nemorální záležitostí, protože myslivci jako nájemci honiteb pečují o zvěř, která je přírodním bohatstvím a patří všem, celému národu. A proto by neměla být předmětem jakéhokoli obchodu. Odpadaly by tak záležitosti s tím, že myslivci, kteří musí platit vysoké nájemné, jsou nuceni brát si všelijaké “sponzory” ze zahraničí, kteří u nich za úplatu loví. Nepřímo se tak vlastně vytváří podmínky pro podnájem honitby, který však současný zákon o myslivosti zakazuje. Tím, že by nájemci nebyli pod silným finančním tlakem, nebyli by nuceni z výkonu práva myslivosti dělat ziskovou záležitost.

Prof. Hromas: Opční právo navíc není v návrhu striktně definováno tak, že by vlastník honitby nemohl vyměnit uživatele honitby. Pokud by uživatel honitby špatně hospodařil, nebo pokud by nehodlal s vlastníkem spolupracovat, tak by vlastník pronajal honitbu v příštím nájemním období někomu jinému. Opční právo je nutné chápat jako přednostní právo, avšak nikoli jako striktní příkaz spolupracovat s někým, kdo řádně nehospodaří.

S problematikou pronájmu honiteb souvisí i pasáž v návrhu zákona, která hovoří o tom, právnické osoby, které hospodaří s majetkem státu nebo majetek státu spravují, by musely napříště pronajímat nejméně 75 % svých honiteb. To vyvolalo rovněž kritiku.

Prof. Hromas: Podívejme se na to prakticky. Pozemkový fond ČR, tedy správce státní půdy, dnes všechny honitby pronajímá, nebo je má začleněné v HS. Státní podnik Lesy České republiky pronajímá více než tři čtvrtiny půdy, kterou spravuje. Takže tady nevidím žádnou velkou změnu ani problém a nechápu odmítavé reakce. Hranice oněch 75 % byla stanovena právě podle dnešního stavu, podle toho, že státní organizace dnes 75 % výměry svých pozemků pronajímají. Tedy podle reálného stavu.

A co území národních parků?

Prof. Hromas: Území národních parků jsou v kompetenci Ministerstva životního prostředí. Tam, kde dnes hospodaří správy národních parků, by nemělo dojít ke změnám. Jsou to území státní a stát si tam vyhradil právo myslivosti.

V návrhu zákona se hovoří o tom, že kdo z českých občanů by chtěl mít lovecký lístek, musel by být povinně členem myslivecké organizace. Objevily se výhrady, že by to mohlo být zneužitelné k vyřizování osobních účtů.

Prof. Hromas: Když se některý myslivec jakkoliv proviní třeba proti bezpečnosti,

např. při zacházení se zbraní nebo proti zákonu či vyhlášce, tak jeho skutek vrhá špatné světlo na úplně všechny myslivce bez ohledu na to, z které jsou organizace. Jestliže by držení loveckého lístku bylo vázáno na povinné členství v myslivecké organizaci obecně, jak je tomu např. v Maďarsku, Polsku nebo Rakousku, myslivci by se obávali, že když něco provedou, budou ze své organizace vyloučeni a přijdou současně i o lovecký lístek. Když se dnes proviní např. člen ČMMJ, může ho naše organizace maximálně vyloučit ze svých řad, ale jemu přesto dále zůstává lovecký lístek, a může tak páchat nepravosti dál. Zapracováním povinného členství v myslivecké organizaci do návrhu zákona nám šlo o vyvinutí nátlaku na to, aby se myslivci chovali tak, jak se chovat mají.

To však obavu ze zneužití nevylučuje.

Ing. Feuereisel: I zde se dají provést případné úpravy. Je nutné si uvědomit, že kdyby soudy fungovaly tak, jak fungovat mají, a provinilec by se dostal třeba do nějaké centrální databáze, byl by mu odebrán lovecký lístek a v jiném okrese by neměl možnost získat jej znovu, tak by v návrhu tato pasáž nemusela být.

Ochránci přírody návrh zákona kritizují za to, že výčet zvěře v něm uvedený je příliš široký a že obsahuje druhy, které tam být nemají, neboť jsou celoevropsky přísně chráněné. Proč je výčet zvěře tak obsáhlý?

Prof. Hromas: Jednak je to záležitost tradice, protože všechny druhy, které návrh obsahuje, snad z výjimkou norka amerického a psíka mývalovitého, kteří se u nás začínají objevovat, jsou převzaté ze starých zákonů. Jestliže my myslivci budeme muset druhy živočichů uvedené mezi zvěří rozpoznat, bude daleko méně předpokladů, že někdo chráněný druh uloví. Myslivci se v kursech musí naučit poznávat jednotlivé druhy zvěře, znát jejich biologii, vědět, jak je chránit. Navíc musím zdůraznit, že se nepočítá s tím, že by se většina sporných druhů lovila. Nám vůbec nejde o lov těchto druhů, ale o jejich ochranu. Pokud je totiž budeme chránit my a současně i ochránci přírody, budou na tom tyto druhy mnohém lépe.

Ing. Feuereisel: Chtěl bych doplnit, že zákon o ochraně přírody a krajiny má vlastně pouze možnost pomocí sankčních ustanovení trestat přestupky na úseku ochrany přírody, např. přestupky při usmrcení chráněných druhů živočichů. To znamená, že nejde přímo do prevence, i když z určitého úhlu pohledu lze za prevenci považovat výši postihu. Tento zákon však nemůže přikázat ochráncům přírody, aby sáhli do své vlastní kapsy a vylepšovali životní podmínky pro chráněné druhy živočichů. Naproti tomu návrh zákona o myslivosti přímo ukládá myslivcům pečovat o veškerou zvěř. Myslivec proto musí sáhnout do své peněženky a aktivně vytvářet podmínky pro život zvěře. Znamená to, že když některý z volně žijících živočichů “padne” do výčtu zvěře, zákon o myslivosti tím myslivcům ukládá povinnost o něho pečovat. Pokud zůstane volně žijícím živočichem, nemá nad sebou žádné ochránce “z povinnosti”.

Neobáváte se toho, že si to orgány EU, kam naše republika směřuje, budou obtížně vysvětlovat? Některé členské státy dnes mají problémy s nedodržováním společných směrnic o ochraně tažných ptáků a hrozí jim finanční sankce ...

Prof. Hromas: Já si to nemyslím, protože EU nezastává stanovisko, že by měla zasahovat do mysliveckých zákonů jednotlivých států. Začátkem března se zúčastníme jednání v Bruselu, kde se bude ve FACE znovu diskutovat o těchto věcech. Právě FACE nás upozornilo, že nemáme některé volně žijící živočichy vypouštět z výčtu zvěře.

Děkuji za rozhovor.

Ing. David Vaca, Ph.D.