Vlastník? Zvíře určené k odstřelu

Ze všech možných živočichů působí českým myslivcům největší obtíže soukromý vlastník honebních pozemků. Bylo to zřejmé již v době před přípravou současného zákona o myslivosti a markantně se to projevilo při schvalování. Podobně i při projednávání jeho novely bylo ze stejných důvodů několikrát "tělo na tělo".

Základ problému je dán konstrukcí mysliveckého zákona, který (mírně zjednodušeno) vychází z toho, že všechny pozemky, které nejsou uvnitř zastavěného území obce anebo nejsou oplocenými zahradami či farmami, případně nejsou vybetonované... jsou honebními pozemky. To znamená, že kterýkoliv vlastník neoploceného pozemku se musí smířit s tím, že se na jeho pozemku může prohánět nejen zvěř, ale i myslivci.

Na jedné straně se zdá logické, že má být v rámci myslivosti o zvěř pečováno. Nelze přitom očekávat, že se zvěř naučí rozlišovat pozemky, na kterých se může zdržovat a kde to má výslovně zakázáno. Myslivost se tedy musí odbývat všude tam, kde je zvěř. Zdrojem sporů je ale především rozdílný názor na nutný rozsah omezení vlastnických práv ve prospěch myslivosti. Konkrétně to, jak bylo v novele zákona naloženo s jedním z práv vlastníků honebních pozemků.

Základní územní prvek pro výkon myslivosti je honební pozemek. Ten je zanesen v katastrální mapě, má příslušné parcelní číslo a obvykle i vlastníka. Jeden nebo více souvislých honebních pozemků tvoří honitbu, která nesmí být menší než pet set hektarů. Honitba může být tvořena honebními pozemky jednoho vlastníka, ale počítá se spíše s tvorbou honebních společenstev tvořených více vlastníky.

A právě na takovéto honitbě lze provozovat myslivost - slovy zákona zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. Honitbu uznává příslušný státní orgán.

Až potud by vše zřejmě bylo bez problémů, kdyby zákon neumožňoval, aby státní orgán na žádost k takovéto honitbě připojil i související honební pozemky těch vlastníků, kteří nemají zájem o účast v honebním společenstvu, jinak též o provozování myslivosti.

Zákon se pokouší stanovit pravidla hry, tedy to, co musí vlastníci při obhospodařování pozemku činit, aby neškodili zvěři (a myslivcům). Na druhé straně se pokouší určit i povinnosti uživatelů honiteb ve vztahu k pozemkům, na kterých myslivost provozují. Kromě toho přiznával vlastníkům honebních pozemků, kteří nejsou členy honebního společenství, právo na náhradu za užívaní jejich pozemků pro účely myslivosti a až do poslední novely i právo užívat honitbu, do které byl jeho honební pozemek přičleněn.

Rozpory provázená novela přinesla několik změn, které jsou problematické. Především změnila povinnost starosty honebního sdružení svolat valnou hromadu nejméně jednou ročně na povinnost učinit tak "zpravidla jednou ročně".

Jestliže uvážíme, že členové honebního společenství ručí svým majetkem za závazky společenství, starosta je volen na deset let právě valnou hromadou a jménem společenství vykonává v podstatě všechny právní úkony, zdá se, že drobná změna zákona otevírá dveře k desetileté samovládě starosty. Samovládě zakončené společným placením závazků společenství.

Ani právo vlastníků honebních pozemků na přednostní užívání honitby nepřežilo novelu. Nyní má sdružení povinnost dát přednost výhradně svým členům: Vlastník tedy žádné právo k svému pozemku jako honitbě nemá. Ocitl se zcela na vedlejší koleji, což mnozí vnímají jako zásah do jeho práv.

Novela, která nyní čeká na podpis prezidenta, byla schválena většinou tvořenou sociálně demokratickými a komunistickými poslanci, mezi které se připletli asi tři lidovci. Byl přehlasován i Senát, který návrh novely odmítl právě s ohledem na nedůvodný zásah do soukromých práv. Zatímco zastánci soukromého vlastnictví vyhrožují Ústavním soudem, myslivci trpělivě vyčkávají s prstem na spoušti.