Když má jmelí příliš velké nároky, větev usychá s ním

Lidé až příliš často zaujímají stanoviska ke stavu přírody a v ní probíhajícím dějům na základě přejatých i účelově manipulovaných informací. Rozhodování o tom, kam směřovat naše úsilí, materiální či finanční prostředky i čas naší práce je možno v přírodních vědách smysluplně činit jen na základě poznání získaného mnohaletou zkušeností ze soustavného pozorování, řádně vedených experimentů a kritického hodnocení výsledků.

Na tuto skutečnost se stále více zapomíná.

Tok zjednodušených informací k tomuto poznání nejen že nevede, ale aktivně od něj odvádí.V oblibě jsou stále více jednoduché fráze a z nich plynoucí chybné dogmatické názory. Podívejme se kriticky na některé z nich.

Příroda je krutá, ale spravedlivá

Tohle heslo patrně vyznává většina z účastníků kongresu Apimondie v Montrealu, kteří ve velmi hojném počtu navštěvovali přednášky o metodách přírodní selekce odolnosti proti varroáze včel. Dogmatická víra v úspěch této metody pramení z nepochopení relativity času, protože vývoj obranyschopnosti proti parazitům a nemocem probíhá nesrovnatelně pomaleji než vytváření jejich odolnosti (rezistence) vůči jedné účinné látce léčiva. Představa že, když vy rezistenci, tak my přírodní výběr, je bohužel hloupá. Právě takové názory jsou jako pseudomoderní neodarwinismus velice lákavé a bohužel i nebezpečné. Byly před několika roky i zástěrkou při tlaku na uvolnění pravidel boje s morem včelího plodu s negativními důsledky na rozšíření této nebezpečné nákazy včel v ČR.

I vysokoškolsky v přírodních a veterinárních vědách vzdělaní odborníci jsou schopni tvrdit, že likvidace choroby v zárodku nedává možnost vzniku odolné populace. Ano, nedává, ale na vznik odolné populace bychom si museli počkat tisíce let.

Příroda se řídí jiným časem než lidé, časem, který sotva budeme považovat za přijatelný, a protože dokáže být opravdu krutá, oběti nepočítá. Zato je počítáme my, včelaři, když vidíme opět narůstající ztráty včelstev.

Na Apimondii 2019 v Montrealu byly naštěstí i jiné, byť méně navštívené přednášky – o měřitelných vztazích mezi opylovateli a jejich prostředím a o vývoji nových metod plemenného výběru s pomocí metod založených na poznatcích molekulární biologie, genetiky a fyziologie včel. Poznatky založenými na hesle, které bylo již před desítkami let připomínáno studentům při cvičení z fyziologie živočichů na Přírodovědecké fakultě UK nápisem na laboratoři: Fyziologie dneška je medicínou budoucnosti. Z našeho hlediska pozitivním dějům v přírodě je třeba vycházet vstříc a nejen trpně čekat, až matka příroda něco udělá za nás.

Člověk je součástí přírody

Tato důležitá pravda, kterou se dnes snaží, bohužel však zpravidla jen formálně, vštěpovat dětem kdejaká učebnice, má významná omezení. Mnoho lidí si neuvědomuje, že touto součástí je. Ani nemá potřebu si něco takového uvědomovat. Lidé žijí nikoli v přírodním, ale v sociálním ekosystému, který je jen velice úspěšnou větví přírodního kmene. O své sounáležitosti s přírodou jsme ochotni hovořit, ale málo pro harmonický vývoj tohoto vztahu dělat. Naše kultura, v níž reálně žijeme, se naším vlastním přičiněním může dostat do velkých problémů. Moderní společnost zatím jen připomíná keř jmelí, který na lidské vývojové větvi narostl. Má-li však jmelí příliš velké nároky, větev usychá i s ním. Příliš mnoho požadujeme, ke krajině přistupujeme z hlediska současných nákladů a výnosů, aniž posuzujeme budoucí rizika a ztráty. Důsledky jsou patrné všude kolem nás. Vymírání mnoha druhů organismů, jejichž úlohu v ekosystémech jsme ani nestihli poznat, půdní eroze a úbytek sorpčního komplexu organické hmoty v půdě, kdy během několika let ztrácíme to, co se tvořilo po staletí, pesticidy kam se podíváme. Tam, kde se nám některé populace kopytníků a divokých prasat, které naši předkové dokázali bez problémů regulovat, výrazně přemnožily, vkládáme bláhové naděje do návratu velkých šelem. Když se konečně začala přijímat rozhodnutí, která mají zlepšit naše hospodaření v krajině ve prospěch opravdu trvale udržitelného rozvoje – greening, nektarodárné biopásy, dělení půdních bloků a opatření na zadržování vody v krajině, tlak na omezení spotřeby antibiotik a pesticidů, návrat orebních postupů, regulace stavů kopytníků a divokých prasat, podpora biologických metod ochrany zemědělské produkce, hned se ozývají lobistické argumenty, proč to nejde a co to bude stát. Jsou to stejná nepřijatelná stanoviska, s nimiž bojujeme ve snaze zachovat smysluplný systém nahlašovací povinnosti pro včelaře při aplikacích prostředků pro ochranu rostin. Naše společnost, naštěstí v rámci EU, je sice utvářena na kapitalistických, ale stále také na občanských kontrolních principech. Jen to umožňuje požadovat a vynucovat respekt odpovídající skutečnému postavení člověka v přírodě.

Pěstování obilovin je dobré, řepky špatné

Ve skutečnosti je působení řepky na orné půdě pro antierozní účinky, půdní kryt a omezení ztrát vody i pro zvýšení podílu organické hmoty lepší než pěstování obilovin, zvláště pak kukuřice. Bylo by již konečně namístě zanechat trapných politicky motivovaných útoků proti pěstování řepky. Pro skeptiky tedy ještě jednou: Řepka olejka nás pylem neohrožuje, půdu neničí, přemnoženou zvěř evidentně nehubí. Je pěstována stejně jako kukuřice z velké části jako technická plodina pro získávání dnes kritizovaných a před lety „do nebe vynášených biopaliv“. Produkce biopaliv je z hlediska analýzy nákladů a výnosů ekonomický nesmysl. Tím ovšem může být i požadované dělení polí, greening, nektarodárné biopásy, změna technologií s omezením spotřeby pesticidů (velmi levných) aj. Produkce biopaliv je bohužel i ekologický nesmysl, protože nemá globálně žádný vliv na omezování emisí CO₂ a plošná efektivita využití energie z fotosyntézy rostlin je velmi nízká. Je zde však ještě jiný důvod pěstování rostlin za účelem získání energeticky využitelné biomasy. Tím je oddálení okamžiku, kdy by mohlo dojít k vytěžení známých ekonomicky využitelných zdrojů ropy. Zásoby zemního plynu jsou k dispozici na mnohem delší dobu, ale ani ty nejsou nekonečné. Fosilní paliva se v minulém století stala nenahraditelnou surovinou chemického průmyslu a jejich nedostatek by vyvolal mnohačetný kolaps lidské společnosti. Vždy bude něco za něco. Biopaliva, jakkoli se mohou jevit z odborného i ekonomického hlediska jako falešné řešení problému, jsou jen placenou pojistkou oddalujicí potenciální čas vzniku energetické krize a dávají nám ve skutečnosti více času vymyslet něco lepšího: Jak využít zdroje geotermální, jaderné a sluneční energie (energie z vodních a větrných elektráren je jen její jinou formou) – zdroje skutečně ekologické a přírodní prostředí globálně nenarušující.

Z tohoto hlediska je použití biopaliv důvodné. A pro stálé řepkové skeptiky ještě závěrem – na polích v ČR stále výrazně dominují plochy obilovin, hlavně pšenice. Obilovin sklízíme v důsledku velmi intenzivních pěstebních technologií a používání zemědělské chemie podstatně více, než jich spotřebováváme. Náš roční export se pohybuje jen u pšenice ve stovkách tisíců tun a světové ceny nejsou příznivé. Řepku pro zpracovatelské podniky – český PREOL v Lovosicích a americký ADM v Olomouci – jsme ještě nuceni dovážet. Vyvážíme i český med. Cena toho druhového řepkového s minimálně 80% podílem řepkových pylových zrn na německém trhu aktuálně více než o pětinu přesahuje cenu jiných smíšených květových medů z naší produkce.

Šlechtit musíme na výnos

– rostliny, včely, jakýkoli organismus, který se hospodářsky využívá. Jenže důsledkem je opačný extrém než ten, který prosazují zastánci přírodního výběru ve včelařské šlechtitelské praxi. Vyšlechtěné organismy jsou sice vysoce produktivní, avšak neživotaschopné bez všemožných berliček výživy a ochrany. Sám Darwin to popsal kdysi u plemen holubů, jejichž mláďata kvůli zkráceným zobákům musí vychovávat jedinci jiných plemen. Dnes dojnice některých plemen pro velikost vemene sotva chodí, pokud nedostanou vypočítané krmné dávky, vydojí se k smrti, trpí mnohem častěji na poporodní parézy ztrátou vápníku do mléka. K extrémům vede i šlechtitelská praxe u rostlin. Nízké nepoléhavé odrůdy obilovin mají slabě vyvinutý kořenový systém a za nepříznivých podmínek čelí větším problémům s čerpáním vody a živin. Mnoho nových odrůd zemědělských plodin i ovocných dřevin má větší nároky na minerální výživu a chemickou ochranu. V zahraniční včelařské praxi se šlechtí včelstva na zvýšenou produkci plodu pro rozmnožování včelstev a tvorbu paketů nebo na tvorbu mateří kašičky, ovšem velká produkce si vyžaduje speciální bílkovinné krmení a to má vliv na obsah složek v produktu. Neradi bychom byli nuceni v budoucnu řešit krmivářskou problematiku v chovech včel medonosných podobnými metodami jako ve velkochovech dojnic. Množství nabízených produktů nahrazujících přírodní potravu včel již k takovému cíli směřuje a snaží se popřít úzkou vzájemnou závislost chovu včel na okolním přírodním prostředí.

Zakázat pesticidy

Pravda je však taková, že cílem má být omezení spotřeby pesticidů a návrat ke šlechtění více životaschopných (vitálních) plemen hospodářských zvířat a kulturních rostlin. Bez moderní techniky ani chemické ochrany rostlin a léčení zvířat se současné zemědělství neobejde. Velkým problémem je ale nadužívání léků a pesticidů. Sami nejdeme příkladem, v ČR stále spotřebováváme desítky tun antibiotik ročně, vody kontaminujeme více než sto tunami léků ročně a další stovky tun léků, které jsou patrně jen zlomkem nevyužitého množství, se vracejí přes lékárny do spaloven. Stabilně vysokou zůstává spotřeba antibiotik v humánní medicíně – asi 60 tun ročně. Spotřeba antimikrobik ve veterinární praxi má naopak klesající tendenci a v posledním desetiletí poklesla o téměř polovinu na stále vysokých přibližně 40 tun ročně. Konečně se pozitivně uplatnil vliv poznatků o nárůstu bakteriální rezistence a následných rizicích pro humánní medicínu. Kuriozitou však zůstává, že při všech těchto obrovských spotřebách antibiotik, které dominují ve spotřebě antimikrobik, se v medu pídíme z důvodu neexistence maximálních povolených hodnot velmi drahými metodami po stopových množstvích antibiotik, v hodnotách, které jsou mnohem nižší než povolené limity v základních potravinách živočišného původu. Co se týká spotřeby (nadužívání) přípravků na ochranu rostlin, lze konstatovat mírné zlepšení, když spotřeba těchto přípravků v českém zemědělství loňském roce klesla z necelých 13 000 tun na necelých 12 000 tun. Na tomto pozitivním trendu má podíl především snížení spotřeby herbicidů a desikantů na bázi glyfosátu a snížená spotřeba regulátorů růstu. Spotřeba fungicidních a insekticidních látek, které poškozují opylovatele, se však bohužel v minulém roce nijak nezmenšila a zůstává o více než 1 000 tun ročně vyšší než před 10 lety.

Přípravky na ochranu rostlin představují mnohem vyšší riziko pro životní prostředí kontaminací vod a potravního řetězce než léčiva z veterinární praxe. Přesto hodnocení rizik obou skupin látek je chybně opačné. K oběma skupinám látek bychom měli přistupovat jako k ohni – dobří sluhové, ale zlí páni.

Je lidskou přirozeností raději žít v bláhové naději než poznat a přijmout nepříjemnou jistotu. Nepřipouštět si problémy, nepracovat s fakty nebo nekriticky přejímat jejich zmanipulovaný výklad je snadné a pohodlné, jen důsledkům se nevyhneme.

Bohužel však zřejmě potřebujeme drsný střet s realitou zhoršujícího se životního prostředí, abychom si dokázali uvědomit zranitelnou nicotnost našeho bytí a změnili způsob života.

publikováno: 7. 12. 2019 | autor: Václav Švamberk <vaclav@majabee.cz>

Tisk

Další články v kategorii Venkov

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info