Roman Koutek: Ještě že jsme v EU!

Podle Romana Koutka, předsedy regionální Asociace okresu Olomouc a nového člena celorepublikového předsednictva ASZ, lze uvést celou řadu argumentů pro členství naší republiky v Evropské unii. Za všechny snad ten hlavní: Nebýt evropské legislativy, měla by rodinná hospodářství, i další menší zemědělské subjekty, v konkurenci s oligarchickými podnikateli propojenými se státem, namále. EU však podle Romana Koutka zohledňuje oba směry, ekologický i produkční, a podobně s nimi počítá i Asociace soukromého zemědělství.

Na kraji Olomouce, na dohled od Svatého Kopečku leží malebná obec Topolany, která je dnes vlastně součástí Olomouce. Zde na 75 hektarech hospodaří se svou rodinou, tj. s manželkou, dvěma syny a za pomoci rodičů Roman Koutek. Po zemědělské škole hrál s potěšením lední hokej na ligové úrovni, tak jej poznala budoucí manželka, a dnes jej poznává jako sedláka, který hospodaří, také s potěšením, a hraje jinou ligu. K hospodářství patří pole, ve stáji je pár kusů skotu, o které se pomáhá starat Koutek starší, protože ho to těší. Na dvoře popocházejí kachny, ochočený indický běžec, létají holubi moravští pštrosi a to vše s majetnickým pohledem sleduje černý kocourek.

Můžeme začít vaším pohledem na činnost Asociace?

Od loňského června jsem členem celorepublikového předsednictva.  Zde v regionu, kde jsem nyní předsedou, byly názorové rozepře, ale již nejsou. Řekl bych, že došlo trochu ke střetu představ, jak by ten náš spolek měl fungovat. Možná v tom hrály roli i nadstandardní vztahy bývalého regionálního předsedy s minulým ministrem, ale dnes už je situace vyjasněná, názorové rozdíly jsme vyřešili a pokračujeme dál. Ukazuje se, že čas od času v některém regionu vyplynou nějaké problémy, jako třeba na Krnovsku či nyní v regionu Praha východ a západ, ale je třeba si ujasnit, kam by Asociace měla směřovat a nenechat se strhnout žabomyšími spory, ty je třeba překonat.

Dělení na směr tzv. zelený a směr čistě produkční je poněkud zjednodušující. Mám nicméně obavy, aby se takové extrémní představy nevyhrotily. Je třeba vnímat tyto dva póly, ale nacházet společnou řeč. Proto nemám rád takové pojmy jako „chemické průmyslové zemědělství“ ani „zelený extrém“. Je třeba najít kompromis a poslouchat obě strany.

Myslím, že ty někdy protichůdné názory, a mnohdy jen zdánlivě, dobře pochopil nový předseda ASZ Jarda Šebek. Možná není někomu po chuti, ale naštěstí má podporu většiny, i v předsednictvu. Je jasné, že se situace vyvíjí, i v Asociaci. Vedení musí reagovat nejen na potřeby našeho spolku, ale celého zemědělství. I předchozí předsedové, ať to byl pan Němec nebo Stehlík, vždy jednali tak, jak bylo v dané situaci potřeba. V každé době a i v té dnešní je nutné, aby vedení Asociace umělo jednat diplomaticky, a zde má současný předseda velkou výhodu, vždyť se do současné funkce propracoval od řadového člena, přes práci v sekretariátu a funkci tajemníka. Je zběhlý v úředních věcech, zná náležité postupy, a to je v dnešní době nedocenitelné.

V předsednictvu jste se tedy v chápání budoucnosti Asociace s panem předsedou potkali?

Ano, však já jsem také loni do předsednictva kandidoval s cílem bojovat proti narůstající byrokracii sužující nás sedláky, ale teď po roce vidím, že jí spíš ještě přibylo. Jenže my musíme umět v úředních záležitostech obstát, i když se nám to nelíbí. Za velký cíl považuji i nadále, podobně jako pan předseda, dokázat jednat se všemi členy, diskutovat se zastánci všech názorů a nacházet společný smysl našeho společenství. Přinášet nové nápady a také směřování.

Máte tedy nějaký návod, jak lépe obstát?

Říkal jsem si, že když našim členům radím a doporučuji zpracovávat pokud možno suroviny doma a prodávat tak onu přidanou hodnotu, tak bych to měl podpořit vlastními zkušenostmi. Neusilovat jen o zvyšování produkce, ale o to, aby přidaná hodnota, kterou většinou přidávají jiní, tedy zpracovatelé, zůstala u nás! Uvedu příklad: Mám zájem o zpracování olejnatých semen, získávat olej ze sóji, řepky, slunečnice, konopí. Když jsem si přečetl mnohastránkovou první informaci ze Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) a zjistil, co všechno musím splňovat, zalekl jsem se. Naštěstí mě paní, která měla tuto záležitost na starost, brzy uklidnila. Ne všechno se mě týká, a dané podmínky pro mě jsou příznivé. Musím přiznat, že jsem tak vstřícné jednání od státních úředníků opravdu nečekal. Z vlastní zkušenosti tedy radím jednat včas a otevřeně, a pak se lze dočkat jako já, vstřícnosti a korektního přístupu. No a já již toto zařízení na získávání oleje buduji. Nejdřív chci zpracovávat jen to, co vypěstuji, a pak se uvidí, jaká bude poptávka.

Věnuji se hlavně pěstování sóji, je to moje specialita. Dlouhodobě spolupracuji s osivářskou firmou Prograin Zia, u mě se také koná tzv. polní den a pořádám též zimní seminář „hospodářšký den“ s firmou GM Chemie - HYCOL, kterou zastupuji. Myslím, že sója má u nás budoucnost. Zatím se jí osívá 12 až 15 tisíc hektarů. To je asi půl procenta z celkové výměry zemědělské půdy. A mohlo by to být více, a zde na Hané má pěstování sóji budoucnost. Představme si, že by se nemusela sója dovážet a byli bychom v této komoditě soběstační. V EU se brojí proti GMO potravinám, a přitom veškerá sója, která se dováží, je GMO – geneticky modifikovaná.

Za podporou pěstování sóji a luskovin vůbec také stojí Asociace pěstitelů a zpracovatelů luskovin, kde jsem též členem představenstva. Na její půdě také vznikla Iniciativa – sója 150, což znamená, že by bylo žádoucí dosáhnout desetkrát vyšších osevních ploch luskovin, včetně sóji, to znamená 150 tisíc hektarů. Toto číslo není nahodilé, vychází z toho, že se do ČR dovážejí krmné extrudované šroty ze sóji z USA v množství,  které odpovídá úrodě ze 150 tisíc hektarů. Takže to by nám stačilo. A připočtěme další plus, nešlo by jen o úsporu a přímý zisk pro pěstitele, ale i o zisk nepřímý, luskoviny totiž zlepšují půdu, prospívají její struktuře a vážou vzdušný dusík. Zatím jsou u nás luskoviny trochu popelkou. Trochu se oživilo pěstování hrachu do luskovinoobilných směsek, ale je to málo. Potenciál sóji je obrovský, jen to chce jej využít. 

Asi před pěti lety vznikla iniciativa Dunajská sója, je to vlastně obchodní značka, která zvýhodňuje naši evropskou produkci. Takto certifikovaná sója se prodává o tisíc korun dráž na tunu, jen proto, že zaručuje, že není geneticky upravená. Ale takto označená sója se nepěstuje jenom kolem Dunaje, oblast zasahuje od Polska přes Slovensko, Maďarsko, Česko až po Rakousko.

Takže v zemích bývalé „podunajské monarchie“

Vidíte, i v tomto jsme si s našimi sousedy, bývalými spoluobčany, blízcí. I v této oblasti je spolupráce na místě a já věřím, že bude i nadále prospěšná.

Ano, pěstování je jedna věc, lisování oleje druhá… No a obchod třetí…

Ano, a je to aktuální. Je zájem o tyto oleje, o sójový, řepkový i slunečnicový. Každý má třeba trochu jiné určení, ale to je přece dobře. Mluví se o podpoře domácí produkce, a to zákonem, ale já soudím, že domácí produkce se podporovat má, ale ne zákonem. Zákazník to musí sám chtít. A jak ho k tomu přivést? Kvalitou a osvětou, i když je jasné, že to všechno dlouho trvá.

My sedláci máme co nabídnout, a to se ukázalo právě v minulých týdnech, v době krize, tedy přesněji koronakrize, kdy lidé raději zašli k sedlákovi, než do supermarketu. Uvědomili si, že mohou kupovat potraviny adresné, že vidí, odkud jsou. Zdá se, že se uvažování lidí začalo měnit.

Mluví se pořád o potravinové bezpečnosti, a najednou lidé viděli, že potraviny od sedláka se k nim dostávají přímo, že nemusejí procházet třemi sklady a překonávat spousty kilometrů na cestách.

A to nechci mluvit o tom, jak se nyní všechny problémy svádějí na „Covid“. Ty problémy byly před ním, jen nyní se nápadněji projevily. Jsou to problémy se zavedeným obchodem, který začínal z různých důvodů váznout. A pak se najednou všechno začne svádět na Evropskou unii s jejími předpisy. Podle mě je však členství v Unii výhrou! Není samozřejmě všechno v pořádku, a je třeba umět diskutovat o tom, jak by měla fungovat, ale není dobré být proti.

Zmínil jste se o adresnosti potravin…

Ano, a s tím souvisí dohledatelnost původu, o které mluví nejen dozorové orgány, třeba již zmíněná potravinářská inspekce, ale již se o ni zajímají zákazníci. Chtějí vědět, že obilí bylo sklizeno zde, zvíře vykrmeno zde, a odsud je pečivo i maso a i olej. Je to i dobrý argument pro ty, kdo se sedlačením živí. Takto uvažuji i já se svými 75 hektary, které mě opravdu uživí.

Mohu uvést příklad toho, jak suroviny a potraviny po EU putují: prodával jsem pšenici jednomu domácímu obchodníkovi, ten ji nakupoval pro rakouskou firmu, která ji vezla do Itálie, pro obilí přijel polský kamion, a řídil ho Rumun, který na mě mluvil rusky. Tohle je EU, ale funguje, všichni byli spokojeni. Tak má ostatně obchod fungovat, aby byli všichni spokojeni.

Takže 75 hektarů vaši rodinu uživí? Jsou slyšet hlasy, že toto už u nás není možné…

Je to tak. Část rozlohy je manželky, která je také členem ASZ. Máme to tak rozdělené proto, že chceme zkusit mít jednu část ekologickou. Té se bude věnovat manželka, chce se zaměřit zejména na pěstování bylin. Není to ani tak otázkou přesvědčení, ale chceme zkusit, zda to jde. Celá řada členů Asociace zde hospodaří ekologicky a ne jenom na horách. Dále máme pár kusů masného skotu. Můj otec dělal celý život v zemědělství, pracoval jako zootechnik a tak si hned v roce 1989 pořídil první krávu, já jsem byl radši víc na poli. Dnes se otec stará o několik krav a jednoho býčka. Dokud může a bude jej to bavit. Já spolupracuji s jednou základní školou z Olomouce, třetí čtvrtá třída. Chodí se k nám v rámci výuky dívat, jak vypadá zemědělství. Když položím otázku, kdo již viděl žirafu či tygra, zvednou se skoro všechny ruce. Ale když se zeptám, kdo již viděl krávu, tak se těch rukou zvedne poskrovnu. U nás pak mohou vidět, jak vypadají slepice, kachny, holubi a jak po dvoře chodí kočka.

A to by si měli vzít za své členové Asociace, otevřít hospodářství, aby lidé z města a jejich děti mohli vidět, jak to zemědělství vlastně vypadá. Že to opravdu nemusí být velkokapacitní kravín, obrovský kombajn se záběrem dvacet metrů, ale že to může být rodinná farma, kde má všechno lidský rozměr a kde také bývá veselo. A že se zvířata nějak ozývají, kráva bučí, kohout kokrhá, a že to je jejich přirozenost. A když je mokro, tak je bláto, a když je sucho, tak se práší. Že jsou práce, které nepočkají, a musí se udělat. A co všechno se musí udělat, než se mléko nebo chléb nebo jogurt dostane na stůl. Možná si pak lidé uvědomí tu práci, a také že není třeba tolik věcí k životu, že je dobré se trochu zbrzdit a zamyslet se nad často zbytečnou spotřebou.

To jsem v posledních týdnech, v období karantény, poznal i trochu na sobě, že nemusím tolik cestovat, ani nakupovat. A navíc jsem doma udělal hromadu věcí, na které jsem pořád neměl čas.

Topolany, malebná obec, kde jste se narodil a kde s rodinou žijete, je dnes součástí Olomouce…

Otcův rod, tedy Koutkové, jsou místní, maminka byla od Zlína, a moje žena je původem z Olomouce.  Máme v Topolanech obecní úřad, ale spadáme pod Olomouc. Má to své výhody i nevýhody. Například sem jezdí městský autobus, a to je dobře. Ale nemáme šanci se podílet na programu MASK (Místních akčních skupin), protože patříme pod magistrát Olomouce. A pokud se na obci něco řeší a o něčem rozhodneme, trvá to déle, neboť jsme poradním orgánem, ale finální rozhodnutí je na Olomouci.

Zmínil jste rodinu…

Ano, mám dva syny, starší Jakub nyní dělal zkoušky na střední školu a udělal je, na školu chemickou, zemědělství jej zajímá spíš nepřímo. Mladší, ten zájem má, o traktor, i o zvířata, ale uvidí se. Nehodláme syny do něčeho tlačit, snažíme se je vést, aby věděli, co zemědělství obnáší, ale nenutíme je. Myslím, že nejhorší je děti znechutit. Mohu zmínit příklad jednoho soukromého zemědělce, který se věnoval pěstování zeleniny, a syna i dceru u toho přísně držel, avšak při nejbližší možné příležitosti pak oba ze zemědělství utekli. Tak takhle tedy ne.

... Připojil se k nám i Koutek starší a zavzpomínal, jak převzal hospodářství po svém otci, zde byly grunty zhruba patnáctihektarové, ale dlouho to na hospodaření nebylo, v polovině šedesátých let zde muselo vzniknout družstvo. V něm pak pracoval jako zootechnik a zažil všechny peripetie, kterými družstva procházela, jak se ta menší slučovala. A jak nakonec radši dělal krmiče za víc peněz, než zootechnika za tisícovku. Až přišel rok 1989 a nastala příležitost opět hospodařit, ale to už bylo na synovi Romanovi, také absolventovi střední zemědělské školy. Otec se na restituovaném majetku začal věnovat zemědělství, začal s pěknou jerseykou dovezenou z Rakouska, pořídil si poníky, ty spíš pro zábavu, a na práci malotraktor. Přitom ještě rád přijal práci zahradníka v Dětském centru v Topolanech, kde jej bavila práce s handicapovanými dětmi.

A Roman Koutek pokračuje:

Já jsem absolvoval střední zemědělskou školu, tady na Hradisku, jako otec i děda. Tou dobou jsem ale hrál hokej a nebyl jsem si svou budoucností jistý. Nicméně jsem začal hospodařit i proto, že jako začínající zemědělec jsem mohl jít na vojnu jen na půl roku, no a po vojně jsem se do hospodaření opravdu dal. Hokej jsem hrál rád, (a hrál úspěšně, první ligu, dodává manželka Radka), ale hodně mi šlo o tu hru, jenže vrcholový hokej vypadá trochu jinak. Takže nyní si hraní užívám na statku.

Otec byl zde zakládajícím členem Asociace, a s její pomocí jsem si s mnoha věcmi poradil. Navíc jsem díky generačnímu převodu obdržel šikovný příspěvek. Nu a tak hospodařím a věřím, že jako má můj otec pokračovatele ve mně, budu jej mít i já.

Doufám, že to, co jednou předám, bude životaschopné, zejména s tím chystaným zpracováváním olejnatých semen. Proto také neuvažuji o dalším rozšiřování výměry. Myslím si, že není třeba přehnaně růst, zejména když jde o rodinné hospodaření. Zde je vhodnější využívat spolupráce s ostatními sedláky, například jeden poseče kombajnem (já), druhý odveze apod.

Hovoříte hlavně o polích, o lisování oleje, ale na dvoře je slyšet i vidět spoustu zvířat…

Ano, u nás jich můžete vidět hodně, třeba holuby, moravské pštrosy, však jsem členem Svazu chovatelů, pak máme slepice, kachny, ale i indického běžce z líhně, toho si ochočil mladší syn Matěj, slepice, v maštali krávy, a samozřejmě kočku. Ale dnes je ve vesnicích zvířat čím dál méně. Například v celých Topolanech jsou dva kohouti, včetně toho našeho, ale žádné krávy, žádná prasata.

A ještě úvaha o dalším směřování Asociace:

Naše Asociace se od Agrární komory či Zemědělského svazu odlišuje především tím, že není uniformní, máme zde, na Olomoucku, třeba 30 hospodářství s průměrem 65 hektarů, ale samozřejmě jsou zde i několikasethektarová. To samozřejmě přináší jisté problémy, protože každý je trochu jiný, ale my musíme najít to, co je společné pro všechny. A nezapomínat na spolkovou činnost, ta má roli i společenskou. Je to vidět zejména na starších členech, kteří jsou opravdu hrdí na členství. Zde vidím jistý nedostatek v našem PR, je třeba zdůrazňovat, že nejsme jen spolek, který má váhu díky ekonomické síle, ale i díky morálce, zásadám, a který se nebojí zvednout a pojmenovat problém jako první.

A nesmí se zapomínat, že nejen prací je člověk živ, však se tím také řídím.

A to je vše. Vlastně ne, povídali jsme dlouho a dalo by se pokračovat, s tak milou rodinou se těžko loučí, a od plněných lívanečků se tak nechce. Nicméně cesta je daleká a není možné hospodáře zdržovat od práce moc dlouho, aby pak ještě stihl žít.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2020), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.