Slintavka a tržby

Stánkařům v českém pohraničí klesají tržby. Prodavačům trpaslíků, pašovaného alkoholu i falešných značkových oděvů. Ale nejen jim, také restauratérům a majitelům kamenných obchodů, tedy většinou řádným podnikatelům. Může za to epidemie slintavky a kulhavky. Než by Němec čekal na hranicích na odbavení a ještě si ničil podrážky bot ve vaničce s chlorovým vápnem, radši české vepřoknedlozelo oželí a sedí doma. Pokles tržeb v příhraničí je alarmující a obchodníci si stěžují. Proč ale? Chvilku zkrátka nebudou vydělávat, slintavka tu s námi přece nebude věčně. To, že si založili živnost v pohraničí, je jejich věc a jejich riziko. Proti poklesu tržeb je nepojistí žádná pojišťovna. Bylo by to proti zdravému rozumu. Podnikání je přece rizikem ze své podstaty a bez rizika se "podnikalo" leda za socialismu. Nynější příhraniční krize však připomněla i jinou skutečnost. Přijatelnou kvalitu a neuvěřitelnou láci českého zboží ocenili západní sousedé ihned po zrušení železné opony. Nakupovali u nás vše, od krumpáčů po knedlíky. Tehdy se spustil pokřik, že cizinci vykupují naše pohraničí. A nyní je panika, že ho nevykupují. Zkrátka my křičíme kdykoli. Jsme "ochotni" přijmout všechny výhody, které nám západní Evropa nabízí, ale jakmile s ní musíme sdílet i horší časy, uzavíráme se do ulity a mluvíme o vlasti. Dnes cizinci okrádají naši vlast, protože u nás nenakupují, tehdy nás okrádali, protože nakupovali. Ještě stále je ale čas se rozmyslet, kam vlastně chceme jít. Jestli přes dezinfekční rohože do Evropy nebo... Ale kam vlastně?