Jak dál v chovu černé zvěře?

Po přečtení článku stejného názvu v časopise Myslivost č. 12 od autora J. Jirouška jsem došel k závěru, že článek RNDr. Ctibora Babičky, CSc. a Ing. V. Diviše nebyl správně pochopen. V žádném případě, jak uvádí autor, jsme nevyčerpali návrhy na řešení. Doporučená opatření v chovu černé zvěře pro Ministerstvo zemědělství ČR a projednaná v myslivecké komisi a následně v myslivecké radě ČMMJ vznikla na základě požadavku Státní veterinární správy, a to jako důležitá preventivní opatření s cílem zabránit opakování situace vzniklé před několika lety v souvislosti s klasickým morem prasat (KMP). Že se jedná o situaci vážnou, lze doložit tím, že v Rakousku nedaleko našich hranic je opět ohnisko KMP u černé zvěře. A právě přes Břeclavsko se poslední výskyt KMP rozšířil na značnou část Moravy a až do jižních Čech.

Nebudu zde uvádět žádné zásady chovu černé zvěře, neboť ty by měly být každému známy. Jedinou zásadou, která by vše řešila, je mít ve stavech převahu dospělé zvěře - kňourů a bachyní a co nejnižší stavy selat a lončáků po provedeném odstřelu. Samozřejmě pro chov černé zvěře by bylo žádoucí, aby i ze selat a hlavně lončáků byla zachována pro další chov hmotnostně silná zvěř a vše průměrné a slabé odloveno. V honitbách v praxi je to však většinou jinak.

Nevím na základě čeho došel pan J. Jiroušek k tomu, že nabádáme k odstřelu bachyní a naše názory jsou patologické a vydávající se cestou likvidace posledních zbytků toho dobrého co v lese a myslích myslivců zbylo. Nikdy bych vůči druhému autorovi nepoužil tak silných výrazů, zvláště pokud převezmu do svého článku většinu těch myšlenek, které považuji za řešící situaci. A druhé autory uvedu tím, že již vyčerpali náměty na řešení, zvláště Dr. Babičku, zabývajícího se odborně chovem černé zvěře již tři desetiletí.

V našem článku bylo jasně uvedeno, že "nebudeme lovit kvalitní staré bachyně, ale zejména bachyně lončáky".

V současnosti jsme se dostali do situace, kdy značná část bachyněk lončáků již vodí selata. A tím při svém vývoji samy zakrní a chovná kvalita jejich selat je přinejmenším pochybná. Nedovedu si dost dobře představit, jak navrhuje autor, že bychom na ně měli pohlížet jako na dospělou zvěř. Prvotním zájmem chovu by mělo být včasné odlovení všech těch bachyněk často s hmotností pod 30 kg a vodících několik selat. Samozřejmě je odlovit i s jejich selaty. Pro chov divočáků by bylo ideální, kdyby dostatek kňourů zamezoval oplozování samičích selat a v chrutí by byly až bachyně lončáci nepodtržené ve svém vývoji předčasnou reprodukcí, které by poprvé metaly selata ve třetím roce svého života. Tak jak to bývalo v přírodních, člověkem neovlivněných, populacích. Jenomže dnes jsme úplně jinde a praxe v honitbách s dodržováním chovatelských zásad je taková jaká je. Stejně tak do jaké víry se v jednotlivých okresech angažuje státní správa myslivosti v prosazování a optimalizaci chovu nejenom černé zvěře. Skutečně jsme poněkud skeptičtí k navrženým opatřením, tak jak byly zpracovány jako razantnější řešení současného kritického stavu v chovu černé zvěře v ČR v myslivecké komisi jako návrh pro MZe ČR a uvedli jsme své odlišné, praxí potvrzené názory na řešení v druhé části článku. A o jejich oprávněnosti svědčí výsledky v chovu černé zvěře v okrese Šumperk, kde jsme snad i my trochu přispěli k nejdéle řízenému chovu černé zvěře v ČR. I přes všechny nedostatky a opravdu jen částečné dodržování chovatelských zásad se šumperský okres v kvalitě chovu zařadil mezi přední okresy v ČR s nejvyšším počtem zdokumentovaných medailových kňourů.

Ing. Vladimír DIVIŠ