V Maďarsku staví na rodinných farmách

ASZ Litoměřice již pravidelně několik let připravuje v červnovém termínu s finanční podporou Celostátní sítě pro venkov exkurze na farmy buď v České republice, nebo v poslední době do blízkých států. Tento rok padla volba na Maďarsko, kam naši členové zatím vyráželi spíše do lázní, ačkoliv zemědělství je zde na velmi vysoké úrovni, venkov je upravený a živý a obecně rozhodně na tuto zemi nelze nahlížet pouze skrze optiku známých stereotypů - guláš, papriky a cimbálka…

Obecné informace o zemědělství v Maďarsku

• Maďarsko má rozlohu 93.024 km2, z čehož 57 % představuje zemědělská plocha a dalších 21 % lesy.
• Celková populace je téměř 10 milionů obyvatel, z toho skoro 47 % lidí žije ve venkovském prostoru.
• Zemědělský sektor je charakterizován malými farmami, skoro 85 % z celkového počtu půl milionu farem má rozlohu méně než 5 ha.
• Zvláštností v rámci EU je velký podíl zornění (81 %) a naopak malý podíl trvalých travních porostů (14 %).
• Zemědělství má poměrně vysoký podíl na HDP - celých 4,5 % oproti evropskému průměru na úrovni 1,6 %.

Systém evropských dotací v Maďarsku

Přímé platby

• Maďarsko využívá stejně jako ČR platby na plochu (SAPS) a v rámci přímých plateb uplatňuje zastropování na hranici 176 000 EUR na farmu (odpovídá cca 1 200 ha). Ušetřené finance (345 mil. EUR za programovací období) přesouvá do Programu rozvoje venkova.
• Na citlivé komodity je přesunuto maximální množství přímých plateb (13 % obálky), finance jsou využity na chov skotu, ovoce a zeleninu, produkci mléka a mléčných produktů, bílkovinné plodiny, rýži, cukrovku a skopové maso.
• Maďarsko uplatňuje zjednodušený systém výplat přímých plateb pro malé farmy, kdy žadatelé, kteří dostávají do 1 250 EUR (odpovídá cca 10 ha), mají zjednodušenou administraci, méně kontrol a nemusejí plnit greening.

Program rozvoje venkova

• Rozpočet na období je celkem 3,4 mld. EUR z evropského rozpočtu + 0,74 mld. EUR z národních zdrojů.
• Maďarská vláda se rozhodla 15 % z obálky PRV převést na přímé platby.
• PRV má v Maďarsku tyto hlavní priority:- o zachování a obnova ekosystémů,- o rozvoj životaschopných farem, zvýšení ekonomického výkonu zemědělských podniků, podpora potravinového řetězce a řízení rizik v zemědělství.

Z návštěvy farem

S organizací programu velmi výrazně pomohla Katalin Kujány ze spolku Kiszléptek, který sdružuje malé zemědělce, řemeslníky a poskytovatele agroturistických služeb, společně s dalšími kolegy - sedláky. Tímto všem děkujeme za perfektní spolupráci a doufáme, že ji budeme moci v příštím roce oplatit při návštěvě maďarských kolegů na farmách v ČR. Obsah programu byl zaměřen na farmy různé velikosti a zaměření, většina z farem prošla v minulosti realizací projektu z Programu rozvoje venkova, takže během výkladu se farmáři podělili také o tyto zkušenosti. Cestou do Maďarska jsme navíc navštívili také jednu začínající „farmu“ na jižní Moravě.

Hustopečská mandlárna

Hustopečská mandlárna funguje teprve pět let, nicméně vznikla díky několikasetletým mandloňovým sadům, které jsou v současnosti jedinými v celé střední Evropě. Představují obrovskou atrakci pro turisty, a to zejména během jara, kdy jsou v plném květu, v první polovině října zde pak začne sklizeň a následně její zpracování. Dnešní hlavní produkt Hustopečské mandlárny - mandlovice se v Hustopečích vyráběla již dávno před tím, než se ji v roce 2002 rozhodla nynější majitelka Kateřina Kopová zlegalizovat. Paradoxně v době, kdy byla v ČR kvůli metanolové aféře prohibice, brzy se totiž ukázalo, že lidé se tehdy daleko více zajímali o kvalitu pití a dokázali tak ocenit několikrát destilovanou vínovici míchanou s výtažkem z mandlí a hroznovým moštem.

Dnešní produkce mandlí ve srovnání s největším zenitem v 60. letech, kdy se zde pěstovalo až 50 tisíc stromů na 185 hektarech, je celkem mizivá - mandlárně patří jen asi půl hektaru sadu, další mandle získává z produkce městského sadu a potřebný zbytek nakupuje ve formě mandlového macerátu ze Španělska. Sady se ale snad podaří časem rozšířit o další stromy moravské odrůdy, které mohou plodit až dvacet let.

Kromě mandlovice vyrábí Kateřina Kopová také višňový a kávový likér s příchutí mandlí, mandlovou paštiku, máslo, kávu, wineládu, olej a další sezónní produkty, které prodává jak napřímo přes e-shop, tak přes 200 obchodů po celé republice a také během slavností a dalších akcí ve městě Hustopeče, které rozjelo obdivuhodný mandlový marketing.

Aktuálně Kateřina Kopová začíná s realizací projektu, který jí byl schválen v rámci Programu rozvoje venkova jako investice do stavby nové provozovny, kde bude probíhat výroba mandlovice a další zpracování produkce. 

Mléčná farma Dunakiliti Agrár Zrt.

První zastávkou v Maďarsku byla mléčná farma v malém městečku kousek od slovenských hranic Dunakiliti. Farma patří poměrně velkému podniku vzniklému transformací bývalého družstva. Původně mělo družstvo také chov prasat a hus, ty byly ale postupně zrušeny. Snížila se také výměra, a to z počátečních 900 hektarů na současných cca 780 ha. Ani hektar této půdy ovšem nepatří přímo družstvu, protože Maďarsko povoluje prodej půdy pouze fyzickým osobám. Je to jedna z cest, jak stát podporuje rodinné farmy. Družstvo má nájemní smlouvy na 15 let, výše nájmu se pohybuje mezi 50 a 60 tisíci HUF/ha (100 HUF = cca 8,50 Kč),což v porovnání s obvyklou cenou půdy v této oblasti (kolem 1 mil. HUF/ha) je poměrně vysoká částka.

Farma v Dunakiliti má celkem 630 holštýnských dojnic s průměrnou užitkovostí kolem 30 litrů, které se díky dojírně o kapacitě 2x 20 dojnic daří dojit třikrát denně. Mléčná krize se samozřejmě projevila stejně jako v celé Evropě i v Maďarsku a loňská cena 65 HUF za litr (5,50 Kč) byla pro farmu skutečně likvidační, protože ani s příplatkem 25 HUF/litr od státu nepokrývala náklady na výrobu, které mají v Dunakiliti na úrovni 100 HUF. Nyní se cena dostala přes 90 forintů (cca 7,60 Kč) a farmě se tedy snad podařilo náročné období přečkat. Mléko podnik prodává do sýrárny, která z něj vyrábí produkty pro italský trh. Výkupní cena je sice spíše průměrná, ale na pravidelnost plateb se dá spolehnout, což je aktuálně důležitější. Navíc se od mlékárny dají získat poměrně slušné příplatky za složky (600 HUF/kg tuku nad 3,7 % a 1 200 HUF za Kg bílkoviny nad 3,3 %). Dalším zdrojem příjmů je prodej zástavových býků, částečně po jednotkách kusů jednotlivcům, kteří si je vykrmují doma, z větší části pak přes obchodníky, kteří je exportují do Itálie (cena zástavu je cca 550 HUF/kg).

Rostlinná výroba je samozřejmě podmíněna zaměřením farmy na mléko a snahou o vlastní produkci co nejvyššího podílu krmiv. Zhruba na 220 ha se pěstuje silážní kukuřice, 180 ha ploch je oseto vojtěškou, 150 ha travní směsí, zbytek je obilí (výnosy se pohybují mezi 5 a 6 tunami) a kukuřice na zrno (8,5 t/ha). Pozemky jsou velmi blízko farmy, což je velká výhoda, nevýhodou ale je, stejně jako ve velké části Maďarska, nutnost pozemky zavlažovat. V Dunakiliti běžně v jarních měsících zavlažují trávu a kukuřici, což produkci výrazně prodražuje. Cena vody je poměrně nízká, protože v zemi je díky množství řek a písčitému podloží vysoká hladina podzemní vody, hodně peněz ale stojí provoz čerpadel.

Družstvo v minulosti zrealizovalo tři projekty v rámci Programu rozvoje venkova, v současnosti probíhá realizace dalšího. V roce 2009 získalo dotaci ve výši 75 % nákladů na stavbu skladovací plochy na hnůj o kapacitě 4 tis. m3 a nádrže na močůvku o kapacitě 3 tis. m3. O čtyři roky později dostala farma další příspěvek ve výši cca 202 tis. EUR na rekonstrukci budov pro živočišnou výrobu a stavbu skladu obilí a sena. Vzhledem k tomu, že družstvo má poměrně dobrou úspěšnost při žádání o dotace z evropských zdrojů a jde mu poměrně dobře (díky dostatku administrativních pracovníků) i realizace projektů, s funkčností Programu rozvoje venkova je samozřejmě spokojené a i nadále plánuje o finance z PRV žádat.

Rodinná farma Istvána Ranyáka, Dunakiliti

V tomtéž městečku sídlí také příkladná rodinná farma zaměřená na pěstování zeleniny. Manželé Ranyákovi začali hospodařit v roce 1990, postupně jejich farmu přebírají tři synové a snacha. Farma se v současné době rozprostírá na cca 85 hektarech půdy, dalších 15 hektarů by rodina v budoucnu ještě ráda připojila. Zhruba 80 hektarů je orná půda osetá obilím a hořčicí. Zbytek plochy slouží pro pěstování zeleniny, kterou Ranyákovi mají v obrovském spektru plodin od polní zeleniny (cibule, zelí, mrkev, petržel, brambory, kapusta) po zeleninu ve fóliovnících – okurky, rajčata, patizony a asi 13 odrůd paprik. Produkci doplňují květiny. Spektrum plodin se mírně mění podle toho, jakou se na danou sezónu podaří podepsat smlouvu, nicméně zůstává velmi široké kvůli rozložení rizik. Neblahým důsledkem pěstování tolika pracných plodin je ale i rozložení prací v podstatě na celý rok - rodina se nezastaví od konce ledna do Vánoc. Přesto zvládají její členové veškerou práci sami - s výjimkou drobné výpomoci brigádníků v nejvyšší sezóně, což je důsledkem nejen jejich pracovitosti, ale také blízkostí Rakouska, které odčerpává velkou část pracovních sil. Dalším negativem spojeným s množstvím plodin je také nutnost mít hodně specializovaných strojů.

Zelenina se pěstuje přímo na místě už od sadby, nutností je proto vytápět část fóliovníků alespoň na začátku sezóny, k tomu se využívá dřevo. Pod sadbu se přidává velké množství kompostu, hnojení umělými hnojivy je tak poměrně výrazně zredukováno. V podstatě celá plocha včetně orné půdy, kde je obilí, se ale opět zavlažuje. Roční produkce zeleniny se pohybuje kolem 700 tun, většina se prodává přes velkoobchody, pouze část se daří uskladňovat a prodávat postupně za vyšší ceny na trzích (to se týká hlavně zeleniny z fóliovníků). Právě zde a také ve zvyšování přidané hodnoty produkce vidí farmáři prostor pro další rozvoj svého podnikání.

K tomu se podařilo využít právě PRV. Poslední zkušenosti ale bohužel nejsou příliš pozitivní. Aktuálně proběhla neúspěšná žádost o dotaci na chladírnu a mrazírnu zeleniny s kapacitou 900 tun, která by pomohla rodině lépe zpeněžovat produkci. Neúspěch spočíval v poměrně paradoxní situaci, kdy se jediné úskalí objevilo v záměru provést investici ve staré budově. Podmínkou by byla stavba zcela nové budovy, což pro farmu znamená hledání vhodné plochy a samozřejmě zbytečnou investici navíc. Ani přes neúspěch se ale Ranyákovi nevzdali, projekt přepracovali a hodlají žádost podat znovu v dalším kole. V době naší návštěvy však měla platební agentura už tříměsíční zpoždění s vypsáním podmínek, což pro farmáře znamená držet rezervu cashflow potřebnou pro spolufinancování projektu. V minulosti se podařilo využít menší investiční dotaci na závlahy a v roce 2008 také příspěvek ve výši asi 100 tis. EUR na pořízení specializovaných strojů na pěstování zeleniny.

Rodinná farma Istvána Czsiny, Dunaszigeti

Další zelinářskou farmu jsme navštívili jen o kousek dál, v malé vsi těsně vedle Dunaje. Rodinná farma je v provozu od roku 1990 a na výměře 55 ha dokáže uživit pana Czinu se synem a tři stálé zaměstnance. Na sezónu navíc najímají pět pracovníků z Ukrajiny a Rumunska (mzdy za sezónní práce se pohybují kolem 700 HUF/hod. čistého + ubytování a strava) a spokojenost je oboustranná, titíž pracovníci se vracejí už 15 let.

Poloha farmy v těsné blízkosti řeky znamená poměrně specifické podmínky. Kromě mimořádně agresívních komárů, které jsme měli tu čest poznat na vlastní kůži, to je silně heterogenní půda, kterou tvoří až 1,5 metru kvalitní ornice a pod ní metrová vrstva štěrku s vodou. Přestože zde tedy o vláhu není nouze, je nutné zavlažovat, protože půda velmi rychle vysychá.

Spektrum pěstovaných plodin čítá více než čtyři desítky druhů. Na 40 hektarech to jsou převážně obilniny a sója, zbytek je zelenina – na poli převažuje zelí, kapusta, celer, brambory, papriky, ve fóliovnících jsou to především okurky, rajčata, rané brambory a cukrová kukuřice. Zhruba polovina produkce je realizována přes velkoobchod v nedalekém Györu, část nakupuje turecký obchodník z Vídně a část odchází k dalšímu zpracování do místní konzervárny.

Součástí rodinné farmy je také tzv. komunitní zahradnictví, které provozuje syn s manželkou. Ti přímo na farmě také bydlí. Zahradnictví disponuje asi čtyřmi hektary plochy a podíly v něm má celkem asi 30 rodin, které mohou v průběhu sezóny odebírat produkci různých druhů zeleniny.

Rodinná farma Szücs, Mosonmagyaróvár

Velmi moderní rodinná farma založená na rostlinné produkci a poskytování zemědělských služeb funguje v městečku Mosonmagyaróvár, které se také nachází v Podunají blízko rakousko-slovensko-maďarského pomezí. Do začátku 90. let v areálu fungovala mléčná farma o kapacitě tisíc dojnic, provoz byl ale na svou dobu nemoderní a tak byl po revoluci zrušen. V areálu tak chov skotu nahradila činnost různých podnikatelů, kteří zde měli zázemí pro kovovýrobu a zemědělství. V roce 1995 tu vznikla i rodinná farma Szücs, jejímž základem bylo 20 zrestituovaných hektarů po otci dnešního majitele. Díky kvalifikaci pana Szücse, který je strojním inženýrem, postupně rozšířila farma svoje podnikání o pronájem strojů a později i o výrobu speciální zemědělské techniky. Postupně také rodina přibírala pozemky do nájmu a začala se specializovat na produkci osiv. Další činností je výše zmíněné poskytování služeb, aktuálně na další tisícovce hektarů. Vznikla tak i nutnost navýšit počet zaměstnanců až na současných devět stálých spolupracovníků.

Výměra farmy je nyní zhruba 1 200 hektarů, vlastních je necelá polovina, což je na maďarské poměry opravdu slušný nadprůměr už proto, že stát nijak nepodporuje nákup půdy a komerční úvěry mají často úrok až 20 %. Stát dotuje pouze 2 % úroku a tento svůj postup zdůvodňuje tím, že nechce podporovat lidi v zadlužování. Část ploch je opět pod závlahou – zejména kukuřice a obilí. Majitel farmy na rozdíl od předcházejících zemědělců dokázal vyčíslit náklady na zavlažování a podle jeho informací je investice na jednu závlahu cca 15 tisíc HUF/ha s tím, že kukuřice se takto ošetří 3 – 4x ročně, ostatní plodiny většinou dvakrát na začátku vegetace.

Hlavní plodinou byla v uplynulých letech hybridní kukuřice na osivo (450 ha), v letošním roce bylo ale nutné z důvodu malé poptávky po kukuřici a problémech firmy Monsanto, která osiva odebírala, nutné skladbu plodin změnit a základ tak tvoří obilí, řepka a hořčice. Asi 50 hektarů je navíc v ekologickém režimu s produkci bioosiv obilí, slunečnice a dýně. Vypěstované osivo odebírá sousední firma Lajtamag (viz dále) a další dvě firmy v Rakousku a Maďarsku, které sídlí nedaleko, což pomáhá výrazně snížit náklady na skladování a přepravu.

V rámci PRV tato farma získala dotaci na nákup několika základních strojů – traktoru, sečky a kombajnu. Podíl spolufinancování byl ale poměrně velký, protože dotace činila pouhých 25 %. Administrace byla vzhledem k jednoduchosti investice do nákupu nových strojů poměrně snadná, takže farmář vše zvládl bez externích poradců. V aktuálním období nicméně neplánuje žádnou další žádost podávat, protože vláda nyní nastavila PRV tak, že farma o jeho velikosti reálně nemá šanci uspět. Podpora je směřována hlavně na menší farmy, zelináře a živočišnou výrobu.

Lajtamag, Mosonmagyaróvár

Ve stejném areálu jako předchozí farma sídlí také rodinná firma Lajtamag, kterou v roce 1991 založil otec dnešních majitelů. Zemědělství je rodinnou tradicí, protože se jím živili i prarodiče sourozenců, kteří po smrti otce loni v srpnu úspěšnou a zavedenou firmu kompletně převzali a přes svůj poměrně nízký věk (28 a 26 let) ji nadále schopně vedou.

Podnik je zaměřen na pěstování osiv pro západní i domácí trh. Nemá žádné vlastní pozemky, protože se jedná o právnickou osobu, které mají v Maďarsku vlastnictví půdy zapovězeno, funguje proto na základě 10 – 15letých nájemních smluv. Tímto způsobem pronajímá asi 10 – 12 tisíc hektarů půdy, často po velmi drobných pozemcích. Navíc spolupracuje s třemi stovkami partnerů - zemědělců, kteří pro něj pěstují objednané plodiny na dalších 500 hektarech. Lajtamag má k dispozici kompletní vybavení pro čištění, elektronické třídění na základě fotoanalýzy, moření, míchání, balení, skladování a balení osiv včetně vlastních laboratoří, takže nevynakládá zbytečné finance na služby od externích dodavatelů. Ve spolupráci s vysokými školami a výzkumnými ústavy se podnik zabývá také šlechtěním nových odrůd. Pro zemědělce pak zajišťuje dodávky některých vstupů (hnojiva, postřiky apod.), poradenství, polní dny a školení, takže řetězec je prakticky uzavřený. Aby nebylo činností málo, patří k firmě také chov mléčných ovcí a koní a hotel – tyto provozy jsou ale ve vedlejším městečku Hédervár a bohužel jsme je neměli možnost navštívit. Je jasné, že na takto široké spektrum činností už je potřeba mít velký počet zaměstnanců – Lajtamag jich aktuálně zaměstnává zhruba stovku.

Pokud se týče osiv, tato velká, ale stále rodinná firma dbá na jejich co nejširší škálu a zároveň co nejvyšší kvalitu. V nabídce tak jsou zejména různé druhy obilovin, sója (snaží se o produkci bez GMO), hořčice, pohanka, ředkev, svazenka a jetel. V poslední době se díky změně podmínek pro výplatu přímých dotací hodně zaměřuje na produkci směsí meziplodin, které lze využít pro plnění greeningu.

Roční produkce osiv je necelých 30 tisíc tun, skladovací kapacita asi 42 tisíc tun, čističky jsou k dispozici dokonce dvě. Sklad je vybaven velmi moderním systémem skladové evidence, na který firma získala dotaci ve výši 20 milionů HUF a testuje jej pro technickou univerzitu. Systém funguje na principu magnetických visaček, které jsou připevněny na každém big bagu s osivem. V podlaze jsou zabudovány magnetické proužky a na stropě radiovysílače, díky nimž je v každém okamžiku možné zjistit přesnou polohu každého balíku osiva.

Další finance z evropského rozpočtu byly v minulosti získány Lajtamagem na šlechtění tvrdé pšenice a sóji, pořízení zavlažovacích systémů, nákup mechanizace a také na výstavbu nového areálu s osmi skladovacími sily o kapacitě 800 tun a s moderní sušičkou - tento areál je v nedalekém Püski. Celkem již Lajtamag úspěšně s využitím dotačních podpor investoval 850 miliónů HUF, z čehož bylo 550 mil. právě z evropských peněz.

Hřebčín Bábolna

Chovatelům a příznivcům koní určitě nebude neznámý hřebčín Bábolna, který je opravdovým pojmem zejména mezi chovateli Shagya arabů. Hřebčín byl založen v roce 1789 za vlády Josefa II. První podněty k založení hřebčína se ale datují už do doby vlády Marie Terezie, která se jako žena cítila ohrožena častými výboji zájemců o trůn a podporovala chov koní, kteří by se případně uplatnili ve válkách. Dost v této věci spoléhala právě na Maďary a šlechtění vytrvalých, rychlých a silných koní, kteří by vydrželi v boji. Od roku 1816 se tak v Bábolně k chovu začali využívat pouze čistokrevní arabští koně a v roce 1836 se do hřebčína dostal zakladatel linie Shagya, který měl vynikající vlastnosti a hlavně je byl schopen předávat svému potomstvu. Až do 2. světové války pak byli Maďaři na špičce v chovu koní, a to díky zavedení moderních metod šlechtění, posuzování a uchovňování koní a také díky častým dovozům kvalitních koní z Blízkého východu, jimiž se pravidelně oživovala krev.

Zdejší chov i přes obrovské ztráty přežil obě světové války, chov koní byl ale samozřejmě coby buržoazní přežitek výrazně utlumen a stal se pouze okrajovým zaměřením jednoho z největších maďarských státních podniků, který se zabýval hlavně extenzivní rostlinnou produkcí a chovem drůbeže a ovcí a byl podobně jako naše Slušovice vzorovým podnikem pro všechny budovatele. V roce 2001 pak byl založen státní podnik, jehož cílem je především záchrana historického areálu s více než 260 let starým chovem, který patří k národnímu kulturnímu dědictví.

V současnosti je v Bábolně zhruba 280 arabských koní a 200 anglických plnokrevníků. K tomu v menším zůstal také chov vodní drůbeže a ovcí, které využívají chudší pastviny. Díky dostatečné rozloze pozemků si je hřebčín schopen zajistit dvě třetiny krmení vlastní produkcí. Samotné plemeno Shagya má dnes v celém Maďarsku asi dva a půl tisíce zástupců, z toho cca 60 chovných klisen a 12 hřebců je součástí zdejšího stáda. Hříbata mají klisny převážně ob rok, takže se většinou rodí mezi 20 a 30 hříbaty za sezónu. Březí klisny, klisny s hříbaty a následně mladí koně jsou umístěni v druhém chovatelském středisku nedaleko hlavního areálu, kde jsou ve dvou letech koně poprvé posuzováni při předvýběru. Ve třech letech se obsedají a ti nejnadějnější se přesouvají zpět do hlavního střediska v Bábolně, ostatní koně jsou většinou určeni na prodej - velkým odbytištěm je Bavorsko. Ceny těchto mladých koní se pohybují kolem 12 tisíc EUR.

Zvířata, která zůstanou ve středisku v Bábolně, jsou pak dále ve spolupráci se studenty odborné školy připravována ve sportu, protože pro uchovnění musejí prokázat svoji výkonnost ve dvou disciplínách. Klisny a vybraní plemenní hřebci pak opět zůstávají v Bábolně pro další chov, případně jsou dále prodáni chovatelům (u chovných koní už se cena může šplhat až ke 40 tisícům EUR i výše). Hřebčín si sám zpracovává inseminační dávky od svých hřebců, které pak poskytuje chovatelům čistokrevných zvířat. Každoročně se snaží od svých 12 hřebců mít alespoň 200 hříbat, aby bylo možné vyhodnocovat potomstvo, stát proto finančně podporuje čistokrevný chov.

Protože udržet v chodu tak nákladný areál, jakým historická Bábolna je, je velmi náročné, postupně se rozšiřují doprovodné služby. Kromě turistických prohlídek areálu a muzea s průvodcem a poskytování vyjížděk v sedle i kočáře zajišťují další příjmy hotel, který byl vybudován z bývalých kasáren, restaurace a součástí areálu je také historické divadlo, kde pravidelně vystupuje lokální divadelní soubor.

Pilze Nagy, Kecskemét

Rodinný podnik Pilze Nagy byl založen v roce 1991 jako velkoobchod s hlívou ústřičnou a o rok později, kdy se podařilo koupit areál bývalého JZD, rozšířil podnikání i na pěstování hlívy. O další rok později se posunuli Nagyovi ještě o krok dále a začali se věnovat i produkci substrátu pro pěstování hub. V roce 2009 se rodině podařilo úspěšně zrealizovat projekt na stavbu bioplynové stanice, která zpracovává veškerý odpad vzniklý z pěstování hub. Jedná se o velmi ekonomické a zároveň ekologické řešení likvidace těchto zbytků vyčerpaného substrátu, který je po projití BPS prodáván jako kvalitní hnojivo (ročně asi 8 tisíc tun). Na provoz bioplynky se pak v dalším kroku podařilo navázat provoz sušičky hub, která využívá veškeré odpadní teplo. Vyrobená elektřina samozřejmě pokrývá energetickou spotřebu náročného provozu, v němž je nutné po celý rok udržovat stabilní teplotu a vlhkost. Přebytky energie (roční produkce je kolem 2 mil. KWh) jsou prodávány do sítě za výkupní cenu 34 HUF/kW.

Velkou spotřebu energie má také provoz pro výrobu substrátu. Jeho základem je slámová řezanka, která se nejprve zvlhčí a nechá se 8 – 10 dní zrát. Během této doby se musí denně přehrnovat a provzdušňovat. Následně se k slámě přidá hnojivo a přesune se do boxů k tepelnému zpracování, kde zraje dalších 5 dní. Pak už se jen vydezinfikuje párou, přidá se očkovací látka a substrát se zabalí do pytlů. Většina produkce (denně cca 60 tun) je pro vlastní spotřebu, zbytek jde do volného prodeje.

Plochy pro samotné pěstování hub zabírají téměř dva hektary a jedná se buď o přestavěné kravíny, nebo o nové fóliovníky. V každé z hal je cca 1 400 dvacetikilových pytlů substrátu, přičemž z každého z nich během jednoho cyklu vyroste až 5 kg hub. Úroda začíná 13. den po naskladnění substrátu a trvá 7 – 10 dní. Nutné je samozřejmě udržovat určitou teplotu a vlhkost, takže haly jsou vybaveny jak topením, tak chlazením.

Hlavním produktem farmy jsou čerstvé houby – roční produkce se pohybuje kolem 9 tisíc tun, z nichž zhruba 7 tun jde do prodeje přes velkoobchodní sítě v Maďarsku a Německu. Zbytek se prodává většinou napřímo, snahou je zvýšit podíl zpracovaných hub - k tomu poslouží nová sušička a připravuje se také výroba houbových paštik.

Firma Pilze Nagy je velmi úspěšná také v čerpání evropských dotací na investiční projekty. Podporu získala už v předminulém období na stavbu fóliovníků. Na navazující provoz bioplynové stanice to pak byly celkem tři různé projekty, ve výši 59, 62 a 63 miliónů forintů, což pokrylo asi 85 % celkové investice o výši 210 mil. HUF (téměř 18 mil. Kč). Další finance farma získala také z Norských fondů, a to na minimalizaci odpadu také v souvislosti s bioplynovou stanicí.

Rodinná farma Kujániových

Jedním z největších zážitků z celé cesty po Maďarsku byla zcela určitě návštěva farmy rodiny Kujániových. Jedna z dcer - Katalin pro nás velmi zodpovědně připravila celý odborný program zájezdu, za což jí patří velké poděkování. Oba její rodiče jsou vzděláním rostlinolékaři, kteří před rokem 1990 pracovali ve státní rostlinolékařské správě a k tomu měli pár ovocných stromů. Poté, co se jim podařilo zrestituovat pozemky, dali státnímu aparátu vale a pustili se do hospodaření.

Zrestituovaná orná půda byla v těsné blízkosti Dunaje, což není úplně vhodná oblast pro pěstování ovoce, kterému se Kujániovi chtěli věnovat. Rozhodli se proto půdu pronajmout a koupit asi 15 hektarů orné půdy ve středním Maďarsku nedaleko Kecskemétu, kde je písčitá půda a suché a teplé podnebí. Veškerá plocha byla osázena ovocnými stromky a v zavlažovaném sadu se nyní pěstují hlavně meruňky, višně, třešně a švestky. O kousek dál přikoupili později manželé také dalších 14 hektarů vinice, kde se pěstují bílé odrůdy hroznů a ty jsou prodávány na moštování do zahraničí (letos hlavně do ČR).  Letošní produkce byla o třetinu menší kvůli mrazům, výkupní cena navíc kvůli pančování vína klesla na 0,25 EUR/kg hroznů, takže vinice bude v příštím roce jako neekonomická zrušena.

Hlavním zaměřením zůstane pěstování ovoce. Farma není ekologická, ale díky vzdělání farmáře je snaha využívat co nejvíce přírodních látek a s postřiky se spíše šetří. Ostříhané větve ze stromů se mulčují, promíchávají s bakteriemi vážícími dusík a zapravují do země jako hnojivo. K co největšímu objemu prací se farmáři snaží využívat stroje, protože problémem je nedostatek pracovních sil. Mechanizací se tak řeší třeba sklizeň višní pro konzervárny – setřasač sklidí asi 2 tuny višní denně. Po většinu roku stíhá rodina zajistit vše, co je třeba, na sezónní sklizeň pak přijíždí asi tři desítky brigádníků povětšinou z Rumunska, ti sklízejí hlavně meruňky a třešně. Jejich odměna je asi 1 000 HUF/hod + prémie.

Odbyt produkce se řeší velmi operativně, protože v Maďarsku přes obrovské množství spíše menších pěstitelů ovoce celkem překvapivě neexistuje žádné odbytové sdružení. Část úrody třešní a višní nakupují obchodníci z Rakouska a Německa, ale většina ovoce se prodává trhovcům, kteří ji následně prodají v městských tržnicích. Ceny ovoce na domácím trhu jsou samozřejmě o dost nižší. Za třešně na vídeňský trh dostane pěstitel zhruba 1 200 HUF/kg v porovnání se 700 HUF pro trh v Budapešti.

Menší část produkce zpracovává paní Kujáni s dcerami na džemy, sirupy, pálenky a sušené ovoce. To je ale jen jedna z doplňkových aktivit farmy. Kromě toho zde velmi čile funguje agroturistika, a to jak formou ubytování na farmě, tak i programů pro děti, probíhá zde také praktická výuka studentů z tuzemských škol i ze zahraničí v rámci programu Erasmus. Oba rodiče pak ještě zároveň pracují jako soukromí poradci, dcera Katalin je aktivní ve farmářské organizaci Kiszlépték a společně s otcem navíc učí na vysoké škole v Kecskemétu.

I tato farma se dokázala prosadit mezi žadateli o projekty z Programu rozvoje venkova, jednalo se o dva projekty na nákup malého traktoru a setřasače do sadu. Vzhledem k tomu, že paní Kujáni radí zemědělcům s postupem administrace žádostí o dotace, nebyl pro ni žádný problém podat jednoduchý projekt na nákup strojů.

U výborné večeře, kterou pro nás připravila přímo rodina Kujániových, jsme pak ještě měli možnost během diskuse získat spoustu dalších zajímavých informací o maďarském zemědělství a systému fungování PRV. Maďarsko v porovnání s Českou republikou daleko více a jasněji podporuje malá rodinná hospodářství, a to nejen už zmíněným opatřením zastropování a schématem pro malé farmy, ale i v rámci PRV, kde zhruba 50 % financí směřuje k malým podnikům. Podporovány jsou také společné investiční projekty sdružení rodinných farem (například bedýnkový prodej). Velké zastání u své vlády mají drobní zpracovatelé, kteří si vybojovali výjimky z evropského nařízení a mají zjednodušené podmínky pro vybavení zpracoven. Fungují také státem dotované kurzy zpracování produkce. V Maďarsku proto v uplynulých letech nastal boom zpracování na farmách, aktuálně si takto příjmy diverzifikuje asi 14 000 malých zemědělců. Celkový počet farem, které pobírají přímé platby, je v Maďarsku asi 180 tisíc, dalších cca 200 tisíc jsou extrémně drobné farmy, nebo spíše záhumenky, které fungují bez podpor.

Fungování farmy i názory rodiny Kujániových byly opravdu velmi blízké vidění ASZ ČR a celá naše skupina byla návštěvou naprosto nadšena. O to více nás druhý den mrzela zpráva, že pár hodin po našem odjezdu se přes farmu přehnala bouřka s kroupami, která „sklidila“ 90 % ovoce. Pana Kujániho tak možná trochu zamrzelo, že jako největší problémy svého podnikání před námi zmiňoval nedostatek pracovních sil a odbyt, protože to letos opravdu nebude muset řešit…

Rodinná farma Thámových

Další farma nám předvedla, co to je maďarská pohostinnost. Z vesničky Helvécia byla celá skupina převezena po písčitých cestách do sadů Thámových na vozech tažených teplokrevníky plemen Nonius a Furioso, která mají původ právě v Maďarsku. Přímo zde pak byla připravena neskutečná hostina sestávající mimo jiné z několika druhů domácího sladkého pečiva s ovocem, mezi nimiž z mého pohledu jednoznačně vedl višňový štrúdl, který je maďarskou specialitou.

Farmu převzal pan Thám s manželkou od rodičů jako několikátá generace v pořadí v roce 2008 a podařilo se mu při této příležitosti získat dotaci pro mladého zemědělce ve výši 40 tis. EUR. Dotaci využil na investice do vybavení ovocnářské části farmy – z 90 % byl tak pokryt nákup opěrných systémů a menší mechanizace do sadů. Celou částku nicméně nedostal hned na začátku podnikání, ale její výplata byla postupně rozložena do pětiletého období.

Aktuálně rodina obhospodařuje skoro 8 hektarů sadů, které sice nejsou v ekologickém režimu, ale způsob pěstování se bio produkci docela přibližuje. Druhová skladba ovoce se podobá předchozí farmě – jedná se především o třešně, višně a meruňky, odrůdové složení je široké, aby bylo možné postupně stíhat s pomocí dvou stálých a dalších pěti sezónních pomocníků sklizeň. Odbyt je zajišťován přes obchodníky.

Vinařství Balogh, Helvécia

Cestou zpět na farmu naše ekipa neplánovaně zastavila na krátkou exkurzi ve vinařství zdejšího starosty pana Balogha. Ten hospodaří na 300 hektarech vinic, kde pěstuje bílé i červené odrůdy vín, které jsou vybírány podle vhodnosti do zdejších suchých podmínek, aby nebylo nutné zavlažovat. Už z výměry je zřejmé, že se jedná o víceméně průmyslovou produkci hroznů, které se sklízejí kombajny, zpracovávají v drtivé většině na mošt a ten se exportuje zejména na Slovensko k dalšímu zpracování. Výnosy se pohybují kolem tuny na hektar, vlastní víno ale vyrábí pan Balogh jen z malé části a nutno říct, že jeho kvalita dost odpovídá celkovému přístupu k pěstování révy.

Doplňkovou činností je právě chov maďarských plemen teplokrevných koní a Lipicánů, které využívají hlavně pro potřeby agroturistiky a zajišťování programů pro děti. Agroturistiku provozují Baloghovi od roku 2015, kdy postavili s pomocí 50% dotace (tj. 25 mil. HUF) z Programu rozvoje venkova novou budovu vinařství, která skrývá i dva apartmány pro turisty. Agroturistika je zatím v Maďarsku spíše v plenkách, mezi turisty lze zřídkakdy najít zahraniční cestovatele, o rozvoj tohoto podnikání se ale snaží svaz agroturistiky, v němž mají všichni provozovatelé ubytování na farmě povinné členství (roční poplatek je spíše symbolický - 5 000 HUF). Svaz se stará o propagaci venkovské turistiky a zajišťuje také jednotnou certifikaci ubytovacích kapacit.

Farma Domjána Gergelyho, Városföld

Ředitel regionální agrární komory Domján Gergely nás na své farmě uvítal dalším v řadě perkeltů z domácích surovin, které jsme během cesty po farmách ochutnali. Hospodaří od roku 1993, kdy mu bylo vráceno z družstva 26 hektarů po předcích. Na vydání dalších 14 hektarů stále čeká. Vystudovaný agronom, který se před revolucí věnoval semenářství, neměl problém rozjet hospodaření zaměřené na rostlinnou výrobu. Koupil starší levné stroje a postupně začal rozšiřovat výměru až na dnešních více než 500 hektarů (z toho je pouze 30 hektarů vlastních, což je maximální možná plocha, kterou může jeden vlastník mít). Nájemní smlouvy má většinou na 10 – 15 let a nájem platí ve výši zhruba 100 EUR/ha, což je v průměru spíše nižší částka, protože zdejší půda nepatří k nejúrodnějším.

Na části pozemků se věnuje semenářství, protože pro tyto porosty není potřeba tolik vláhy, která zde chybí nejen vinou přírodních podmínek v maďarské stepi (pusztě), ale překvapivě také kvůli nedaleké továrně na montáž Mercedesů, která nejen že odčerpává pracovní sílu, ale také nechává rozhánět mraky jodidem stříbra, aby jim na auta nepadaly kroupy. Z plodin pěstuje pan Gergely zejména obiloviny (zvyšuje se poptávka hlavně po žitu), dále vojtěšku, slunečnici, kukuřici a řepku. Vybavení farmy se samozřejmě od počátků dost proměnilo, pro zajištění rostlinné výroby má nyní majitel farmy čtyři výkonné traktory John Deer a veškerou potřebnou moderní techniku pro precizní zemědělství, takže jako doplňkový příjem může provozovat služby ostatním zemědělcům.

Dotace z Programu rozvoje venkova farmář zatím získal pouze do živočišné výroby, nicméně aktuálně má v běhu žádost na modernizaci skladu obilí, ale výsledek nebyl ještě v době naší návštěvy znám. V minulém programovacím období byl úspěšný v případě nákupu malého traktoru Case s nakladačem a rozmetadla hnoje. Další investice do plánovaného rozšíření chovu prasat a ovcí zatím probíhají z vlastních zdrojů, protože dotační podmínky zatím nebyly zveřejněny. Živočišnou výrobu by ale pan Gergely rád v budoucnu rozšířil – k tomuto rozhodnutí ho přiměly právě chystané dotace.

Aktuálně je na farmě malé stádo asi 30 ovcí plemene racka, což je staromaďarské plemeno známé už ze 13. století. Jeho původ je na Uralu, odkud jej sebou přivedli předchůdci dnešních Maďarů. Tato šrouborohá ovce je velmi nenáročná na pastvu a využívá se trojstranně k produkci masa, mléka a vlny. Rozšířen by zde v budoucnu měl být hlavně chov prasat plemene mangalica. Těch se nyní v malém výběhu na farmě ve Városföldu prohání zhruba dvacítka, v budoucnu by to ale mohlo být i pět set kusů.

Rodinná farma Gálových, Bugac

Výlet do skutečné maďarské puszty jsme si udělali s panem Gálem, který se věnuje chovu tradičního maďarského stepního skotu a v menší míře i ovcí racka. K dispozici má 200 hektarů travních pozemků v chráněné krajinné oblasti Kiskunszág, která je nejteplejším a nejsušším místem v celém Maďarsku. Vzhledem k poloze farmy je doplňkovou činností samozřejmě agroturistika.

Maďarský skot je plemeno, jehož chov je podporován vládou jako genetický zdroj. Celkem zbývá asi 20 tisíc kusů tohoto skotu, část jsou ale už kříženci s jinými masnými plemeny a čistokrevný chov je tedy nutné držet právě za pomoci dotací. Historie plemene je opět velmi dlouhá a začíná daleko na východě, odkud jej Maďaři v 9. století přivedli jako ideálního společníka do suchých oblastí maďarské nížiny. Několika málo chovatelům, kteří se jeho chovu stále věnují, se ale odvděčují svou nenáročností, dlouhověkostí a odolností. Skot žije polodivoce na pastvinách, pouze v zimě se mírně přikrmuje.

Pan Gál má v základním stádě zařazeno 45 matek a jednoho plemenného býka. Po otelení zůstávají telata s matkami na pastvině až do věku cca osmi měsíců, kdy se nadbytečné kusy prodávají jako zástav ostatním chovatelům (cena zástavu je 6 EUR/kg). Ti je dokrmují do hmotnosti cca 400 – 500 kg, které dosáhnou ve věku kolem dvou let. Cena za jateční kusy se pak pohybuje kolem 1 000 HUF/kg. Maso mohou zájemci koupit jedině mimo supermarkety, přímo od chovatelů, protože je velmi žádané a je ho nedostatek. Část produkce se zpracovává na dětskou výživu a maso z tohoto skotu je také povinnou přísadou do uherského salámu.

Vinařství Gedeon, Iszák

Velmi pěkné moderní vinařství umístěné uprostřed vinic v malém městečku nedaleko Kecskemétu patří rodině Gedeonových. Na 80 hektarech vinic pěstují celkem 23 většinou bílých odrůd vína – mezi hlavní patří Ryzlinky, Veltlínské zelené a místí odrůdy. V této oblasti, která se nachází mezi Dunajem a Tisou, je hodně písčitá půda, kterou mají na svědomí časté záplavy z obou řek. Hlavní zaměření vinařství je opět výroba moštu nejen z vlastní, ale i nakoupené produkce hroznů. Zhruba polovinu tohoto polotovaru zchlazeného téměř na 0°C prodají Gedeonovi v Maďarsku, zbytek se vyváží do ČR a Rakouska. Vybranou menší část produkce zpracovávají přímo ve vinařství, do této části patří i červená vína, která pěstují výhradně pro vlastní potřebu – jedná se o Merlot, Cabernet Sauvignon a také Frankovku na výrobu rosé.

Vinice se nezavlažují, ale během sezóny je nutné je asi 8 – 10x stříkat. Hnojiva se používají výhradně přírodní. Sklizeň začíná 15. srpna a končí v polovině prosince. Hrozny určené na mošty se sklízejí kombajnem. Důvodem není jen nižší pracnost, ale také fakt, že produkce se rychle sklidí a nestihne se tolik ohřát. Mošt se pak zchlazuje z nižší teploty, což znamená roční úsporu 15 mil. HUF na elektřině. Výlisky musí vinař povinně odevzdat státu, zrníčka se používají jako hnojivo, ale je možné je využít i jako krmivo pro mangalice, které po nich údajně mají nádhernou srst J Celková produkce vína je kolem 1 500 lahví, které se následně prodávají přímo ze dvora, do restaurací, přes velkoobchod i do jednoho řetězce.

Stejně jako řadě vinařství u nás se podařilo Gedeonovým uspět v Programu rozvoje venkova s žádostí o podpory investic do technologie pro zpracování vína. Zhruba 8 mil. HUF byla evropská dotace na pořízení fermentačních nádrží, dalších 23 mil. HUF pak rodina získala na pořízení odzrnkovače s kapacitou 25 tun za hodinu a tři pneumatické lisy. V předcházejícím období pak byly dotace využity také na nákup dvou traktorů značky Landini, sazeč a postřikovač, což evropskou kasu stálo celkem asi 10 mil. HUF.

Závěr

Pokud mohu mluvit za sebe, cesta do rovinatého Maďarska mě nikdy příliš nelákala. Nicméně už to tak bývá, že očekávání jsou často naprosto protichůdná s realitou. Maďarský venkov mě překvapil tím, jak je živý, uklizený a funkční a bez problémů snese srovnání třeba s oblíbeným Rakouskem. Během cesty jsme navštívili dvě hlavní a přitom naprosto odlišné zemědělské oblasti. Úrodnou oblast kolem Dunaje nedaleko slovenských a rakouských hranic vystřídala centrální stepní velmi suchá a teplá oblast. Měli jsme tak možnost poznat průřez maďarským zemědělstvím, různé typy farem různého zaměření. Pět dní strávených v Maďarsku tedy rozhodně nebylo promarněným časem.Cílem cesty bylo kromě porovnání obecné úrovně a situace v zemědělství také načerpání informací o státních a evropských podporách, jejich využití a aplikaci u našich „skorosousedů“. Z vyjádření všech zemědělců, které jsme navštívili, je jednoznačné, že Maďarsko daleko více než ČR klade důraz na podporu menších a rodinných farem, a to nejen v rámci systému přímých plateb, kde je využíváno zastropování a schéma pro malé farmy, ale i v rámci Programu rozvoje venkova, kde je důraz kladen na menší, specializované a diverzifikované podniky. Maďarská vláda za budoucnost svého venkova evidentně považuje rodinné farmy.

Do programu se podařilo zařadit jako doplnění i spíše turistické cíle, stihli jsme tedy alespoň krátkou prohlídku centra Budapešti, která je obzvlášť při večerním osvětlením opravdu nádherným městem, či krátkou zastávku v Kecskemétu a zdejší městské tržnici. A když už jsme byli v pusztě, nenechali jsme si ujít ani návštěvu sice vysloveně turistického, ale přesto velmi atraktivního místa - resortu Varga Tanya. Tam jsou denně pořádány programy, jejichž součástí je ukázka umění maďarských czikosů, kteří předvádějí poměrně akrobatické kousky na koních včetně tradiční uherské pošty, možnost projížďky stepí na voze taženém párem koní, prohlídka menšího skanzenu s chovem tradičních plemen různých druhů zvířat a samozřejmě vynikající oběd za doprovodu cimbálky.

text: Veronika Jenikovská, hlavní kancelář ASZ ČR