Současná společná zemědělská politika EU má řadu nedostatků, které brání farmářům přispívat k rozvoji krajiny nebo ochraně půdy. Patrné je to zejména v Česku. Změnit to mají nová pravidla. Jak? Na to se EURACTIV.cz ptal odborníka Lehejčka.
Jiří Lehejček je místopředsedou evropské organizace pro ekologické zemědělství a biopotraviny (IFOAM Organics Europe) a od roku 2019 také předsedou České technologické platformy pro ekologické zemědělství.
Společná zemědělská politika EU (SZP) podle zprávy Evropského účetního dvora nepřispívá k ochraně životního prostředí. V čem je podle Vás environmentální aspekt nynější SZP nedostatečný?
Současné nastavení společné zemědělské politiky nepřináší našemu životnímu prostředí a krajině v podstatě nic. Nastavení je neambiciózní až škodlivé. Například greening, což je platba, která je nastavena tak, že ji ve výsledku získají všichni, se zcela míjí účinkem. Původně měl greening fungovat jako zelená nadstavbová platba. Když se ale dnes podíváme do krajiny, tak nelze vidět jeho efekt a slouží pouze jako navýšení základní platby. Žijeme v zemi, kde je více než 40 procent podzemních zdrojů vody zasaženo syntetickými pesticidy a hnojivy. Biodiverzita setrvale klesá, erozí je postižena většina české půdy, schopnost půdy zadržovat vodu je na polovině potenciálu, a to všechno přesto, že se za péči o českou krajinu jen ze SZP ročně protočí přes 30 miliard korun. Z veřejných peněz si tedy zhusta platíme devastaci krajiny a půdy.
Návrhy na budoucí SZP a její environmentální část jsou rovněž kritizovány, mj. proto, že nemusí dostatečně přispívat k realizaci Green Dealu. Ekologické organizace dokonce varují, že současné návrhy Komise „zhorší pestrost naší krajiny a nepomohou zpomalit klimatickou změnu“. Co by se tedy podle Vás mělo změnit?
Je potřeba rozlišovat dvě věci.
Za prvé, přímé platby historicky slouží ke stabilizaci příjmů zemědělce a jeho rodiny tak, aby kvůli meziročnímu výkyvu cen na trzích nebo klimatickým podmínkám nebyl ožebračen a nedošlo k tomu, že by prodal svou půdu. U nás a jinde, kde dominuje velkoformátové zemědělství, ovšem přímé platby slouží ke generování vysokých zisků, a to na úkor podmíněnosti ve smyslu „veřejné peníze za veřejné statky“.
A za druhé, máme tu agroenvironmentální opatření, která jsou historicky ve druhém pilíři SZP. Nově to budou tzv. ekoschémata, která mají nahradit greening. V tomto druhém pilíři je vyžadována zásluhovost, aby prostředky, které zemědělec získá, byly ve veřejném zájmu využity na welfare zvířat, zdravé životní prostředí, biodiverzitu, retenci vody v krajině, čištění vzduchu, protierozní opatření atp. Do této „zelené“ části SZP je třeba jednak alokovat výrazně více prostředků a druhak je třeba, aby byla skutečně účelně nastavena a řešila konkrétní environmentální výzvy současnosti s ohledem na specifika jednotlivých členských států.
Ekoschémata musí být motivační
Zmínil jste ekoschémata. Pozice Evropského parlamentu a Rady EU se k nynějším návrhům liší mimo jiné v tom, že obě instituce vyčlenily jiné procento přímých plateb na tato opatření. Europoslanci požadují minimálně 30 procent a členské státy 20 procent přímých plateb vyčleněných na postupy šetrné k životnímu prostředí. Neshody panují také nad tím, zda by ekoschémata měla být pro zemědělce dobrovolná či povinná. Jaký je na to Váš názor?
Jak už jsem zmínil, měla by být posílena zásluhovost. To znamená, čím více na ekoschémata, tím lépe. Proto tedy doufám, že v rámci trialogu zvítězí návrh Evropského parlamentu. Nicméně i ten považuji osobně za nedostatečně ambiciózní.
Realita je u nás taková, že ze zatím neúplného čtyřistastránkového technického návrhu strategického plánu, který neměli možnost stakeholdeři dostatečně projednat s ministerstvem zemědělství, vyplývá, že ekoschémata dostanou všichni. Pak je tedy úplně jedno, jestli ekoschémata budou tvořit 20, 30 nebo třeba 100 procent, protože pokud je mají dostat všichni, tak opět nebudou nastaveny zásluhově. Cílem je rozdat peníze bez ohledu na to, jak se hospodář chová ke krajině a půdě.
Co se týče jejich povinnosti, ekoschémata by měla být jednoznačně povinná pro členské státy. To znamená, že členské státy by je měly zavést. Pro zemědělce není povinné brát dotace, takže by ani nemělo být pro ně povinné čerpat peníze z ekoschémat. Pokud by to bylo povinné, tak to povede k tomu, že se bude muset vyjít všem vstříc. Ale ekoschémata mají právě fungovat tak, že mají být motivační, aby byl zemědělec náležitě ohodnocen za to, co doručí veřejnosti.
Spor se také vede o to, co vše lze považovat za ekologická opatření. Co by to podle Vás mělo být?
V rámci EU existují určité rámce a je zřejmé, že environmentální potřeby Skandinávie jsou zcela odlišné od potřeb Malty, Rumunska nebo České republiky. Ve Skandinávii například není sucho problémem číslo jedna, jako tomu začíná být u nás. Ideální postup je takový, že bude dán košík možností a z nich státy vyberou a adaptují ty, které nejvíce reflektují klimaticko-environmentální potřeby a cíle obsažené ve strategii Farm to Fork a ve strategii pro ochranu biodiversity.
Chtěl bych také zdůraznit, že není třeba vymýšlet kolo. Například certifikované ekologické zemědělství, které obě strategie výslovně zmiňují jako řešení a cílí na jeho mohutný rozvoj, prokazatelně přináší většinu benefitů, které naší krajině chybí a současně vychází vstříc rychle rostoucí poptávce po biopotravinách.
Lidstvo by mělo snížit spotřebu masa
Někteří odborníci se nicméně domnívají, že ekologické zemědělství představuje naopak hrozbu pro životní prostředí.
To, že ekologické zemědělství má nižší výnosy, a tak spotřebuje více půdy, a tím pádem to je neekologické, považuji za narativ nejkonvenčnějšího agroprůmyslového zemědělství.
Ekologické zemědělství je výsostně znalostní sektor. Vychází z tradičních přístupů, nicméně kombinuje je s moderní znalostní základnou, protože například využívá přípravky na ochranu rostlin založené na přírodní bázi, které vyžadují významný výzkum a vývoj. Tím může být téměř stejně produktivní jako zemědělství konvenční. Samozřejmě, liší se to plodina od plodiny nebo klimatická zóna od klimatické zóny.
Současná mezera ve výnosech je způsobena zejména tím, že investice do výzkumu a vývoje v ekologickém zemědělství jsou řádově nižší než v zemědělství konvenčním. Nové prostředky v budoucí SZP nebo výzkumném programu Horizon Europe mohou tuto bariéru překonat.
Na to je navázaná intenzivní podpora poradenství, která se v konvenčním zemědělství smrskla v podstatě na prodej agrochemikálií, čest výjimkám. V ekologickém zemědělství má nicméně obrovský potenciál.
Druhá věc je, že u nás pěstujeme energetické plodiny na 27 procentech orné půdy. To znamená, že více než čtvrtina naší orné půdy neslouží k produkci potravin. Kdyby tomu tak nebylo, vypěstujeme dostatek biopotravin, a ještě nám zbyde místo pro biodiverzitu nebo na zatravnění v místech, která ohrožuje eroze.
Další věc, která už přímo nesouvisí s ekologickým zemědělstvím, nicméně lidstvo ji musí reflektovat globálně, je nižší spotřeba masa. Neznamená to vegetariánství, ale omezení nezdravě nadbytečné spotřeby masa z velkochovů a plýtvání potravinami obecně. Dnes se uvádí, že třetina potravin na světě se vyhodí. Ruku v ruce s tím je ale čtvrtina obyvatel světa obézní. Tady se dotýkáme něčeho, co škodí lidskému zdraví.
S větší poptávkou po biopotravinách bude klesat jejich cena
Evropská komise loni předložila strategii „Od zemědělce ke spotřebiteli“ (Farm to Fork), v níž navrhuje, aby čtvrtina zemědělské půdy v EU byla do 10 let v režimu ekologického zemědělství. Podle dat z roku 2018 bylo v rámci EU obděláváno „jen“ 7,7 procenta v ekologickém režimu. Je podle Vás tento cíl dosažitelný?
Já doufám, že ano. Čím dál více je reflektována potřeba Evropanů hospodařit udržitelně s ohledem na klima, welfare, krajinu. Společenská poptávka je obrovská. U nás je sice zatím spotřeba biopotravin v jednotkách procent, ale i na to myslí strategie Farm to Fork. Podporovat se totiž bude využití bioprodukce ve veřejném stravování.
Navíc, čím větší bude poptávka po biopotravinách, tím nižší bude jejich cena. Stačí se podívat do Německa, kde je biotrh velmi rozvinutý a cenový rozdíl mezi konvenčními a ekologickými potravinami je mnohem nižší než u nás. U nás jsou často biopotraviny dvakrát i třikrát dražší. Záleží ale na komoditě. Mléčné výrobky už například zdaleka tak velké rozdíly nemají. Ale například u ovoce a zeleniny to jsou rozdíly stále značné.
Jednu část tedy může vyřešit trh, druhou část vyřeší podpora skrze veřejné stravování. Velkou část bude tvořit samozřejmě i zmiňovaná společná zemědělská politika, která je nástrojem pro dosažení cílů strategie Farm to Fork a ochrany biodiversity skrze dotace. Evropská komise, která bude notifikovat národní strategické plány, bude dbát na to, aby se tyto cíle do nich propsaly.
Všechny tyto nástroje by tedy měly přispět k naplnění cíle dosáhnout čtvrtiny zemědělské půdy v ekologickém režimu.
Strategie od zemědělce ke spotřebiteli je v podstatě samostatnou iniciativou, která nemá přímé napojení na SZP. V čem to může být podle Vás problém? Je to i jeden z bodů, který kritizovali někteří europoslanci či odborníci v souvislosti se schvalováním pozice EP a Rady k nynějším návrhům nové SZP pro období po roce 2020.
Je to určitý signál, že Evropský parlament se nechal ovlivnit konvenčně-zemědělským lobby. Na druhou stranu, i kdyby to tam bylo, tak je to pouhá deklarace, která by měla symbolickou váhu. Podstatné nicméně budou konkrétní nástroje, které umožní či neumožní rozvoj ekologického zemědělství. Taková první vlaštovka je, že naše spíše konvenčně orientovaná vláda začala vnímat důležitost ekologického zemědělství a dané strategie a znovu umožnila vstup do ekologického zemědělství i během přechodného období, které nás nyní čeká, než vstoupí v platnost nová SZP.
Čeští zemědělci mají šanci ukázat se v dobrém světle
Jak cíl pro rozšíření ekologického zemědělství ovlivní české farmáře?
U nás se v režimu ekologického zemědělství obhospodařuje už více než 15 procent zemědělské půdy. My tedy k tomu cíli nemáme úplně daleko. Nicméně si musíme přiznat, že většina je v trvalých travních porostech a naplnit zbývajících 10procentních bodů bude obtížnější, protože se budeme muset zaměřit na ornou půdu, která je znalostně náročnější.
Na druhou stranu, zemědělci jsou zde historicky vnímáni veřejností jako „škodná české krajiny“. Když se podíváme na jakékoliv jiné ekonomické odvětví v ČR, tak skok, který jsme udělali od roku 1990, je obrovský, ale u péče o krajinu tomu tak zatím není.
Podpora ekologického zemědělství má proto velký potenciál i v tomto ohledu. Pokud se toho zemědělci sami chopí, tak to může změnit pohled české veřejnosti na zemědělský stav a může z nich učinit hospodářský “subjekt“, který bude vysoce ceněn. Dnes je krajina součástí klimaticko-environmentální krize, kterou nezodpovědná péče o krajinu spoluzpůsobuje a prohlubuje. Pokud se na ni zaměříme a dáme jí, co potřebuje, tak může být naopak součástí řešení a východisek k řešení dopadů klimaticko-environmentální krize. Pro zemědělskou obec je to obrovská příležitost, jak se profilovat v dobrém světle.
Jak se podle Vás změnil přístup k ekologickému zemědělství v souvislosti s koronavirovou pandemií?
Obecně během krizí, ať už to byla minulá krize ekonomická, současná zdravotní, nebo klimaticko-environmentální, se lidé často obrací k nějakým jistotám. Ekologické zemědělství není odtržené od reality, je to komplexní holistický a resilientní systém. Například komunitou podporované zemědělství, které se vyznačuje krátkým dodavatelských řetězcem, představovalo takovou jistotu během jarní vlny koronavirové pandemie, během níž se lidé masivně předzásobovali a v obchodech chybělo zboží. Ale ti, co mají s některými ekozemědělci dohodnuté pravidelné odběry biopotravin, mohli zůstat klidní.