Jeli jsme do této země s tím, že jsme neměli úplně tušení, co můžeme očekávat. Necelé dva měsíce před odletem postihlo Maroko v oblasti Marrakeshe silné zemětřesení a aby toho nebylo málo, 14 dní před odletem došlo k napadení Izraele hnutím Hamás. Nakonec ale vše proběhlo bez problémů.
Maroko je země na severozápadě Afriky se zhruba 37 miliony obyvatel. Vládní zřízení je konstituční monarchie, v níž vládne král Mohamed VI. Obyvatelé Maroka jsou z 98 % muslimové, cca 1,5 % křesťané a zbytek Židé. Všude je patrná mohutná výstavba jak domů, tak silnic, vysokorychlostní železnice, vodovodů a mnoha dalšího. Je zde velmi patrný značný rozdíl v životní úrovni ve městech a na vesnicích, které jsou zemědělsky orientované. Spousta zemědělců využívá k práci stále i koně. Pro někoho to může být úsměvné, že jsou dosti pozadu, ale může přijít den, kdy budou značně napřed… Člověk by neměl zapomínat na svou historii.
Přiletěli jsme ve večerních hodinách s mezipřistáním v Paříži do hlavního města Rabat, a ještě před ubytováním jsme stihli okružní prohlídku města. To leží na pobřeží Atlantského oceánu, žije v něm cca 650 000 obyvatel, vše je uklizené a všude spousta zeleně. Zastavili jsme na vyhlídce na Hassanovu věž a nový mrakodrap The Bank of Afrika Tower, druhý den jsme ještě projeli kolem Královského paláce, pevnosti Kasbah des Oudaias a dalších zajímavých budov a poté vyrazili do města Meknes. Cestou jsme stihli prohlídku nejjižněji položeného starého římského město Volubilis a poté už jsme navštívili první farmu s názvem Domaine de la Zouina, která se zabývá pěstováním a zpracováním vína na rozloze 85 hektarů a oliv na dalších 15 ha. Produkci bylo samozřejmě potřeba ochutnat a nakoupit nějaké vzorky na cestu, aby degustace mohla pokračovat večer na hotelu.
Další den dopoledne jsme cestou do Fesu navštívili rodinou farmu Amghar, která hospodaří na výměře 45 hektarů. Sejí v listopadu poté, co opadnou letní vedra, a přijde období vydatnější na déšť. Srážkový úhrn v jejich oblasti je 700 mm ročně, což je srovnatelné s námi, ale vlivem vyšších teplot je zde daleko větší odpar, a i zde se tak sklízí jedna úroda. Pěstují ječmen, pšenici a kukuřici, vše bez postřiku. Hektarový výnos u pšenice je 30 – 40 q/ha. Byli jsme jejich první zahraniční návštěva. V odpoledních hodinách jsme pak přejeli do Fesu, kde jsme se nejdříve zastavili u pevnosti Bjord Nord nad městem a měli ho celé jako na dlani. Měli jsme také možnost vidět výrobu keramiky, která je pro tuto oblast vyhlášená a výrobky se odtud rozesílají v podstatě do celého světa. Další vyhlášený obor ve Fesu je koželužství. Poté jsme prošli středověkou medinu, kde úzké uličky působily velmi stísněným dojmem. Na trzích tu prodávají nepřeberné množství zboží. Maso tu běžně visí v půlkách mimo chladící zařízení, slepice tu měly za nohy svázané dohromady a zabíjeli je přímo na místě. Kdyby přišla kontrola z hygieny, měla by mdloby. V Maroku má ale v sobě obchodníka každý a neustále se vám snaží něco prodat.
Z Fesu jsme se přesunuli do oblasti města Casablanca, což je s 3,5 miliony obyvatel nejlidnatější město Maroka. Navštívili jsme zde farmu Gaia, která se věnuje permakultuře. V podstatě celá farma má kapkové závlahy a produkuje velké množství zeleniny a ovoce. Na farmě jsme i poobědvali marocké národní jídlo tajine, což je směs masa a zeleniny na milion způsobů a připravuje se dohromady v keramické kuželovité nádobě. Odpoledne jsme navštívili další farmu - Jnane Chama, která se zabývá produkcí zeleniny a ovoce v ekologickém režimu, a ochutnali jsme místní produkty.
Druhý den následovala prohlídla města Casablanca, které je ekonomickým centrem Maroka. Navštívili jsme centrální trh, trh s olivami a náměstí Muhammada V. Tam jsme si všimli, že nás doprovází dva muži s páskou turistická policie. Co to znamená, jsme pochopili záhy, když se k nám přiblížil hlučný pán, který měl potřebu nám něco sdělit, a byl hned odveden. Cestou do města El Jadida jsme se ještě zastavili u mešity Hassana II, monumentální stavby na břehu Atlantského oceánu.
Po příjezdu do města El Jadida jsme vyzkoušeli, jaké to je, koupat se na konci listopadu v Atlantském oceánu. Bylo tu pro nás krásných 28 stupňů, ale evidentně již po sezóně, koupali jsme se tu jediní, místní chodili již v teplých bundách.
Druhý den jsme se cestou do Marrakeche stavili na mléčné farmě Rachid Menou, kde mají cca 30 dojnic a stádečko ovcí. Polní práce si sjednávají službami – majitel žije ve městě a farmu pro něho udržuje správce. Vše dělají manuálně. Další zastávka byla v klidném údolí s penzionem Safa Boulaouane, kde vaří vše z vlastních potravin a kam jezdí relaxovat hlavně lidé z měst. V podvečer jsme se ubytovali v Marrakechi a ještě stihli okružní prohlídku města a hlavně náměstí Jemaa El-Fnaa, které se večer stává místem, kde se místní scházejí a baví. Večer má i úplně jinou atmosféru než přes den, kdy tu jsou trhy. Ráno jsme ještě navštívili zahrady Majorelle, které působí jako oáza klidu. Dále jsme se přesunuli k mešitě Koutoubia, na které byly patrné, stejně jako na dalších pár budovách, pozůstatky po nedávném zemětřesení.
Předposlední den našeho pobytu jsme zavítali na farmu, kde se specializují na pěstování máty. Měli zde asi šest různých druhů máty a proběhla i ukázka přípravy a ochutnávka mátového čaje. Poslední zastávka byla na farmě zaměřené na pěstování citrusů a oliv. Mandarinky přímo ze stromu byly výborné. Po obědě proběhla soutěž ve vaření marockého mátového čaje a pak jsme se již vydali do pouště, kde nás čekal závěrečný večer.
Co říci závěrem…? Snad jen, že Maroko je krásná země a je dobré vidět, jak se žije jinde. Jedině tak si člověk může vážit toho, kde žije a že to není samozřejmost.
Roman Fogl, ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí