Z bláta do louže

Polní práce probíhající v uplynulých dvou dekádách měsíce září provázela oblaka prachu za těžkou zemědělskou technikou pohybující se po velkých širých lánech. J. V. Sládek je kdysi nazval ještě rodnými. Nedávno jsem slyšel, že za necitlivé zásahy do naší krajiny může odosobněný vztah uživatelů k půdě. Manažeři zemědělských podniků, kteří půdu nevlastní, si prý hledí jen vlastních příjmů a co bude po jejich odchodu do penze je nezajímá. Tento názor nesdílím přinejmenším proto, že neodpovídá mým osobním zkušenostem. Stále v krajině hospodaří převážně potomci původních vlastníků nebo ti, kteří s prostředím, ve kterém se denně pohybují, srostli tak, že jim nemůže být lhostejné. Lány již asi nejsou rodné a vypadají úplně jinak než před stoletím. Jen na katastrálních mapách vidíme z dnešního pohledu neuvěřitelně rozdrobenou vlastnickou a tenkrát i uživatelskou strukturu zemědělské půdy i lesních pozemků. Přesto si troufám tvrdit, že vztah k prostředí, ve kterém lidé žijí, ve většině případů není odosobněn.

Jsou tu však objektivní podmínky. Zemědělské podniky již názvem vyjadřují, jaký charakter musí mít jejich činnost. Použití nových technologií se v zemědělském podnikání stává nezbytností. I drahá technika a chemické prostředky vycházejí v ekonomickém srovnání jednoznačně výhodněji než aktuální cena za původně vyšší podíl lidské práce. Lidí ochotných v tomto sektoru pracovat navíc s ohledem na současnou situaci na pracovním trhu ubývá.

Těžké stroje zvládnou dříve nepředstavitelný objem práce v optimálním čase. Čím větší stroje, tím rychleji a s menšími okamžitými náklady zasejí i sklidí. Zhutnění půdy, které vyvolávají, se však při použití mělké orby nebo snahách o bezorební postupy stává zdrojem mnoha problémů. Voda se z povrchových vrstev nevsakuje a na těžších půdách vytvoří každý deštík louže až mělká jezírka dusící zasetou kulturu v místě obklopeném vyprahlou „dříve ornicí“. Větší déšť pak cennou povrchovou vrstvu snadno smývá po utuženém podorničí. To vše se děje v situaci, kdy se za 2 – 3 dny za zemědělskými stroji na polích již zase valí oblaka prachu unášející nejjemnější cennou frakci půdy kamsi do okolí.

„Prach jsi a v prach se obrátíš“, říká starozákonní verš a snaží se tím připomenout naši odpovědnost před budoucím časem. Z lidské povahy bohužel vyplývá, že kdo dosáhl převahy v jakékoli oblasti, snažil se ji uplatnit pro získání dalších výhod a upevnění své nadvlády – často i za obrovskou cenu a nedozírné budoucí škody. Prostředky, kterými hospodaříme v krajině, nám takovou převahu – nad přírodou – dávají. Jaké jsou však důsledky tohoto stavu? Pesticidy používané jako mořidla, k nimž patří i systemické insekticidy, se prachem z půdy při setí rozlétají po okolní vegetaci. V takovém případě je dokonce lhostejné, zda jde o výsev kultur cukrovky, které nejsou navštěvovány včelami, nebo o kultury hmyzosnubné. A také louže na polích s utuženou půdou, přestože na nich není jediného kvítečku, představují pro včely, motýly a další opylovatele, kteří je s oblibou využívají jako alternativní zdroje vody, vážné nebezpečí. Studie provedená Výzkumným ústavem potravinářským v rakouském Klosterneuburgu, v zemi, která je považována spíše za baštu ekologických forem hospodaření na zemědělské půdě, ukázala, že vzorky získané z louží na polích kukuřice, řepky, sóji, obilí, ze sadů i z vinic souhrnně obsahovaly smrtící koktejl 58 různých herbicidů, fungicidů a insekticidů. Téměř ve všech kalužích byly produkty degradace atrazinu, pesticidu, který byl v Rakousku zakázán již v roce 1995 a v celé EU od roku 2005. Do té doby se této látce podařilo otrávit některé zdroje pitné vody i v ČR. Stejně špatná je – na rozdíl od medu – situace s kontaminací pylu ze zemědělských kultur pesticidy známá ze studií prováděných v různých zemích i v ČR. Pyl je přitom nenahraditelným základem výživy včel.

Tyto skutečnosti nemohou být překvapením, jestliže si uvědomíme, že spotřeba pesticidů v ČR v roce 2017 přesáhla 12 800 tun. Je zřejmé, že současné zemědělství již nedokáže ekonomicky vyrábět potraviny bez chemického ošetřování kultur, a je varující, v jak velké míře jsou používány herbicidy, především glyfosát, jehož spotřeba v ČR vloni přesáhla 750 tun a který je již mnoho let ve spotřebě nekorunovaným králem mezi všemi pesticidy. Důvody jsou logické – ve srovnání s jinými prostředky stejného použití relativně nízká toxicita vůči necílovým organismům a biologická odbouratelnost. Ve směsi s dalšími látkami např. v přípravku Roundup však jeho toxicita a nežádoucí účinky vzrůstají. U včel byl u této látky zjištěn vliv na dezorientaci létavek podobně jako u neonikotinoidů.

Jenže v lidské přirozenosti je chtít stále více a rychleji. Výsledkem jsou pole obilovin bez jediného květu následně opět „vhodná“ k další desikační dávce herbicidu bez omezení. Kolem vidíme včelí zelenou poušť ze samých trav v příkopech a usychající stromy podél komunikací, někdy i v blízkých zahradách. Včely proto trpí v létě stále častěji nedostatkem pestré pylové výživy.

Vzrůstající závislost zemědělské výroby na zemědělské chemii by měla vést také k zamyšlení, jak tuto závislost minimálně neprohlubovat. Celosvětově ovládá tento trh po několik posledních let již jen trojice oficiálně nadnárodních firem, pro které je ČR jedním z mnoha trhů – BAYER, DOWDUPONT a SYNGENTA. Dnes již nesou obrovskou odpovědnost za globální zdraví ekosystému Země a v této souvislosti jsou zodpovědné i za zdraví lidí. Svědčí o tom i nedávné a probíhající spory ovlivňující hodnotu těchto firem na akciových trzích. Vede se boj za zatřídění pesticidů do nižších tříd nebezpečnosti, zpochybňují se varovné závěry studií Světové zdravotnické organizace (WHO). S ohledem na poslední vývoj bychom proto neměli při hospodaření v krajině naši vlastní odpovědnost za zemědělskou produkci a stav naší přírody přenášet vzrůstající závislostí na zahraniční dodavatele. Jinak nám hrozí, že se i se všemi nadužívanými stovkami tun pesticidů na půdách ujetých jako mlat dostaneme z bláta do louže.

Autor: Václav Švamberk <vaclav@majabee.cz>